Barchan (slavnost)

Rodilí občané pod pojmem „svatovítská slavnost Barchan“ dlouho rozuměli slavnost mající dvě části – církevní a světskou. Dopolední část (církevní) se skládala z procesí (pouť) ke kostelíku svatého Víta a slavné mše, odpolední část (světská) z běhu čtyř mládenců oblečených v krojích, na který navazovala zábava a tanec. Pojmenování slavnosti je odvozeno od látky barchet, kterou obdrží vítěz běhu.^[zdroj?]

První zmínka o slavnosti pochází z roku 1713 a praví se v ní:

„Měšťan Karel Seidl nechtěl vydati prapor barchan pořadatelům slavnosti, protože páni úřadující na radnici přijali k běžení Barchanu pacholky a nikoliv syny jemnických měšťanů, a když mu městský rychtář barchan mocí bral, hájil čest barchanu nahým mečem.“

—městská kniha, zápis k 15. červnu 1713

Ze zprávy vyplývá, že v roce 1713 měla slavnost ustálená pravidla a byla tedy slavena již delší dobu. Pravidla se však v průběhu doby měnila a dnes má slavnost jiný průběh než tomu bývalo dříve. Lze rozeznat tři hlavní druhy slavnosti.

Bez účinkování sboru hudebníků a vystoupení ostrostřelců se neobešla poutní mše ani vlastní slavnost. J. S. Menšík se však nezmiňuje o úloze, kterou měli po obědě, kdy se společně sešli na náměstí před domem starosty, hudba zahrála, ostrostřelci vypálili z pušek tři salvy, načeš všichni přešli k domu dalšího radního. Tam hudba opět zahrála, ale byla vypálena jen jedna salva. Když obešli všechny radní zakončili své účinkování před radnicí. Tam vyčkali příchodu radních, měšťanů a jejich hostů, aby se pak společně odebrali k cíli běhu. Vystupování ostrostřelců při slavnosti bylo později zaměňováno s tzv. „střílením k ptáku“, které mělo jiný charakter; šlo vlastně o střeleckou soutěž, kde střelci před diváky (publikem) předváděli své střelecké umění.

—J. S. Menšík

Když koncem 19. století přešlo vedení radnice z německých do českých rukou, změnil se i průběh odpolední části slavnosti. Z popudu učitele Hosáka, za přispění horlivých pomocníků učitele Lisovského a syna obchodníka Antonína Procházky a za finanční podpory místních obchodníků byl scénář slavnosti přepracován a slavnost v novém provedení připravena a poprvé provedena v roce 1902. Hlavní změna spočívala v tom, že se její součástí stal „královský“ průvod. Podle pamětníka měla slavnost zhruba následující průběh:

Po skončení odpoledního požehnání vyjel z nádvoří školy plošný vůz tažený koňmi, který byl ověšený národními prapory, chvojím a květinami. Uprostřed vozu na trůnu seděla „královna“ a kolem ní byla skupina asi 15 dívek a pážat. Kolem vozu kráčelo několik zbrojnošů a před vozem jeli na koních dva panoši. Všichni byli v malebných historických krojích. Za naprostého ticha udiveného obecenstva projel průvod náměstím a ubíral k radnici, kde se zařadil za čekajícího praporníka s praporem Barchan, sbor hudebníků a ostrostřelce. Za vůz se zařadili členové městského zastupitelstva, měšťané, hosté a další diváci. Průvod za doprovodu hudby prošel velkou bránou a jeho čelo se zastavilo u zámeckých zahrad, kde byla postavena tribuna. Zastupitelé a významní hosté zaujali místa na tribuně a pořadatelé uvolnili dráhu pro běžce–posly, kteří již stáli připraveni v místě startu běhu, tedy tam, kde je dnes sokolovna. Cíl běhu byl před tribunou. Běh byl odstartován stejným způsobem jako dříve a stejně tak se běžci po jeho skončení seřadili v cíli za prapor v pořadí, v jakém doběhli. To již trasou běhu směrem k městu projížděla krojovaná skupina jezdců, v jejímž čele jel „král“. Před tribunou se přivítal s „královnou“ a průvod se pak ubíral nazpátek do města. Objel náměstí a jeho čelo zůstalo stát před radnicí, kde byly běžcům předány dary a lidu uspořádána přednáška o původu slavnosti.

