U-Bahn v Berlíně

Stanice Görlitzer Bahnhof, čtvrť Kreuzberg (zde nadzemní úsek)

Warschauer Straße, jedna z nejstarších stanic metra

Již koncem 19. století bylo jasné, že dopravní situaci stále rostoucího města bude nutno rychle řešit, a tak se v roce 1896 začalo s budováním metra.

Ještě před výstavbou metra bylo zásadní otázkou, jak metro postavit; jestli vybudovat nadzemní viadukty, po nichž by tratě byly vedeny, či vyhloubit nebo razit tunely. Obě dvě koncepce měly své zastánce i odpůrce, nakonec však zvítězila levnější varianta – metro nadzemní. Na rozdíl od USA, kde byly vystavěny v této době ryze účelové konstrukce, při architektonickém ztvárnění nových tratí v Berlíně se zasadili jejich tvůrci o jistou míru estetičnosti.

Problémy se také objevily při budování prvních podzemních úseků, a to vzhledem k vysoké hladině spodní vody ve městě. Díky studnám se ale dařilo hladinu vody dočasně, alespoň po dobu stavby, snížit. První tunely podzemní dráhy měly podél celého svého obvodu nepropustné ochranné pouzdro, tvořené převážně asfaltem.

Již 15. února 1902 byl uveden do provozu první úsek podzemní dráhy s pěti stanicemi vedoucí mezi Stralauer Tor a Zoologischer Garten s odbočnou větví na Potsdamer Platz, z velké části ještě nadzemní. Berlín se tak stal sedmým městem na světě, které zprovoznilo vlastní systém podzemní dráhy. Do roku 1910 už stálo celkem 11,2 km tratí. Výstavbu však přerušila první světová válka a nepomohla ji ani krize, ve které se Výmarská republika po ní ocitla. Přesto v 20. a 30 letech minulého století přibylo mnoho nových úseků.

Po roce 1920 byly nové linky metra budovány pouze pro nové delší a širší vlaky, a vzniklo tak dnešní dělení na velkoprofilovou a maloprofilovou síť (obě sítě však mají stejný rozchod kolejí, a to 1435 mm). Linky první uvedené spojovaly město ze severu na jih a té druhé pak z východu na západ. U velkoprofilové sítě byly první její úseky otevřeny v letech 1923 a 1930.

Poté, co se NSDAP dostala s Adolfem Hitlerem v čele roku 1933 k moci, vládnoucí strana zasáhla do všech oblastí života v Německu, podzemní dráhy nevyjímaje. K 1. prosinci 1933 došlo k velké reorganizaci celého BVG, změny zasáhly oblast od plánování nových úseků až k údržbě vozového parku. Začaly se též i přejmenovávat stanice, například 24. dubna 1933 se z Reichskanzlerplatz stala Adolf Hitler Platz, 1. května 1934 pak Schönhauser Tor byla přejmenována na Horst-Wessel-Platz (podle nacisty, který byl zabit německými komunisty a později glorifikován tehdejším režimem).

V této době již bylo běžné, že ve všech stanicích visela národní vlajka (tj. červená s bílým kruhem a černým hákovým křížem).

Stanice Olympia-Stadion

Rozvoj nových úseků Berlínské podzemní dráhy měl korespondovat s velkolepou a megalomanskou přestavbou německé metropole (přejmenování a rozšíření Berlína na město s deseti miliony obyvateli a názvem Germania). Mnohé linky měly být prodlouženy, zcela nové pak postaveny (do čtvrtí jako například Špandava, Gatow, Kladow, Marienfelde či Lankwitz. Na většinu plánů dohlížel sám Albert Speer, hlavní nacistický architekt mnohých staveb a později hlavně zbrojních závodů. Podobně jako je tomu v Moskvě, i v německé metropoli měla vzniknout okružní linka, která by křížila všechny ostatní linky metra. Soupravy této linky by zastavovaly ve zhruba třiceti stanicích.

Kromě toho zde byl ovšem i další úkol – připravit Berlín na XI. olympijské hry, které město pořádalo v roce 1936. Rozhodnutí konat hry právě zde padlo 13. května 1931, takže během zhruba pěti let musela být potřebná infrastruktura vybudována. K olympijským závodištím byla přivedena jedna linka metra (tehdy označovaná písmenem A) a jedna linka S-Bahnu. Koncová stanice Olympia-Stadion měla tři nástupiště, a její vestibul z cihel je dnes považován za velmi významnou ukázku tehdejší architektury.

Během druhé světové války bylo mnoho úseků silně poškozeno a částečně i zaplaveno. Též byla podzemní dráha z části využívána i jako kryt civilního obyvatelstva a důležitých zařízení, či úřadů, před bombardováním spojeneckými letouny. Tyto škody však byly relativně rychle opravovány jak v průběhu války, tak i po ní, a celá síť byla brzy znovuuvedena do provozu.

