Gymnázium Aloise Jiráska

Gymnázium Aloise Jiráska je střední škola v Litomyšli a třinácté nejstarší gymnázium v Čechách.[2] Vzniklo v roce 1640 jako piaristické, roku 1874 přešlo do správy státu.[3] Jako pedagog zde působil mimo jiné Alois Jirásek, jehož jméno škola nese od roku 1990.[2] Ve školním roce 2017/2018 mělo 335 žáků v osmiletém a čtyřletém studiu.[1]

Gymnázium Aloise Jiráska
Gymnázium ze severozápadní strany (2019)
Právní formapříspěvková organizace
ZřizovatelPardubický kraj
Datum založení1640
IČO62032348
IZO000401021
REDIZO600012701
ŘeditelIvana Hynková
ZástupceHana Flídrová
AdresaT. G. Masaryka 590
570 01 Litomyšl
Zeměpisné souřadnice49°52′9,17″ s. š., 16°18′27,08″ v. d.
Počet žáků335 (2017/2018)[1]
Oficiální webhttps://www.glit.cz/
Obory vzdělávání
  • 79-41-K/41 Gymnázium (čtyřleté studium)
  • 79-41-K/81 Gymnázium (osmileté studium)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Piaristická škola sídlila od 18. století ve vlastní budově nedaleko zámku, kterou navrhl italský architekt Giovanni Battista Alliprandi. V roce 1923 získalo gymnázium novou budovu na protějším břehu řeky Loučné. Stavba dle projektu Antonína Ausobského byla vůbec první nově postavenou budovou střední školy v samostatném Československu.[4] Obě budovy jsou kulturními památkami České republiky.

Historie

Původní budova gymnázia v Jiráskově ulici č. 9
Podrobnější informace naleznete v článku Piaristické gymnázium (Litomyšl).

Zakládací listinu piaristické koleje s gymnáziem podepsala 3. září 1640 majitelka litomyšlského panství Frebonie Eusebie z Pernštejna,[2] vyučování začalo v listopadu 1644. V letech 1714–1719 získaly piaristické školy vlastní budovu na zámeckém návrší podle projektu Giovanni Battisty Alliprandiho.[4] Průčelí budovy dominovala socha zakladatele piaristického řádu, svatého Josefa Kalasanského. Budova, kterou v následujícím století poničilo několik požárů a prošla celkovou přestavbou, je od roku 1958 chráněnou kulturní památkou a v současnosti je sídlem regionálního muzea.[5]

Kromě gymnázia byla v roce 1733 v Litomyšli zřízena ještě samostatná filosofická studia určená studentům mířícím na studium teologie, medicíny či práva na vysokých školách. Filosofický ústav byl však trnem v oku jezuitům ovládajícím v té době pražskou univerzitu, neboť jeho fungování z jejich pohledu škodilo pražské artistické fakultě.[6] V roce 1849 byla filosofie zrušena a dvě její třídy sloučeny s gymnáziem.[3] To bylo v roce 1866 oficiálně prohlášeno za české, čeština se však ve výuce prosazovala již dříve.[7]

školní lavice v původní budově gymnázia a dnešním muzeu

Roku 1874 pak bylo piaristické gymnázium postátněno a jeho prvním ředitelem se stal Antonín Tille.[8] O devět let později bylo navíc sloučeno s městskou střední reálkou.[9] Ve školním roce 1908/1909 začala postupná transformace školy na osmitřídní reálné gymnázium, završena byla na počátku první světové války. Ta se na chodu školy s výjimkou branných cvičení příliš neodrazila, během války však musely být ze školní knihovny na příkaz úřadů odebrány Jiráskovy romány Temno a Husitský král.[10]

První republika a období protektorátu

Po vzniku Československé republiky studenti zřídili vlastní samosprávu a začali hlasitě promlouvat do fungování školy. V prosinci 1918 vyhlásili jednodenní stávku a sepsali petici za odvolání profesora Huga Devoreckého. Vytýkali mu nevhodné chování ke studentům a pedagogické metody. Skupina studentů osobně intervenovala u ministra školství, profesor Devorecký pak byl ministerským výnosem přeložen na gymnázium do Plzně. Zemská školní rada vedení gymnáziu vytkla, že studentské protesty (včetně bojkotování Devoreckého hodin) tolerovalo, a organizátorům byly posléze uděleny ředitelské důtky.[11]

Žákovské správy bylo záhy zneužito. Studenti chtěli s profesory zasedati a rozhodovati i v úředních poradách, osobovali si volbu profesorů a právo je sesazovati. Příznačné pro horkost krve mládí je, že žáky záchvat mylně chápané samosprávy v krátké době přešel, jakmile běželo nejen o práva, nýbrž i povinnosti.
 František Autrata, ředitel gymnázia (1928)[10]

