Bohumil František Hakl

Bohumil František Hakl se narodil 10. září 1827 do rodiny tkalce a mistra textilní továrny v Hrabačově. Vlastenecky orientovaný otec chtěl, aby se z Bohumila stal učitel a dopřával mu vzdělání.[1] Hakl studoval na gymnáziu v Jičíně, kde na něho měl velký vliv profesor Simeon Karel Macháček a na gymnáziu v Litomyšli, kde odmaturoval roku 1847. V letech 1846 až 1850 studoval teologii v semináři v Hradci Králové a roku 1851 byl vysvěcen na kněze.

Působil jako katecheta na reálce a učitelském ústavu v Hradci Králové, od roku 1854 pak v rakouském vojenském výchovném ústavu v Belunni v Itálii.[2] Po návratu z Itálie učil náboženství na vyšším gymnáziu v Hradci Králové. V roce 1870 mu byla přidělena fara v Hořicích, od roku 1882 tu byl děkanem a vikářem.[3] Roku 1877 navštívil Itálii a začal cestovat po Evropě. Navštívil Berlín a Drážďany (v roce 1891) a o rok později Bavorsko a Istrii.[3]

Umírá 12. září 1904 na faře v Hořicích.

Hakl literárně debutoval již roku 1852 v časopise Školník. Jeho tvorba byla ovlivněna jeho povoláním. Psal učebnice náboženství pro gymnázia, vydával duchovní spisy.[3] Největší slávy se však dočkala jeho próza pro děti. Přispíval do řady katolických periodik a pomáhal vydávat knihy z Knihovny kazatelské tím, že přijímal do tohoto projektu práce na své faře[4]. Spolu se svými blízkými přáteli Jirsíkem, Brynychem, Stojanem a dalšími připravoval mezi českým kněžstvem půdu pro pontifikát Lva XIII. a jeho modernizační snahy.[3]