—pamětník

Slavnost v tomto provedení, s menší či větší okázalostí, se konala více než 60 roků a lákala diváky z celého dalekého okolí. Hostem byl i prezident T. G. Masaryk; z jeho návštěvy Jemnice se zachoval film. V šedesátých létech minulého století přestal být konán poutní průvod ke kostelu sv. Víta a změnil se i scénář slavnosti. Krojovaný průvod včele s „králem“ a „královnou“ se řadí na Horních Valech, následně prochází městem, chvíli zůstane stát před cílem běhu, kde se k němu po doběhnutí připojí běžci, a všichni pak pokračují do areálu sokolovny. Tam je namísto proslovu o původu slavnosti konáno divadelní představení přibližující divákům historii Barchanu. V jeho průběhu jsou běžcům předávány ceny.^[zdroj?]

Existují dva základní druhy názorů (dvě teorie) na původ slavnosti. V menšině jsou ti, kteří tvrdí, že chybí záznamy o pobytu královny Elišky a krále Jana v Jemnici, slavnost nemá historické opodstatnění, vyvinula se z jiné slavnosti známé pod názvem „střílení k ptáku“ a jde svým způsobem o „pouťovou atrakci“. Druzí, a těch je většina, vychází z dochovaného ústního podání a jsou přesvědčeni, že slavnost je připomínkou pobytu královny Elišky v Jemnice, tedy odrazem skutečné historické události. Ti druzí se liší nejen v názorech, kdy Eliška ve městě přebývala, ale také v tom, co je starší, zda slavnost nebo svatovítská pouť.^[zdroj?]

Válečných tažení, kdy král Jan pobýval na Moravě nebo přes ni s vojskem táhl, bylo několik. V úvahu přicházejí dva termíny. V roce 1312 se Jan vydal na Moravu k pokoření vzpoury mnoha moravských pánů i opavského vévody, v roce 1315 svedl u Holíče bitvu s Matůšem Čákem, který ohrožoval vojenskými vpády východomoravské pomezí.^[zdroj?]

Josef Stanislav Menšík se ve svém článku odvolává na starodávnou pověst, z níž dovozuje, že slavností se oslavuje památka šťastného příchodu čtyř poslů do města Jemnice, jež vyslal roku 1315 Jan Lucemburský ke své manželce Elišce, která tam přebývala, protože ji král v ten čas jemnickým měšťanům svěřil do hostinské ochrany. Poslové královně přinášeli zprávy o průběhu bitvy a o vítězství, kterého mladý král dobyl nad Matějem hrabětem Trenčanským. Ústřední postavou pověsti je královna Eliška Přemyslovna, která však v té době manžela doprovázet nemohla, protože 21. května 1315 porodila v Praze druhou dceru Jitku Jitka Lucemburská.

Na výše uvedený fakt poukázal již František Jech ve své knize Založení a zlatá doba Jemnice. Týž se domnívá se, že Eliška pobývala v Jemnici v roce 1312 a královští poslové ji informují o tom, jak její mladý manžel postupně získává faktickou vládu nad Moravou. Začal obléháním hradu Ungersperku (nyní Sádku) nedaleko Třebíče, který dobyl (červen) a odbojníky tam na místě potrestal. Pak vyvrátil pevný hrad Račice, (19. července); obléhání hradů Sádek a Račice vojsky Jana Lucemburského je zaznamenáno ve Zbraslavské kronice. Úspěšná byla i diplomatická jednání. Např. Mikuláš Opavský mu v Brně (20. července) složil slib věrnosti. Pak se podle F. Jecha král vrací zpět do Prahy. Z pramenů je však známo, že král Jan na Moravě pobýval dále, protože ještě v srpnu (29.) potvrzuje brněnským měšťanům privilegia svého předchůdce českého krále Rudolfa Habsburského.^[zdroj?]