Od roku 1921 se profesorský sbor poprvé rozšířil o ženu – Františka Kühnová na gymnáziu vyučovala zpěv.[12] Roku 1923 se škola přestěhovala do nově postavené budovy v Masarykově čtvrti. Její slavnostní otevření doprovázel koncert ve Smetanově domě a průvod, v jehož čele studenti nesli bochník chleba jako připomínku chlebíčkové nadace Frebonie z Pernštejna.[13] V témže roce se změnil i statut školy, která se stala reformním reálným gymnáziem – klasické gymnázium sídlilo v nedalekém Vysokém Mýtě, reálné gymnázium pak v Poličce.[14]

V období protektorátu a druhé světové války byla posílena výuka němčiny, zrušen dějepis a upraveny osnovy humanitních předmětů. Následkem mnichovské dohody a odtržení Sudet z gymnázia odešlo 33 studentů a nastoupilo 55 nových. Žáci židovského původu byli v prosinci 1942 deportováni do Terezína. Ještě o rok dříve škola přišla o svou budovu, kde byla ubytována německá vojenská posádka a zřízena vojenská škola. Gymnázium pak fungovalo v prostorách někdejší městské reálky, po jejím zabrání v září 1944 sdílela budovu s průmyslovou školou a v dubnu 1945 přišla i o tyto prostory. Ve školním roce 1944/1945 byli studenti namísto pravidelné výuky svoláváni jen k příležitostným konzultacím a plnili domácí úkoly, studium navíc komplikovalo i nucené nasazení pedagogů a studentů. V dubnu 1945 byla v Mauthausenu popravena studentka gymnázia Marie Sedláčková, aktivní členka protifašistického odboje.[4]

Poválečné dějiny

Školní řád gymnázia vedl studenty pod hrozbou vyloučení k politické zdrženlivosti. Žáci však nelibě nesli například zavedení tykání ve škole, aktivní propagaci Československého svazu mládeže ze strany některých učitelů a další projevy politických změn roku 1948. Žákovská samospráva odmítla 24. února podpořit hodinovou generální stávku vyhlášenou Ústřední radou odborů. Jelikož se jí účastnili vyučující, výuku v této hodině vedli studenti, kteří byli v daném předmětu nejlepší ze třídy.[15]

V roce 1950 byl zatčen František Ambrož Stříteský, poslední rektor piaristické koleje, který na gymnáziu vyučoval náboženství a ruštinu. V inscenovaném procesu byly následně odsouzeny i dvě desítky litomyšlských studentů za rozvracení lidově demokratického zřízení. Byli mezi nimi i právě gymnazisté, kteří odmítli podpořit generální stávku. Rozsudek poslal 24 odsouzených do vězení celkem na 220 let, studenti byli navíc vyloučeni ze všech škol třetího stupně v Československu.[16]

Komunistický režim mezi roky 1948 a 1989 několikrát změnil koncepci školství, což se odráželo i na fungování gymnázia. Zákon o základní úpravě jednotného školství zkrátil osmileté studium na pětileté a později čtyřleté.[4] Od roku 1953 v Litomyšli fungovala jedenáctiletá střední škola, což v praxi znamenalo zkrácení gymnázia o další rok. V polovině 50. let přibylo večerní studium pro pracující. Pro školní rok 1959/1960 se jedenáctiletá škola stala dvanáctiletou, která byla v následujícím roce rozdělena na základní devítiletou školu a střední všeobecně vzdělávací školu. Ty byly do roku 1968 organizačně dál spojené, následně bylo obnoveno čtyřleté gymnázium s volbou humanitního či přírodovědného zaměření.[4] Osmileté studium bylo obnoveno až po sametové revoluci, od září 1990. V témže roce škola oslavila 350. výročí a přijala čestný název Gymnázium Aloise Jiráska.[4]

Osobnosti

Alois Jirásek působil na gymnáziu v Litomyšli 14 let.

V letech 1806–1807 na gymnáziu vyučoval fyziolog Jan Evangelista Purkyně.[17] Rovněž v první polovině 19. století ve škole působil malíř Antonín Dvořák, napřed jako student a později učitel kreslení.[18] Od roku 1873 zde jako pedagog pracoval spisovatel Alois Vojtěch Šmilovský, profesor českého jazyka a přírodopisu. Později byl školním inspektorem pro Litomyšlsko a Poličsko. V Litomyšli napsal například díla Krupař Kleofáš, Za ranních červánků, Starohorský filozof či Nebesa.[19] V říjnu 1834 na gymnázium nastoupil jako profesor dějepisu, českého jazyka a zeměpisu Alois Jirásek, který ve škole působil 14 let. Jeho novela Filosofská historie pojednává právě o studentském životě v Litomyšli.[20]

Významní absolventi

Budova

Výstavba nové budovy gymnázia se v Litomyšli chystala již na sklonku 19. století, kdy na jejích plánech pracoval Ferdinand Havlíček. Realizace byla ale dlouho odkládána, přistoupilo se k ní až po vzniku samostatného Československa. Projekt vypracoval profesor ČVUT Antonín Ausobský, samotnou výstavbu pak řídil Ferdinand Rudolf.[28] Základní kámen byl v nově budované Masarykově čtvrti položen 24. dubna 1921,[29] v týž den byla uložena i měděná schránka s pamětní listinou.[28] Gymnázium se do nové budovy stěhovalo v srpnu 1923.[29] Celkové náklady na stavbu činily 7,7 milionů korun a litomyšlské gymnázium se stalo první nově postavenou střední školou v Československu.[28]

