Bohumilice (okres Prachatice)

V obci byl v roce 1934 slavnostně odhalen památník obětem první světové války, který byl za okupace odstraněn. Pomník vytvořil akademický sochař Rudolf Kabeš z Tábora. Slavnostně byl posvěcen dne 17. června 1934. Byla u něj sloužena vojenská polní mše za účasti mnoha kněží z okolí, vojáků a dalších korporací. Zhotovení pomníku tehdy stálo 4500 Kč, podezdívka a ostatní práce 1500 Kč. Pomník, kdysi nazývaný „Helenka“ si však na svém místě dlouho nepobyl. Při úpravách návsi a dostavbě silnice Bohumilice – Štítkov, kdy bylo zapotřebí rozšíření silnice ve vsi, došlo k jeho stržení. Později byl znovu postaven nedaleko původního místa.

Pomník dříve

Pomník dnes

Dne 19. září roku 1829 po prudkém dešti byl vyorán na poli, asi 150 metrů od bohumilického zámku, 50 kg těžký železitý balvan. Tento pěkný kus železa posloužil nejprve za patník u brány bohumilického zámku, až kdosi upozornil vědce v Praze na toto „železo z nebes“ a tak byl v roce 1830 věnován tehdejším majitelem místního panství baronem Františkem Malovcem Vlasteneckému muzeu v Praze. Největší kus zůstal v Praze, další kusy byly darovány do Vídně, Berlína a do Chicaga.

Bohumilický meteorit

Bohumilický meteorit o hmotnosti 57 681 g a rozměrech 335 x 235 x 193 mm je tvaru nepravidelného trojbokého hranolu, patří mezi meteority železité. Byl podroben mnoha odborným zkoumáním. Již v roce 1830 byla provedena chemická analýza a popis meteoritu, který provedl významný profesor František X. M. Zippe. Již tehdy bylo zjištěno, že jde o železitý meteorit s příměsí niklu, síry, grafitu a troilitu. V roce 1889 nalezl majitel bohumilického panství Arnošt Lumbe na lesní cestě v lese poblíž Bořanovic další kus tohoto meteoritu veliký jako lidská pěst. Lumbe nechal meteorit na jedné straně obrousit a používal jej jako těžítko na papírové peníze. Tento kus meteoritu o hmotnosti 962 g se ztratil neznámo kam.

V roce 1925 vyoral Jan Matějka z Vnarova další část tohoto meteoritu o hmotnosti 6 kg. Tento meteorit se nejprve dostal do školních sbírek a později byl darován též do Národního muzea.

Nález zaměstnával po dlouhou dobu mnoho vědců, kteří o něm popsali více papíru, než sám vážil. Nalezené meteority v bohumilické oblasti jsou zřejmě původem z jednoho deště meteoritů, který zasáhl v pradávných dobách Šumavu. Lid v tomto „poslu nebes“ viděl „hněv boží,“ ale po dlouhý čas se zde tradovala i pověst, že „kdysi tu čert spadl z nebe a zabořil se do pole“ to podle sirného zápachu, který pád železa doprovázel.

Bohumilice mají tu čest, že se podařilo paní Hiršlové – majitelce místního panství Skalice, obstarat věrnou kopii velkého bohumilického meteoritu, která je uložena v soukromém depozitáři výstavních prostor zámku Skalice.

Když stateční Čechové před Milánem v zemi vlašské leželi, nemohli mužové krále Vladislava hradeb dobýti. Přece se to však podařilo smělými činy některých českých pánů i nastala v městě řež nevídaná. Když se voják zvaný Ješek probíjel s kořistí ven z městské brány, spadla za jeho zády ochranná mříž tak těsně, že vpůli přeťala jeho koně. Do vojenského ležení se vrátil pěšky se sedlem na rameni a s vaky plnými klenotů. Od tohoto činu mají Malovcové z Malovic ve znaku polovinu vzpínajícího se koně. Tito Malovcové a jejich z Malovic ve znaku polovinu vzpínajícího se koně. Tito Malovcové a jejich potomci vládli nad Vlachovým Březím, Čkyní a Vimperkem.