O pobytu královny Elišky na Moravě v roce 1312, okolo svátku Nanebevzetí Páně (v roce 1312 připadal na 4. květen), existuje písemná zpráva. Je uvedena v Kronice zbraslavské. K roku 1312 se v ní připomíná zázrak, který se měl stát v Ivančicích. Kronikář v ní uvádí, že „V oné době okolo svátku Nanebevzetí Páně přišla do krajin moravských jasná paní Eliška, královna česká a polská, dcera blahé paměti pana Václava, krále týchž království, prvního zakladatele Zbraslavi, a uslyšela tam z pravdivého vypravování paní abatyše z Oslavany a od četných jiných hodnověrných osob, které byly při té události přítomny, co se slavně stalo s onou spasitelnou svátostí. A proto hned začala z vrozené sobě zbožnosti vřele planouti zbožnou touhou, aby mohla uviděti onu tak spasitelnou a zázračnou hostii.“^[zdroj?]

Existuje i další nepřímý důkaz o tom, že v Jemnici skutečně být mohla. Při své cestě z Ivančic do Jemnice onemocněla a vyhledala pomoc v jednom mlýnu nedaleko Příštpo; druhá verze pověsti mluví jen o tom, že „kdysi se ve mlýně nechtěně zdržoval jakýsi král či jeho manželka“. Tam ji ošetřili, jí a její doprovod na nezbytnou dobu ubytovali a uhostili. V té době v Čechách i na Moravě panovala velká drahota a mlynář v souvislostí s tím musel vynaložit mnoho peněz. Královna ho za odměnu povýšila na svobodníka a mlýn byl od té doby nazýván Královec. Kamenný erb, který nechal mlynář zhotovit a umístit do štítu mlýna a měl budoucím pokolením prokazovat udělení svobody a dokládal pobyt královny ve mlýně, byl odstraněn až po roce 1918. Tato událost je však významná ještě z jiného důvodu. Je dokladem toho, že královna měla právo udělovat poddaným svobodu a také ho využívala.^[zdroj?]

Zajímavá zmínka vztahující se ke slavnosti Barchan se nachází také v historii osady Tři Koroptve. K jejím vzniku se váže pověst, podle které král Jan Lucemburský, když táhl s vojskem od Jemnice proti Matyáši Trenčanskému, v prostoru dnešní osady zastřelil tři bělavé koroptve. Králův doprovod viděl v této příhodě dobré znamení pro válečnou výpravu. Později zde byla vystavěna zájezdní hospoda z názvem „U tří koroptví“.^[zdroj?]

Nové poznatky vztahující se k historii slavnosti uvádí v dosud nepublikovaném článku „Slavnost Barchan v Jemnici“ (1971) Ing. Karel Bakeš, místní rodák, znalec středověké historie, historie města i problematiky středověkých rytířských řádů. Uvádí v něm např. že: „na počátku 14. stol. se šlechtické tituly nedědily ale získávaly za službu králi, a to na základě prokázané statečnosti a věrnosti; ne každý šlechtic byl rytířem, na každý rytíř byl šlechticem. Povyšování až do stupně Rytíř příslušelo též královně. Rytíři se seskupovali do rytířských řádů, kde platila jiná pravidla. Například komtuři byli voleni. Jan Lucemburský byl členem řádu rytířů Krista (Panny Marie?) a později i jeho hlavou. Proto v jeho doprovodu byli řádoví rytíři, ale i ti, kteří o členství usilovali. Každý kdo se ucházel o přijetí do rytířského řádu byl seznámen (zasvěcen) nejen s podmínkami které musí splnit chce-li se stát rytířem, ale i s vnějšími znaky, které se ke každému stupni vázaly (v dnešní terminologii s hodnostním označením daného stupně). Základní povyšování mělo čtyři stupně. Uchazeč o přijetí do rytířského stavu nosil bílý plášť, páže se prokazoval pestrobarevnou korouhví, znakem štítonoše jsou punčochy a rytířem se stává ten, komu za přítomnosti svědků královna, v případě, že se rozhodla svého práva využít, vloží na hlavu korunu (mohlo jít i o věnec z růží jak ukazuje obraz Růžencová slavnost). Jiný průběh mělo pasování válečníků, nečlenů řádu, na rytíře. V raném středověku mohl rytíře pasovat kterýkoliv jiný rytíř. Později, kdy rytíř = šlechtic, toto právo příslušelo jen králi, který pasovaného lehce udeřil plochou stranou meče na obě ramena, předal mu přilbu, štít, ostruhy a připnul mu pás s mečem jako odznak rytířství.“^[zdroj?]

