Serge Lifar

Byl žákem Bronislavy Nijinské. Odešel do Francie, aby se připojil k Ballets Russes Sergeje Ďagileva. Zde ho učil Enrico Cecchetti. Roku 1925 se stal prvním tanečníkem společnosti. Po Ďagilevově smrti v roce 1929 Lifar vstoupil do baletu Pařížské opery jako první tanečník a baletní mistr. V roce 1932 mu byl udělen titul „professeur de danse“. Po druhé světové válce byl z baletu Pařížské opery propuštěn kvůli svým stykům s vysokými německými důstojníky během války. Vrátit se mohl po dvou letech.

První baletní choreografií, kterou připravil sám, byl Le Renard (1929) na hudbu Igora Stravinského. Tento balet byl ještě klasický. Další díla však již spadala do moderny. Lifar totiž uvěřil, že tanec je důležitější než hudba a choreografie by tudíž neměla z hudby vycházet. Tuto tezi prvně aplikoval ve svém Ikarovi (1935). Jediným hudebním doprovodem byly bubny, které byly navíc přidány až po dokončení choreografie. V pozdějších svých baletech se nicméně vrátil ke konvenční hudbě, ale i nadále vždy nejprve tvořil choreografii a skladatelé byli nuceni se jí přizpůsobit. Vytvořil více než 50 baletů, z nichž nejznámější je Prométhée (1929), David Triomphant (1936), Le Chevalier et la damoiselle (1941), Joan de Zarissa (1942), Les Mirages (1947), Phedre (1950) a Les Noces fantastiques (1955). Často čerpal z antické mytologie a z Bible. Typické bylo, že v jeho baletech měli větší roli mužští tanečníci než baletky.

V roce 1960 se objevil ve filmu Le Testament d'Orphee.[1][2]

Napsal též mnoho knih o teorii a dějinách tance.[3]