Kdysi dávno se na místě panské zahrady rozkládal pěkný rybník. V tom rybníce bývali hastrmani a hastrmanky. Často se ta zelená havěť procházela po břehu a navečer pak hastrmanky praly ve vodě prádlo a hastrmani spolu z bujnosti zápasili. Když se objevily na nebo první hvězdy, hastrmanky začaly zpívat a tancovat. Ale byla to doslova „žabí muzika,“ takže v zámku si museli pořídit do oken silné závěsy, když se chtěli vyspat.

Jednou šel kolem zámeckého rybníku jeden hospodář a spatřil na hrázi pasoucího se koně. Šikovně ho chytil, dal mu lýčenou ohlávku a vyšvihl se na koňský hřbet. Zkoušel s ním odjet domů. Ale koník se všelijak točil a stále mířil do vody. Muž strachy zdřevěněl, a to už byl kůň po břicho v rybníce. Najednou se vraník proměnil ve vodníka, který zaskřehotal: „Máš veliké štěstí, človíčku, kdybys neměl ten lýkový provaz, tak jsem tě utopil!“ Hospodář upaloval domů a setkání s vodníkem odstonal.

Starodávný rod Malovců byl spjat se zámkem Skalice u Bohumilic. A protože zde tito pánové hospodařili nerozumně a o své statky přišli, vyprávěli si po okolí lidé s humorem o jejich rodovém erbu, který se skvěl nad vchodem do zámku. Je na něm kůň pouze s předníma nohama. Prý proto, že se Malovcové stále „stavěli na zadní,“ a tak o ně přišli a následně i o své panství.

Vždy v létě, když pobýval na Skalici, poroučel si zdejší pán na stůl zvěřinu. Když se mu přejedlo jelení a srnčí, když mu přestalo chutnat zaječí a koroptví, zavolal svého myslivce, aby mu ulovil divokou kachnu. Muž se vypravil k blízkému rybníku a číhá. Sotva přiložil pušku k líci, frrr a vyplašené kachní hejno mizí za obrazem. A ze sítin se šklebí na myslivce vodník: „Nikdo mi tady nebude lovit zvěř, která je pod mou ochranou!“ Marně se lovec plížil, dělal nástrahy, psa posílal, vždy se místo kachny zjevil vodní vládce. Když se ani po několika dnech na talíři neobjevila kachní pečeně, pán se na svého myslivce rozzlobil, popadl svou drahou pušku a šli. A to se podívejme, na vodě plave veliký kačer, jen namířit a prásk…Když se dým rozptýlil, po leknínových listech skáče zelený mužíček a směje se. Pán ve vzteku vytrhl myslivcovi jeho pušku, namířil na vodníka a bum. Pán se svalil, jakou dostal ránu. Myslivec ho donesl na zádech na zámek, chvilku lítaly dveře sem a tam, kočí zapřáhal, pána vynesli do kočáru a nezastavili se až ve Vídni.

V nově vystavěných stájích nebo venkovním výběhu o rozloze 30 ha naleznete desítky koní, osvětlenou krytou jízdárnu, úvaziště či napojení na celorepublikovou síť jezdeckých stezek. V samotném zázemí komplexu je k dispozici sedlovna, klubovna s kuchyňskou linkou, sociální zařízení a sprcha (včetně bezbariérového přístupu).

Dále je pro zájemce umožněna jízda na koni, jízda v kočáře, jezdecké kroužky a ustájení koní. V areálu jízdárny se nachází malý rybníček, který je zarybněn kaprem a je zde umožněn rybolov.

Pamětní deska

Antonín Liška (17. 9. 1924, Bohumilice – 15. 10. 2003, České Budějovice) se narodil se v Bohumilicích v domě č. 51. Studoval na redemptoristickém gymnáziu a vstoupil do této kongregace (sliby složil 15. 8. 1944) a studoval na jejím učilišti v Obořišti. Spolu s ostatními řeholníky byl od dubna 1950 protiprávně internován v Králíkách a na podzim nasazen do pracovních jednotek. Během tohoto nasazení byl v roce 1951 biskupem Kajetánem Matouškem tajně vysvěcen na kněze.

