Theodóros z Kyrény

Theodóros pocházel z Kyrény, řecké osady v nynější Libyi, kde se narodil kolem roku 340 př. n. l. Jeho učiteli byli kyrénaikové Annikeris a Aristippos Mladší (vnuk Aristippa, zakladatele kyrénské školy). Poslouchal i přednášky jiných myslitelů, např. Dionýsia z Chalkedónu, filozofa megarské školy.[5]

Z Kyrény byl patrně vyhnán[6] a nějakou dobu pobýval v Athénách, kde byl v roce 317 př. n. l. dosazen makedonským králem za vládce Démétrios z Faléru. Pro bezbožné popichování velekněze Eurykleida měl být postaven před athénský soud (areopág), ale Demétrios ho ochránil.[4] Nakonec byl z Athén vypovězen,[6] a to možná až po pádu Demétriovy vlády v roce 307 př. n. l.

Pobýval pak u egyptského krále Ptolemaia I., jenž ho poslal jako svého vyslance k Lýsimachovi, vládci Thrákie.[4] Toho však rozhněval tím, že před ním příliš svobodně mluvil. Seneca líčí, že Lýsimachos vyhrožoval Theodórovi smrtí, navíc i zákazem pohřbu, ale on mu odpověděl: „Takové potěšení si můžeš dovolit, o tom žejdlíku krve můžeš klidně rozhodovat; pokud však jde o můj pohřeb, jsi hlupák, domníváš-li se, že mi záleží na tom, zda zpráchnivím nad zemí, nebo pod zemí."[7] [8]

Po návratu od Lýsimacha žil asi převážně v Kyréně, která byla v roce 322 př. n. l. připojena k Egyptu a vládl v ní egyptský místodržitel Magás, s nímž Theodóros udržoval přátelské styky. Spolu se svými četnými žáky navštívil Korint.[6] Existují také zprávy o jeho rozmluvách s filozofy Stilpónem[9] a Hipparchií.[10] Poslední léta života strávil, jsa vysoce vážen, v rodném městě, kde kolem roku 270 př. n. l. zemřel.[4]

Theodóros vycházel z hedonistické filozofie kyrénské školy, ale samostatně ji rozvíjel. Zakladatel školy Aristippos považoval za cíl života rozkoš, slast. Podle Theodóra však blaženost nespočívá v krátkodobých smyslových požitcích, chvilkových rozkoších. Cílem lidského snažení má být nepomíjející veselá, radostná nálada (řec. χαρά, chará), trvalá duševní pohoda, neustálá radost ze života.[11] Za nejvyšší dobro pokládal radost, za zlo pokládal žal. Radost je závislá na rozumnosti, žal pramení z nerozumnosti.[12] Dlouhodobé duševní spokojenosti člověk dosahuje moudrým jednáním.

Theodórova etika směřovala ke krajnímu individualismu. Odmítal přátelství, neboť omezuje samostatnost a soběstačnost.[13] Zemřít za vlast považoval za pošetilost, neboť filozof nemá obětovat svou rozumnou osobu za nerozumné. Vlastí je ostatně moudrému člověku celý svět.[9] Jako důsledný utilitarista hlásal mravní relativismus.[14] Mravnost záleží na situaci, neboť mravní normy jsou často jen opatřeními společnosti k ovládání širokých lidových vrstev.[15] Moudrý člověk může příležitostně i krást, cizoložit a dopouštět se svatokrádeže, neboť jde o činy zavrženíhodné jen podle konvence, nikoli podle přírody;[13] mudrc musí umět zbavit tyto činy předsudků, které jsou udržovány „pro zastrašení hlupáků".[9]

Z Theodórova díla zmiňuje Diogenés Laertios spis O filosofických školách, v němž mimo jiné polemizoval i s Aristippem. Ve spise O bozích (řec. Περὶ Θεῶν, Peri theón), ze kterého se zachoval jen název, patrně odmítal lidové představy o bozích. Z této knihy prý později převzal velkou část svých výkladů Epikúros.[12] Někteří starověcí autoři tvrdili, že „Theodóros zcela zavrhoval jakékoli domněnky o bozích",[12] nebo že dokonce popíral i jejich existenci.[16] Proto byl nazýván Atheos (řec. ἄθεος), tedy „bezbožný, „neznaboh". Proti nařčení z bezbožnosti se zřejmě musel často bránit a činil tak s vtipem. Když mu pokladník vládce Lýsimacha řekl: „Zdá se, že neuznáváš nejen bohy, ale ani krále", odpověděl: „Jak bych neuznával bohy, když tebe pokládám za protivného i bohům."[6]

Theodóros měl řadu stoupenců a vytvořil v rámci kyrénské školy směr tzv. theodorovců.[12] Mezi jeho žáky patřil i kynický filozof Bión z Borysthenu.[17]