Autor článku se dále domnívá, že z bezpečnostních důvodů mohl být poslem jen ten, komu král důvěřoval a kterého znala i královna. Je tedy pravděpodobné, že ve všech čtyřech případech šlo o jednoho a toho samého posla a že slavnost je obrazem toho, co královně příslušelo a co také prováděla, tj. povýšila mladého muže, který v tomto případě plnil úlohu královského posla, na rytíře. Doručit zprávy královně znamenalo projet na koni krajem, kde se válčilo desítky či stovky kilometrů, a to ještě čtyřikrát po sobě a v průběhu krátkého časového období. Podle autora to samo o sobě mohlo být považováno za čin dostačující k povýšení na rytíře, protože nešlo o žádné výlety a ke splnění úkolů bylo zapotřebí hodně odvahy, zručnosti i fyzické síly. Ing. Bakeš se tak řadí do skupiny těch, kteří kladou pobyt královny Elišky v Jemnici do roku 1312. Na rozdíl od jiných se domnívá, že Eliška musela ve městě pobývat delší dobu.^[zdroj?]

Na podporu toho, že slavnost má svůj základ v historické události autor článku uvádí i další argumenty. Například na základě rozboru existující politické situace dospívá k závěru, že po korunovaci na krále byl Jan vlastně králem bez království, protože fakticky ovládal jen okolí Prahy a západní Čechy. Na Moravě byla situace ještě horší, protože téměř celá uznávala za krále Fridricha Sličného. Na straně Fridricha byla města Brno, Jihlava i Znojmo, které se na čas stalo jeho sídlem, jeho stoupenci ovládali další města a hrady. Část území opanovali Poláci, kteří se nechtěli vzdát dědictví Violy Těšínské. Jemnice byla jedním z mála královských měst, která se přiklonila na stranu nového krále, či lépe řečeno na stranu královny. Hlavním důvodem zřejmě byly obavy měšťanů z toho, že Rajmund z Lichtenburka na Bítově město obsadí (na čas se tak stalo v roce 1311), přijdou o svobodu, ale také o příjmy plynoucí jim z práva těžit stříbro a zlato. Jemnice v té době byla město malé, ale silně opevněné. Proto se král o bezpečnost své manželky nemusel obávat.^[zdroj?]

Rozhodnutí poskytnout ochranu a pohostinství královně a jejímu doprovodu se zúročilo až s odstupem času, kdy na základě privilegií udělených králem Janem a jeho synem Karlem město prožilo svou „zlatou dobu“. Stálo tedy zato, aby si měšťané rozhodnutí svých předků připomínali. A aby připomínka byla srozumitelná nejen radním bylo nutné dát ji podobu která zaujme, nejlépe vizuální, a která bude snadno zapamatovatelná. Slavnost Barchan toto splňuje; běh o ceny láká diváky, protože má často dramatický průběh a o vítězi se rozhoduje až v cíli a při předávání cen je vhodná chvíle pronést několik vět vztahujících se k historii města.^[zdroj?]