Po návratu z vojenské služby pracoval v různých civilních povoláních a tajně působil jako kněz v rodných Bohumilicích. Veřejnou pastorační činnost zahájil až v květnu 1971 jako administrátor v Poříčí nad Sázavou (pražská arcidiecéze).

Rodný dům Antonína Lišky

Na bohoslovecké fakultě v Litoměřicích získal doktorát teologie. Podílel se na ekumenickém překladu Bible a byl oficiálem mezidiecézního církevního soudu. 19. května 1988 jej papež Jan Pavel II. jmenoval světícím biskupem pražské arcidiecéze. V roce 1991 byl nejdříve generálním vikářem a posléze administrátorem této arcidiecéze. 28. srpna 1991 jej Jan Pavel II. jmenoval biskupem českobudějovickým. V roce 1999 v souladu se zvyky nabídl při dovršení 75 let rezignaci na svůj úřad. Papež ji nepřijal a jmenoval mu biskupa – koadjutora Jiřího Paďoura, který jej na budějovickém biskupském stolci posléze vystřídal. Zemřel 15. října 2003 v Českých Budějovicích, pohřben na hřbitově u sv. Otýlie.[5]

V září 2009 byla slavnostně umístěna ke vchodu kostela Nejsvětější Trojice v obci pamětní deska věnována Antonínu Liškovi.

Karel Klostermann

Karel Faustin Klostermann [klostrman], též pseudonymy Faustin, Doubravský, (13. 2. 1848 – 16. 7. 1923), byl český spisovatel s regionálním zaměřením na oblast Šumavy. Představitel realismu a tzv. venkovské prózy, jehož sebrané spisy obsáhly přes čtyřicet svazků románů, povídek, črt, fejetonů a skic, i část soustavných pamětí.

Karel Klostermann bydlíval několik prázdnin v domku porostlém psím vínem u řeky Volyňky. Byl už v letech a nosil široký látkový pás. Rád poseděl mezi sousedy v hospodě a rád se zastavoval s lidmi na kus řeči, slibuje jim, že je dá do povídky. Jedno dějiště Návratu šumařova skutečně umístil v Bohumilicích. Často navštěvoval zdejší faru a přivedl sem také hudební skladatele a sběratele písní. Zde Klostermann napsal Strýčka z nebe, ale i několik dalších svých prací. Do několika povídek uvedl i zdejší občany a zvláště faráře Hanžla, jehož pohřeb zvěčnil ve svém románu Ecce Homo! V povídce „Přeletěl stín“ ze sbírky Odyssea soudního sluhy, který se odehrává v hospodě u Staňků, uvádí do děje podomního obchodníka Kalčíka, ale popisuje i záchranu hořícího lesa Na Stráni.

O pobytech Karla Klostermanna v Bohumilicích psal též Ladislav Stehlík, básník, spisovatel a kreslíř. Stehlíkovou nejznámější knihou se stal básnický průvodce po jižních Čechách Země zamyšlená (1947). K Stehlíkovým zálibám patřila od dětství kresba, která se mu později stala nedocenitelnou pomocí při cestách po jižních Čechách. Ve své Zemi zamyšlené oslavuje krajinu, ale hlavně lidi zadumaných jižních Čech. Napsal: „Kdybych měl říci, co jsem viděl nejkrásnějšího v Bohumilicích, odvětil bych bez váhání raně gotický chrámový portál s pěknou kamenickou prací.“

Dalším, kdo Bohumilice proslavil byl malíř Stanislav Lolek. Studoval na pražské AVU, kde se učil krajinomalbě u profesora Julia Mařáka. Ještě jako lesnický adjunkt vytvořil svoji nejslavnější kresbu chytré lišky. Netušil tehdy, že se kresba dostane k Rudolfu Těsnohlídkovi, který k ní napsal slovní doprovod, jež se stal podkladem libreta proslulé opery Leoše Janáčka Příhody lišky Bystroušky.

