Bohuš Balajka

Bohuš Balajka (13. května 1923, Prštné u Zlína – 7. února 1994, Praha), občanským jménem Bohumil Balajka,[1] byl český literární historik, kritik a prozaik.

PhDr. Bohuš Balajka
Jiná jménaBohumil Balajka
Narození13. května 1923
Prštné u Zlína, Československo Československo
Úmrtí7. února 1994 (ve věku 70 let)
Praha, Česko Česko
VzděláníFilozofická fakulta Univerzity Karlovy
Alma materUniverzita Karlova
Povoláníliterární historik, kritik a prozaik
Znám jakoliterární pseudonym „Kamil Petrů“[1]
ChoťAnetta Balajková rozená Heczková[1]
Dětisyn Petr Balajka (* 1958)
Příbuznívnuk Martin Balajka
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Stručný životopis

První republika, protektorát, válka

Otec Bohuše Balajky byl původně rolník, ale prožil dvacet pět let v USA, kde pracoval jako pivovarský dělník.[1] Bohuš Balajka vyrůstal v Prštném u Zlína, což zobrazil v autobiografickém díle Už se tam nevrátím ....[1] Vzpomíná na dětství v rodném Valašsku v poklidném ovzduší první republiky, které symbolicky končí (stejně jako republika) mobilizací.[1] V letech 1934 až 1938 studoval na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži a poté na reálném gymnáziu ve Zlíně (1938 až 1942).[1] Rok pracoval na okresním úřadě ve Zlíně.[1] Následně byl až do dubna 1945 totálně nasazen na práci v koksovně v Ostravě.[1] Maturitní zkoušku mohl složit až po druhé světové válce.[1]

Po druhé světové válce

V rozmezí let 1945 až 1950 studoval češtinu a dějepis na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. (Byl žákem Prof. PhDr. Alberta Pražáka a Prof. PhDr. Karla Krejčího DrSc.; navštěvoval také seminář Prof. PhDr. Václava Černého.)[1] Roku 1946 absolvoval stipendijní pobyt v Polsku.[1] V roce 1948 se oženil s Anettou Heczkovou, s níž měl jednoho syna (Petr Balajka (* 1958)).[1] Studium zakončil (1950) doktorátem ze slovanské filologie.[1][p 1]

Padesátá až osmdesátá léta

Později pracoval v antikvariátu (n. p. Kniha v Praze) jako odborný katalogizátor starých tisků, potom (od roku 1953) jako redaktor ve Státním pedagogickém nakladatelství (SPN).[1] V roce 1968 se stal členem Klubu angažovaných nestraníků (KAN).[2] Když byl nucen odejít po prověrkách v roce 1972 ze SPN, pracoval tři roky (1972 až 1975) jako korektor v tiskárně.[1] Poté působil jako metodik Ústředního domu pionýrů a mládeže.[1] Od roku 1985 byl v důchodu.[1]

Odborná činnost Bohuše Balajky

Do sametové revoluce (1989)

Již během svých gymnazijních studií publikoval ve sborníku „Mladá Morava“ (1940) a v časopise pro katolickou mládež „Dorost“ (verše a prózu).[1] Po druhé světové válce (od roku 1945) se aktivně účastnil literárního života: přispíval do „Lidové demokracie“ a „Kritického měsíčníku“.[1] Od 50. let dvacátého století pak Bohuš Balajka publikoval v „Literárních novinách“, „Novém životě“ a v „Plameni“.[1] Jednalo se především o kritické stati, recenze a literární glosy o tehdejší próze.[1]

Dále uveřejňoval články v časopisech „Slovanský přehled“, „Literatura ve škole“, „Český jazyk a literatura“, „Učitelské noviny“, „Práce“, „Svět práce“, „Hlas revoluce“ a „Hlas osvobozených“.[1] Publikoval rovněž v polských periodikách („Świat“, Varšava; „Zwrot“, Český Těšín).[1]

V 50. a 60. letech dvacátého století psal Bohuš Balajka doslovy k některým svazkům edice „Mimočítanková četba“ (Karel Hynek Mácha, Alois Jirásek, Jiří Wolker, Karel Václav Rais).[1] Také vydával bibliofilie a novoročenky, k nimž psal předmluvy nebo doslovy.[1][p 2] [p 3][p 4]

Po roce 1989

Po roce 1989 publikoval Bohuš Balajka pravidelně v týdeníku „Tvar“ (recenze a publicistické stati), příležitostně v „Literárních novinách“, „Lidových novinách“, „Nových knihách“, „Scriptu“ a „Iniciálách“.[1]