Trojkřídlá budova připomínající půdorysem písmeno H (ovšem nepravidelné, neboť jihozápadní křídlo je menší) byla vystavěna ve stylu geometrické moderny ovlivněné neoklasicismem. Stavbě dominuje předsazený trojboký rizalit se schodištěm a vstupním portálem neseným polosloupy v konvexně prohnutých zdech členěných pilastry. Nad vstupní částí budovy ční věž s krytým ochozem. Budova má sedlovou zvalbenou střechu, nad tělocvičnou v severozápadní části je střecha mansardová. Od 3. května 1958 je budova chráněná jako kulturní památka.[30]

Galerie

Odkazy

Reference

  1. HYNKOVÁ, Ivana. Výroční zpráva 2017/2018 [online]. Litomyšl: Gymnázium Aloise Jiráska [cit. 2019-08-23]. Dostupné online. (česky)
  2. KOVÁŘ a SKŘIVÁNEK 1990, strana 5
  3. GLOSER 2005, strana 221
  4. Dějiny [online]. Litomyšl: Gymnázium Aloise Jiráska [cit. 2019-08-23]. Dostupné online. (česky)
  5. Památkový katalog: Muzeum [online]. Národní památkový ústav [cit. 2019-08-23]. Dostupné online. (česky)
  6. KOVÁŘ a SKŘIVÁNEK 1990, strana 13
  7. NEJEDLÝ, Zdeněk. Litomyšl: tisíc let života českého města. Kniha druhá. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1954. S. 39.
  8. KOVÁŘ a SKŘIVÁNEK 1990, strana 18
  9. KOVÁŘ a SKŘIVÁNEK 1990, strana 21
  10. KOVÁŘ a SKŘIVÁNEK 1990, strana 27
  11. RÁDEK, Tomáš. Litomyšlské gymnázium na pozadí společenských změn 20. století. Praha, 2012. 75 s. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Katolická teologická fakulta. Vedoucí práce Tomáš Petráček. s. 24–25. Dostupné online.
  12. RÁDEK 2012, strana 31
  13. KOVÁŘ a SKŘIVÁNEK 1990, strana 28
  14. KOVÁŘ a SKŘIVÁNEK 1990, strana 29
  15. RÁDEK 2012, strana 40
  16. RÁDEK 2012, strana 46
  17. Jan Evangelista Purkyně [online]. Brno: Masarykova univerzita, filosofická fakulta, katedra filosofie [cit. 2019-08-23]. Dostupné online. (česky)
  18. BLAŽÍČKOVÁ-HOROVÁ, Naděžda. Dvořák Antonín (1817-1881) [online]. Galerie Marold [cit. 2019-08-23]. Dostupné online. (česky)
  19. GLOSER 2005, strana 223
  20. GLOSER 2005, strany 223–224
  21. GLOSER 2005, strana 226
  22. Františka Augusta Braunera zvolili starostou Prahy [online]. Blanenský deník, 2012-03-14 [cit. 2019-08-23]. Dostupné online. (česky)
  23. FOLTA, Jaroslav; LUKÁŠOVÁ, Andrea; ŠIŠMA, Pavel. Karel Zahradník [online]. Brno: Masarykova univerzita [cit. 2019-08-23]. Dostupné online. (česky)
  24. ŠEBESTA, V. Prof. Dr. Josef Theurer. S. 283. Časopis pěstitelů matematiky a fysiky [online]. 1923 [cit. 2019-08-23]. Roč. 3, čís. 52, s. 283. Dostupné online. (česky)
  25. GLOSER 2005, strana 227
  26. ČORNEJ, Petr; HANZAL, Josef. Zdeněk Nejedlý. In: Slovník české literatury po roce 1945. [s.l.]: ÚČL AV ČR, 1998. Dostupné online. (česky)
  27. Josef Špak [online]. Paměť národa [cit. 2019-08-23]. Dostupné online. (česky)
  28. KOVÁŘ a SKŘIVÁNEK 1990, strana 28
  29. GLOSER 2005, strana 289
  30. Památkový katalog: střední škola - gymnasium [online]. Národní památkový ústav [cit. 2019-08-24]. Dostupné online. (česky)

Literatura

  • KOVÁŘ, Josef; SKŘIVÁNEK, Milan. Tři sta padesát let litomyšlského gymnázia. [s.l.]: Gymnázium Litomyšl, 1990. 112 s. (česky)
  • GLOSER, Jaroslav Jan. Litomyšl : městem krok za krokem. [s.l.]: Argo, 2005. 366 s. ISBN 80-7203-749-8. (česky)

Související články

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.