Krajinou krásu bohumilickou vymaloval na mnoha plátnech, když zde pobýval dvě léta jako host v zámečku u Holoubků. Zdejších motivů bylo tolik, že zaplnily podstatnou část Lolkovy pražské posmrtné výstavy.

Mateřská škola byla vybudována v akci Z v letech 1975–1976 a 11. září slavnostně otevřena tehdejším zřizovatelem MNV Bohumilice. První ředitelka Jaroslava Tesařová společně s učitelkou Milenou Bízkovou přivítala 15. září 1976 25 dětí ve věku 2–6 let. Ve školním roce 1980/1981 měla školka nejvíce dětí za všechna léta provozu, a to 28 dětí. V dobách velkých společenských přeměn po roce 1989 dochází k velkým změnám i v životě mateřské školy. V roce 1991 hrozí dokonce její uzavření. Zástupci obce chtějí svoji venkovskou školičku zachránit, proto s pomocí stavebních úprav vzniká v prostorách v MŠ též škola základní. Pro nedostatek dětí se v roce 2009 ZŠ zavírá a od tohoto roku existuje mateřská škola jako samostatná jednotka. V letních měsících v roce 2011 dochází k největším opravám a rekonstrukci uvnitř i vně budovy. Jsou vyměněna okna a vchodové dveře, dlažba před budovou školy, veškerá sociální zařízení a školní kuchyně se modernizuje.

V současné době má tato vesnická školka přes 30 přihlášených dětí. Jsou to děti nejen z Bohumilic, ale též z okolních vesnic, obcí a měst Čkyně, Bošice, Sudslavice, Výškovice a Vimperk.

Z dobových zápisů existovali ve vsi hasiči již před rokem 1866. Již tehdy místní obyvatelé sdružovala myšlenka Vlasti k obraně, bližnímu k ochraně. Mezi roky 1862–1866 zakoupil tehdejší majitel panství a zámku Skalice-hrabě Thun z Hohensteinu a pán na Děčíně, místnímu obyvatelstvu – hasičům-ruční stříkačku. Tehdy to zřejmě ještě nebyl řádně ustanovený hasičský sbor a lze se domnívat, že majitel panství zakoupil stříkačku občanům spíše z pohnutek zajištění ochrany svého nově zakoupeného panství Skalice v Bohumilicích. S touto stříkačkou zasahovali místní hasiči 1. prosince 1866 ve Čkyních, kde při velké vichřici vypukl požár, při kterém shořelo několik stodol, domů a místní pivovar s lihovarnou.

Založení hasičského sboru by se mohlo datovat i od roku 1878, kdy svobodný pán Josef Lumbe z Malonic po zakoupení statku Skalice zřídil prostřednictvím správce Motejla v obci požární družstvo. Tehdy již měli zdejší hasiči stejnokroj, ke kterému nosili čepice zvané „Poděbradky.“ Dle původní hasičské matriky zasílá řádný hasičský sbor 5. května 1888 potvrzené stanovy hasičského sboru v Bohumilicích.

V době založení měl hasičský sbor 16 zakládajících členů. Na činnost, vybavení a rozvoj hasičského sboru bylo nutné rovněž získávat peněžní příspěvky. Tehdy dostával hasičský sbor největší příspěvky od majitele panství Skalice barona Lumbe, od Vysokého zemského výboru či od drobných dárců jako byl např. skladatel Karel Weis či Karel Klostermann. Další příjem byl z pořádání různých výpomocí v zemědělství či pořádání tanečních večírků.

V roce 1890 byla zakoupena nová dokonalejší ruční stříkačka, která byla 20. června t.r. vysvěcena. V roce 1896 měl sbor již 29 členů. Tento sbor se velice vyznamenal v roce 1904 při hašené požáru ve Vimperku, při kterém vyhořelo téměř celé náměstí. Těžké období první světové války zasáhlo rovněž sbor dobrovolných hasičů v Bohumilicích. Během této války padlo na bojištích i několik členů hasičského sboru.