K další krizové situaci po rozdělení města došlo v důsledku postavení berlínské zdi roku 1961. Linky U1 a U2 byly 13. srpna 1961 rozděleny na západní a východní část, linky U6 a U8, jejichž konečné stanice ležely v západních sektorech, projížděly bez zastavení Východním Berlínem (s jedinou výjimkou, kterou byla Friedrichstraße). Vlaky musely jet silně zpomaleným tempem bez zastavení pro obyvatelstvo nepřístupnými zastávkami, které byly hlídány ozbrojenými silami pohraniční stráže NDR. Stanice Warschauer Straße byla uzavřena, protože díky zdi byla nově odříznuta od zbytku sítě. V mnohých místech v centru města došlo k zazdění některých přestupních chodeb tak, aby byly oba systémy dokonale od sebe oddělené. Stanice Potsdamer Platz nebyla obsluhována, vlaky končily již ve stanici Gleisdreieck, kde byly již dříve zřízeny obracecí koleje.

Síť východoberlínského metra roku 1984 (modře); červeně je značen S-Bahn, městská železnice

Význačnou charakteristikou hromadné dopravy v Berlíně bylo tedy naprosté odloučení jejích částí ve východní a v západní části města.

Východu tak zůstaly de facto pouhé dvě linky; jedna severo-jižní (maloprofilová) do Pankowa a druhá středo-východní (velkoprofilová) do Tierparku. Obě se křížily ve stanici Alexanderplatz. Jelikož se na území východního Berlína nenacházelo žádné depo malého profilu (depu na Warschauer Brücke chybělo kolejové připojení, původní bylo přerušeno berlínskou zdí), byly zpočátku vozy převáženy k údržbě na podvalnících. Tato situace byla neúnosná, proto byl mezi stanicemi Klosterstrasse a Alexanderplatz vybudován jednokolejný spojovací tunel. Tunel byl otevřen 16. února 1952 k 50. výročí podzemní dráhy. Soupravy malého profilu byly tímto tunelem převáženy k údržbě v depu ve Friedrichsfelde. K soupravě byl připojen upravený vůz malého profilu, který soupravu po demontáži sběračů v beznapěťovém úseku přetáhl po trati velkého profilu do depa.

Během existence Východního Berlína došlo k otevření pouze několika málo úseků; jedná se o trati například do stanice Tierpark (1973) a pak dále na východ (Ersterwerdaer Platz v roce 1988 a Hönow roku 1989; tyto dva úseky však jsou povrchové).

Naopak na západě došlo k prudkému rozvoji; přibyly desítky kilometrů nových tratí do čtvrtí jako například Rudow (1970), Steglitz (1974), či Spandau (1984). V porovnání s východními přírůstky (které byly budovány především s ohledem na funkčnost) se zde u nových stanic uplatnil jak modernistický, tak i klasický přístup. Západní Berlín však zrušil svojí tramvajovou síť; dopravní toky tak na rozdíl od východu vlastně přemístil pod zem. Západoberlíňané navíc bojkotovali i svůj vlastní S-Bahn, který provozovala právě východoněmecká železniční společnost, což opět zvýšilo nároky na systém metra a samozřejmě také autobusovou síť. Podzemní dráha tudíž získala mnohem větší roli a také samozřejmě i prioritu.

Most Oberbaumbrücke s podzemní dráhou – zde nadpovrchovou

Po sjednocení města stály dopravní podniky před mnoha úkoly. Bylo nejen nutno rigorózně obnovit zastaralý dopravní park včetně veškeré techniky, ale také sjednotit a sladit veškeré linky podzemní a městské dráhy. Tyto změny podléhaly částečně původnímu vedení linek, ale do velké míry vycházely také z předpokládaných nových potřeb sjednoceného města. Poslední změny ve vedení linek proběhly proto až začátkem tohoto století.

Jako jeden ze symbolů znovusjednocené dopravy je možno považovat obnovení trasy linky U1 přes most Oberbaumbrücke, na kterém byl po stavbě berlínské zdi přerušen provoz a který pak sloužil jako hraniční přechod pro pěší.

V 90. letech se již nepostavilo mnoho nových tratí i stanic. Prodloužila se linka U8; a to severním směrem. Na konci 90. let se však již přestávalo dostávat financí na budování nových tras, plánováno jich však do budoucích let není málo (je nutné rozšiřovat metro hlavně v centrální a východní části města v níž je síť metra nejřidší a kde se také nacházejí torza některých nedostavěných či zrušených stanic). Nejnovější stanice metra pocházejí tedy z let 1998 a 2000. Významnou událostí se stal požár ve stanici Deutsche Oper v roce 2000, po němž byla do jisté míry přehodnocena bezpečnostní opatření v celé podzemní dráze.

Stanice Rezidenzstraße z 80. let 20. století

Kromě toho však probíhaly i rekonstrukce starých úseků, například na lince U2 byly zmodernizovány některé stanice. V letech 2003 a 2004 pokračovaly podobné práce na lince U5. Při modernizacích a přestavbách byla evidentní snaha zachovat celkové vyznění stanice a změnit jej pokud možno co nejméně. Též přibývá i stanic, které jsou vybavené výtahy (zpřístupňování metra osobám se sníženou pohyblivostí), což je trend, který lze pozorovat i v jiných městech.

• Tramvajová doprava v Berlíně
• Trolejbusová doprava v Berlíně

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Podzemní dráha v Berlíně na Wikimedia Commons
• Galerie Podzemní dráha v Berlíně na Wikimedia Commons
• Stránka dopravních podniků BVG (německy)