Změny tematické orientace Bohuše Balajky

Zpočátku se zajímal o polskou literaturu – polonistiku (např. populárně pojatá monografie Henryk Sienkiewicz).[1] Postupem doby přešel Bohuš Balajka k problematice starší i novější české literatury.[1] Snažil se skloubit literární historii s přístupným výkladem myšlenkově náročných literárních děl (viz např. jeho komentář ke Komenského Labyrintu světa a ráji srdce).[1] Od 60. let dvacátého století se soustavně věnoval literárně–kritické a publicistické činnosti.[1] Vycházel většinou z interpretační analýzy jednotlivých próz.[1] V pozdější době se pak orientoval také na literárně–historické a metodologické problémy.[1] Těžiště celoživotní práce Bohuše Balajky ale leží v učebnicích české literatury.[1]

Přehledné dějiny literatury
  • Jeho stěžejní dílo – Přehledné dějiny literatury /I/, /II/ – názorně a jadrně shrnuje literární dějepis společně s výtvarným a sochařským uměním od nejstarších písemných památek do druhé světové války. Autorovým cílem bylo předložit širší veřejnosti (především pak středoškolským studentům) ucelený pohled na myšlenkové proudy v dějinách, prohlubovat estetický vjem čtenářského prožitku a odlišit kvalitní díla od pomíjejícího průměru. V Přehledných dějinách literatury se tak čtenářům podává komplexní obraz o literárním vývoji do roku 1945; česká a slovenskou literatura se nově zařazuje do světového historicko–uměleckého kontextu. Dílo vyniká nad podobné publikace svým vytříbeným, přesným jazykem a ucelenými historickými souvislostmi. Pro výše uvedené kvality a komplexnost pojetí sloužilo toto dílo (během 70. a 80. let dvacátého století) jako neoficiální a utajovaná středoškolská učebnice literatury.[1] Sám autor charakterizoval publikaci slovy:
„ Poznatky získané studiem dějin literatury musí být podloženy četbou děl krásné literatury. Naše kniha chce tyto čtenářské zkušenosti doplňovat, utřiďovat a orientovat, chce poukazovat na vztahy mezi autorem a dílem i jeho dobou a současně prohlubovat estetický vjem čtenářského prožitku. Podaří-li se jí to, splní své poslání. “
— Bohuš Balajka (Přehledné dějiny literatury /I/, 1967)
  • Publikace se rozšířila až v devadesátých letech 20. století, neboť předtím byla násilně vykázána ze škol jako „nemarxistická“ (Balajka nebyl nikdy v KSČ). Spoluautory 2. dílu se stali Ladislav Soldán a Emil Charous (zpracoval kapitoly o slovenské literatuře).
  • K prvnímu dílu vyšla také Čítanka k Přehledným dějinám literatury.
  • Rukopis připraveného třetího dílu Přehledných dějin literatury se bohužel během normalizace ztratil, takže Přehledné dějiny literatury /III/ vyšly díky autorskému kolektivu pod vedením Ladislava Soldána.

Dílo – výběr (chronologický přehled)
  • 1947 – Henryk Sienkiewicz (brožura, 1947, publikoval pod svým občanským jménem Bohumil Balajka);[1]
  • 1955 – Balajka, Bohuš. Nástin dějin starší české literatury': Pomocná kniha pro 9. postupný ročník všeobecně vzdělávacích škol, pro 1. ročník pedagogických škol a odborných škol čtyřletých a tříletých. 1. vydání Praha: SPN, 1955. 78, (2) stran. Pomocné knihy pro žáky.[5] (Pramen[1] uvádí, že toto dílo publikoval pod svým občanským jménem Bohumil Balajka)
  • 1956 – Komentář k Labyrintu světa a ráji srdce (1956, s pedagogickým pracovníkem PhDr. Milanem Rosenzweigem (* 29. srpna 1926, Valašském Meziříčí), publikoval pod svým občanským jménem Bohumil Balajka);[1]
  • 1957 – Rukověť dějin české literatury 1, 2 (učebnice, 1957; upravené vydání 1961; další vydání s různými podtituly);[1]
  • 1958 – Balajka, Bohuš, Tichý, Vítězslav a Páleníček, Ludvík (slovenská část J. Béder a J. Sedlák). Stručné dějiny české a slovenské literatury: Určeno žactvu škol 3. stupně všeobecně vzdělávacích, odb. i pedagog.; 1. vydání Praha: SPN, 1958. 323, (1) stran; Pomocné knihy pro žáky.[6]
  • 1966 – Z minulosti Státního pedagogického nakladatelství v Praze (volný tisk k výročí nakladatelství, 1966, s vysokoškolským pedagogem Václavem Michovským (* 21. ledna 1922, Praha – 8. února 1994, Praha))
  • 1970 – Balajka, Bohuš et al. (partie o slovenské literatuře: J. Minárik, V. Marčok a J. Sedlák) Přehledné dějiny literatury 1. Dějiny literatury české a slovenské s přehledem vývojových tendencí světové literatury. 1. vydání Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1970. 463 stran; Knižnice všeobecného vzdělání. Kostka.[7]
  • 1971 – Přehledné dějiny literatury 2. Dějiny literatury české a slovenské s přehledem vývojových tendencí světové literatury od první světové války do roku 1945 (1971, anonymní spolupráce s pracovníkem katedry českého jazyka a literatury PhDr. Zdeňkem Blajerem, Csc. (* 20. srpna 1925, Praha) a Emilem Charousem; Ve vydání z roku 1993 (viz níže) je již Bohuš Balajka podepsán (uveden jako autor).[1]
  • 1974 – Čeští spisovatelé deseti století (1974, anonymní spolupráce s Radko Šťastným)[1]
  • 1979 – Balajka, Bohuš a Vrchlický, Jaroslav. Jaroslav Vrchlický. 1. vydání Praha: Melantrich, 1979. 389 stran, (20) stran obrazových příloh; Odkazy pokrokových osobností naší minulosti; svazek 55.[8] – monografie + ukázky z díla (interpretace básníkovy tvorby na pozadí jeho životních osudů)[1]
  • 1993 – Balajka, Bohuš, Blajer, Zdeněk a Charous, Emil. Přehledné dějiny literatury. II., Dějiny české a slovenské literatury s přehledem vývojových tendencí světové literatury od první světové války do roku 1945. 1. vydání Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1993. 128 stran; Maják. ISBN 80-04-25706-2.[9]
  • Julius Zeyer – monografie (dosud nevydáno)