V roce 1939 byla pořízena nová motorová stříkačka od fy. Mára, která je dodnes uchována v hasičském muzeu na Stachách. V roce 1940 bylo postaveno nové požární skladiště. Hasičský sbor se za ta léta účastnil na hašení dalších velkých požárů v místě či okolí, jako v roce 1948 na Kvildě, či hašení rašelinišť v Borových Ladách, v Jitoně a okolí železnice. K tomu pomáhal skříňový vůz Opel se stříkačkou, který dostali po válce hasiči z konfiskace vojenského majetku.

V poválečných letech bohumiličtí hasiči pomáhali svojí usilovnou prací při obnově obce, z jejich pomocí byla v obci vystavěna nová požární nádrž, koupaliště, obecní vodovod či mateřská školka. Největším přínosem pro bohumilické hasiče bylo rozhodnutí přestavět starou požární zbrojnici na moderní budovu, která by sloužila všem hasičům ku prospěchu. Toto se také stalo a dne 19. listopadu 1983 u příležitosti 95. výročí založení hasičského sboru byla budova slavnostně otevřena. Podařilo se zde vybudovat dílo, na kterém bylo odpracováno 6760 brigádnických hodin. Za tento čin obdržel sbor od OV SPO nové požární vozidlo Avia včetně požární stříkačky. 

V současné době má sbor dobrovolných hasičů v Bohumilicích 75 členů a je i nadále činný, což dosvědčuje pravidelnou účastí na soutěží okrsků, pohárech starostů či v Šumavské hasičské lize, kde také patří mezi hlavní pořadatele. Bohumilice mají družstvo mužů, ale také žen. Bohumilické „šmoulinky“ (jak se ženy pojmenovaly) dosahují vynikajících výsledků a již několikrát stanuly na stupních vítězů. Toto je dáno i dobrou prací s mládeží. Velké pomoci se občanům dostalo od místních hasičů při likvidaci škod po povodních, které zasáhly obec v předchozích letech již několikrát. Tehdy dobrovolní hasiči pomáhali odčerpávat vodu ze zaplavených sklepů či odstraňovat škody na kanalizaci a komunikacích.

Ke 120. výročí založení SDH v Bohumilicích (6. září 2008) byla místním hasičům, za velké podpory starosty obce zakoupena nová moderní motorová stříkačka, jako poděkování za jejich záslužnou činnost pro místní obyvatelstvo. Zároveň byl místním knězem posvěcen jejich nový prapor. Místní hasiči spolu s ostatními spolky pomáhají pořádat různé akce v obci. 

• Hasičský sbor Bohumilice (od roku 1888)
• Odbor národní jednoty pošumavské pro Bohumilice (od roku 1883)
• Tělocvičný spolek Orel (založen roku 1921)
• Divadelní ochotnický spolek Heyduk (založen roku 1926)

• SDH Bohumilice
• Spolek žen
• Myslivecký spolek

Tyto spolky pořádají nebo pořádaly spolu s obecním úřadem různé akce zejména pro děti, které jsou vždy hojně navštěvované. Např. masopust, dětský karneval, stavění a hlídání máje, lampionový průvod a sraz čarodějnic, Pohádkový les, soutěž ve hře „Člověče, nezlob se“, dětský den a různé soutěže pro děti, drakiádu nebo sjezd na čemkoliv.

V obci byly za první republiky tyto živnosti: 3 hostince, 3 řezníci a uzenáři, 2 obchody se smíšeným zbožím, 1 obchod s textilem, 1 výrobce kartáčových prkének, 1 truhlář, 1 kovář, 1 kolař, 1 sedlář, 2 obuvníci, 1 krejčí, 3 mlynáři, 1 výrobce dřevěné obuvi a 1 sekerník.

