Bohdan Neureutter

Jeho otec Ondřej Neureutter, známý pražský advokát, přátelil se s Jungmannem, Hněvkovským a dalšími obrozenci.[3] Bohdan vystudoval akademické gymnázium staroměstské a roku 1848 nastoupil na pražskou lékařskou fakultu.[4] Zpočátku měl zálibu v chirurgii, kterou studoval pod vedením profesora Piťhy. Větší vliv na něj měl internista profesor Josef Hamerník, bojovník proti zastaralým a škodlivým léčebným postupům (například pouštění žilou při zápalu plic).

24. května 1854 získal doktorský titul. Praxi absolvoval ve všeobecné nemocnici,[3] krátce také působil jako domácí lékař u hraběte Nostice a Clam-Gallase. V říjnu 1856 přešel do Dětské nemocnice císaře Františka Josefa.[4] V tomto ústavu pracoval třicet let, až do roku 1887.[5] Účastnil se tam i vědeckých prací s profesory Löschnerem, Lamblem a Schindlerem, zejména v oblasti patologické anatomie. Založil patologicko-anatomické muzeum. Vzdělání si rozšiřoval na studijních pobytech ve Vídni, Berlíně, Mnichově a Porýní.[3] V dětské nemocnici se stal postupně primářem a spoluředitelem (kvůli národnostní rovnováze byli ředitelé dva, jeden český a jeden německý).[6] Získané zkušenosti zveřejňoval v českých i německých časopisech. Roku 1884 byl jmenován mimořádným profesorem na české lékařské fakultě.[5], byl tak vůbec prvním českým profesorem dětského lékařství.[1]

Po rozdělení pražské univerzity na českou a německou část přešla roku 1886 dětská nemocnice pod německou lékařskou fakultu. Neureutter byl zbaven ředitelského místa a následujícího roku z tohoto ústavu odešel.[6] Poté vedl ambulantní oddělení na české dětské klinice[5]. V roce 1883 byl jmenován přednostou zamýšlené pediatrické kliniky. Zasloužil se o založení nové České dětské nemocnice v Praze na Karlově, která se začala stavět v listopadu 1898. Jejího otevření se však nedočkal, jelikož byla otevřena až v roce 1902.[1]

Neureutter byl známý nejen jako vynikající patologický anatom s velkými zkušenostmi praktického lékaře a klinika, ale i jako lidumil a aktivní účastník humanitárních a vlasteneckých podniků.[4] Chudé léčil zdarma, občas jim i finančně přispěl.[5] Určitou dobu zasedal v pražském městském zastupitelstvu.[3] Působil jako lékař a člen ředitelství v ústavu hluchoněmých.[6] Od roku 1888 byl členem družstva Národního divadla a bezplatným lékařem Národního divadla a ústavu hluchoněmých.[1][6] Politicky patřil k zastáncům staročechů, mezi nimiž měl řadu přátel.[5] K novým poznatkům se v posledních letech života stavěl poněkud nedůvěřivě, ale nechal se přesvědčit praktickými výsledky. Byl vlastencem, přičemž lásku k vlasti dokazoval činy.[5] Svým lidským přístupem, znalostmi, pedagogickou činností i publikacemi si vysloužil důvěru široké veřejnosti a respekt českých i německých kolegů.[3] Získal zlatý záslužný kříž s korunou a roku 1898 se stal rytířem řádu Františka Josefa.

Zemřel ve spánku 13. dubna 1899 v Praze.[1] Jeho pohřeb v kostele na Karlově proběhl za velké účasti,[5] ostatky pak byly uloženy v hrobce na Olšanských hřbitovech.[7]

Neureutter publikoval řadu článků v českých i německých odborných časopisech. Byl jedním z prvních lékařů, kteří psali česky, pomáhal tvořit českou terminologii[6] a položil základ české lékařské literatuře, kterou pak podstatně rozvinul Bohumil Eiselt.[3] Jeho práce, zejména v oblasti dětské infektologie[1] a léčení spalniček, byly citované v německých vědeckých studiích.[5]

V Časopise českých lékařů zveřejnil mimo jiné tyto články:[5]

• Onanie u dětí (1880)
• Noční vyděšení u dětí (1880)
• Ozubování, ozubatění u dětí (1881)
• Častost vyskytování se zánětů a hniloby v kloubech končetin a v páteři u dětí (1883)
• Stav, který následuje po opití, může býti snadno osudným i u dětí (1884)
• Běhavka u dětí (1888)

Publikoval i v časopise Odborná pathologie a therapie.[6]