Beletrie
  • 1986 – Jak táhla mračna (rozhlasová hra o Jaroslavu Vrchlickém);[1]
  • 1998 – Balajka, Bohuš. Mezi trůnem a oltářem: historická freska z doby Václava IV. 1. vydání Praha: Mladá fronta, 1998. 426 stran; Prsten; svazek 8. ISBN 80-204-0729-4.[10]
  • 2001 – Balajka, Bohuš. Už se tam nevrátím. Vydání 1. Praha: Paseka, 2001. 175 stran ISBN 80-7185-379-8.[11] (próza; beletrizované vzpomínky na dětství na Valašsku; román vycházel na pokračování v „Brněnském večerníku“ v roce 1993[1])

Odkazy

Poznámky
  1. Doktorantská práce (1950) byla na téma „dějiny česko–polských literárních vztahů“ – Poláci o české literatuře ve 40. letech 19. století.[1]
  2. Při své publikační činnosti v některých periodikách („Svět práce“, „Práce“, „Tvar“) používal Bohuš Balajka literární pseudonym Kamil Petrů.[1] V 70. letech dvacátého století se pod některé jeho články podepisovala (z důvodu krytí) Hana Müllerová, pod jiné jeho manželka Anetta Balajková.[1]
  3. Anneta Balajková propůjčovala své jméno nejen svému manželovi, ale i Anně Žídkové (Obermannové) pro překlady z polštiny, když tato překladatelka měla zákaz činnosti.[3]
  4. Anna Žídková (Obemannová) (* 16. července 1930, Budapešť) – prozaička, autorka kriminálních příběhů, překladatelka z polštiny.[4] Matka Ireny Obermannové (* 17. dubna 1962) české spisovatelky, scenáristky a dramaturgyně.

Reference
  1. SVADBOVÁ, Blanka. Bohuš BALAJKA [online]. Slovník české literatury po roce 1945, Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2012-02-20, rev. 2012-02-20 [cit. 2015-07-14]. Dostupné online.
  2. KAN v životopisech publikace KDO JE KDO z r.1995 [online]. Kdo je kdo [cit. 2015-07-18]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-07-16.
  3. Balajková–Heczková, Anetta (autoritní záznam číslo jk01010606) [online]. Databáze NK ČR [cit. 2015-07-17]. Dostupné online.
  4. Žídková, Anna (autoritní záznam ola2005217046) [online]. Databáze NK ČR [cit. 2015-07-17]. Dostupné online.
  5. BALAJKA, Bohuš. Nástin dějin starší české literatury [online]. Databáze NK ČR [cit. 2015-07-17]. Dostupné online.
  6. Stručné dějiny české a slovenské literatury [online]. Databáze NK ČR [cit. 2015-07-17]. Dostupné online.
  7. Přehledné dějiny literatury 1 [online]. Databáze NK ČR [cit. 2015-07-17]. Dostupné online.
  8. BALAJKA, Bohuš. Jaroslav Vrchlický [online]. Databáze NK ČR [cit. 2015-07-17]. Dostupné online.
  9. Přehledné dějiny literatury II [online]. Databáze NK ČR [cit. 2015-07-17]. Dostupné online.
  10. BALAJKA, Bohuš. Mezi trůnem a oltářem [online]. Databáze NK ČR [cit. 2015-07-17]. Dostupné online.
  11. BALAJKA, Bohuš. Už se tam nevrátím [online]. Databáze NK ČR [cit. 2015-07-17]. Dostupné online.

Literatura

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.