V roce 1919 byla v obci založena první česká továrna na výrobu ocelových plnících per, která se brzy proslavila ve světě. V roce 1934 ovdovělá Anna Pešková přijala za společníka firmy Stanislava Hejhala, který v roce 1937 si zakoupil pozemek a na něm vystavil novou provozovnu, do té zakoupil nové stroje a zahájil výrobu plnících per ve velkém. Po znárodnění výroba pokračovala pod firmou Centropen a pak podnik převzala firma Koh-i-noor se sídlem v Českých Budějovicích. Vyráběla se plnící pera a montované patentní tužky, pak pera na tuhý inkoust a patentní čtyřbarevné tužky a pera. A to až do roku 1995, kdy byla továrna zrušena.

Historický vývoj provozu v Bohumilicích začal ve 30. letech 20. století, kdy prvním majitelem soukromého podniku se stal Václav Zach. Po něm přebral soukromý podnik Josef Sova. Oba dva majitelé vyráběli vše, co požadovali tehdejší zákazníci, a zaměřovali se i na stavební truhlářství. V letním období zaměstnávali kolem 40 zaměstnanců, v zimě však stav poklesl na 5 zaměstnanců a učně. V době druhé světové války byl podnik prodán německému majiteli Albertu Gierckemu. Po celou dobu války se zde vyráběly muniční bedny. Stav zaměstnanců se pohyboval okolo 150 osob. Po ukončení druhé světové války byl soukromý podnik převzat do národní správy a národním správcem se stal Josef Sova, který tuto funkci vykonával až do roku 1950, kdy provoz přešel k závodu ve Vimperku, který byl začleněn pod n. p. Nábytek Hradec Králové. Vedoucím provozu se stal Josef Chval ze Čkyně, který zde působil ve funkci jeden rok.

V roce 1951 přešel závod spolu s provozem do nově vznikajícího podniku Jitona. Od začlenění provozu do n. p. Jitona se ve funkci vedoucího vystřídalo několik pracovníků. Prvním byl Karel Rohlík z Hradčan, který pracoval ve funkci asi šest roků. Po něm převzal provoz ing. Václav Kozák, který působil v Bohumilicích dva roky. Dalším pracovníkem, který vedl provoz v Bohumilicích, byl Josef Novotný z Volyně. Od roku 1959 pracoval ve funkci vedoucího Antonín Tesař, který zde působil do února 1968. V této době se v provoze vyráběly převážně kuchyně. V roce 1968 nastoupil do provozu Miroslav Koller, který zde pracoval jako vedoucí až do roku 1973. V tomto období přešel provoz do kooperace se závodem ve Vimperku, kde se začal vyrábět obývací pokoj „Démant". V roce 1973 převzal funkci vedoucího provozu Jan Zloch, který tak vystřídal Miroslava Kollera, jenž přešel do Vimperka, a to do funkce ředitele závodu.

V tomto období došlo k dynamickému rozvoji celého provozu. Mimo změny ve výrobě došlo i ke změnám v investiční výstavbě. Postavily se nové výrobní prostory, sociální budova, čistička odpadních vod a skladovací prostory. V roce 1985 byla zakoupena od n. p. Koh-i-noor stávající kotelna, která byla během jednoho roku uvedena do chodu, a už v zimě 1985 1986 se vytápěla většina provozu. V roce 1986 došlo ke změně ve funkci vedoucího provozu. Jan Zloch přešel do lidosprávy – byl zvolen předsedou MNV ve Čkyni. Novým vedoucím se stal Miroslav Jeřábek. Čalounická výroba, která byla nosným programem provozu, zaměstnávala na 130 zaměstnanců. Provoz skončil v roce 1999.

V současné době jsou v obci Bohumilice tyto podniky:

• Firma Bachl – výroba plastových oken (bývalý prostor podniku Jitona)
• Firma Agromont – výroba dojících zařízení vyvážející i do ciziny (bývalé prostory továrny Koh-i-noor)
• MIRO – prodejna zemědělských potřeb
• Prodejna smíšeného zboží COOP
• Hostinec Pod kostelem
• Kadeřnictví
• Prodej hydrauliky
• Dřevosochařství
• Restaurování nábytku
• Umělecké kovářství
• Chalupářský bazar