Bohumil Ždichynec

Po absolvování Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze a postgraduální specializaci se stal odborným internistou a sekundárním lékařem, později primářem v nemocnicích v Jihočeském a Východočeském kraji. V klinické praxi se zabýval hlavně problematikou civilizačních chorob. Pracoval ve výboru České gerontologické společnosti. Jako vědecký pracovník působil na klinickém pracovišti Výzkumného ústavu balneologického v Karlových Varech, kde publikoval výzkumné práce zabývající se transportem minerálů střevní stěnou, působením střevní mikroflóry a účinkem lokálních gastrointestinálních hormonů a střevních endorfinů. V následující etapě se zabýval speciální problematikou rehabilitace cévních mozkových příhod, stal se primářem a ředitelem Ústavu pro cévní choroby mozkové v Chotěboři, dal impulz ke konstituování celostátního Sdružení pro rehabilitaci osob po cévní mozkové příhodě a ze začátku se podílel na jeho činnosti. Později spoluzaložil v Praze klinicko-laboratorní institut Bioregena s první servisní dopravní laboratorní službou pro privátní lékaře v Praze a okolí a byl jeho lékařským ředitelem. Nyní pracje jako odborný internista lékařského centra Polikliniky I. P. Pavlova v Praze. S manželkou Jitkou, ženskou lékařkou, žije v Praze.[5][6]

Publikoval přes 300 vědeckých a odborných prací, mimo jiné i v zahraničí (Švýcarsko, Francie, Německo, USA), a některé z nich byly oceněny prestižními cenami – např. cenou České fyziatrické společnosti roku 1971 nebo cenou České rehabilitační společnosti roku 1991 a dalšími. Věnuje se i popularizaci vědy, a v tomto oboru napsal přes třicet knih.[1]

Vedle lékařské praxe je i spisovatelem a básníkem, členem Obce spisovatelů, autorem řady básnických sbírek. Publikuje také články. eseje, básně a povídky v novinách a časopisech. První jeho verše se objevily roku 1966 v poetické vinárně Viola v Praze v pořadu Verše naboso v podání Radovana Lukavského, ale jeho sbírka Zvuky do prázdna nakonec po roce 1968 nevyšla.[1]