Ti, kteří stáli u zrodu slavnosti, neměli o šlechtických způsobech života a řádové symbolice ani ponětí a nedokáží uspokojivě zdůvodnit královniny dary poslům – běžcům. Proto je vysvětlují její chudobou. Ta byla údajně tak velká, že si musela svléknout punčochy z nohou, aby posla mohla obdarovat. Byly zde však i jiné problémy. Prapor nešel vytvořit z barchetového náprsníku, a proto byl nahrazen kusem bílé látky, místo jednoho věnce, aby to lépe vypadalo, jich bylo na prapor umístěno pět, pestrobarevná korouhve byla nahrazena pestrobarevným šátkem. Přesto je zde na první pohled zřejmá shoda královniných darů (podle J. S. Menšík to byl barchetový náprsník, pestrobarevný šátek, punčochy a jeden věnec) se symboly označujícími hodnostní označení rytířských stupňů (podle K. Bakeše to byl bílý plášť, pestrobarevná korouhev, punčochy a jeden věnec). Je s podivem, jak přesné informace dokáže ústní podání děděné z pokolení na pokolení uchovat.^[zdroj?]

Kostel sv. Víta patřil k františkánskému klášteru, který roku 1455 založili bratři Albrecht, Hynek a Štěpán z Lichtenburka. Roku 1529 se stal novým pánem na Jemnici luterán Jindřich Meziříčský z Lomnice. Téhož roku vydal zákaz kázání v klášterním kostele a netrvalo dlouho a Jemnice se řídila luterským náboženským řádem. Luterskou se stala i její fara. V roce 1546 obyvatelé města klášter napadli a mnichy vyhnali. Důvodem jejich konání byl spor o vodu, kterou bylo město zásobováno z pramene vyvěrajícího v areálu kláštera. Mezi vrchností a městem dál docházelo ke sporům o kostely, které vyřešil až patent císaře Maxmiliána (1560). Podle něj klášterní kostel sv. Víta mohl být využíván ke katolickým bohoslužbám pro zbylé měšťany katolického vyznání. To znamenalo, že z města, ale i z Podolí a odjinud, každou neděli ke kostelíku putovali katolíci na bohoslužbu. Lze předpokládat, že ve svátek patrona kostela na bohoslužbu přicházeli ve větších skupinách či dokonce v procesích (průvodech), aby tak vyjádřili svůj odpor k panujícím poměrům.^[zdroj?]

Tento stav trval nejméně do roku 1636, kdy Jemnici koupil katolík Fridrich Jankovský z Vlašimi a katolická bohoslužba byla přenesena zpět do města. Přestože již nebylo zapotřebí chodit do kostela sv. Víta, uchovávali občané Jemnice a jejího okolí vzpomínku na časy, kdy jim byl jediným útočištěm, a to tím, že se v neděli po svátku sv. Víta účastnili mše, která se tam konala. Za josefínských reforem byl kostel zrušen jako „nepotřebný polní chrám“. Město nemělo peníze na jeho zakoupení. A tak chrámovou stavbu koupila v dražbě hraběnka Daunová, která ji v roce 1790 městu darovala. To si roku 1791 vyžádalo povolení, aby se v kostele několikrát ročně mohly konat bohoslužby. Kostel se stal místem svatovítské pouti, která sehrála významnou roli i v době národního obrození. Například v roce 1850 zde kázal vlastenecký farář Beneš Metod Kulda, který perem i řečí bojoval za práva českého lidu, a účastníky bohoslužby nabádal k tomu, aby nezapomínali na rodnou řeč. A protože konání slavnosti a konání pouti spadá do stejného časového období, došlo v této době k jejich spojení.^[zdroj?]

Běh o Barchan je od 9. prosince 2013 zapsán jako 9. položka na Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury ČR.[1]

• Starobylá výroční slavnost o první neděli po sv. Vítu (15. června) je zaznamenána v několika písemných historických pramenech.
• Německý pražský časopis Hesperus, 1817, č. 28. podal o této slavnosti obšírný popis i s historickými daty k původu slavnosti, který byl pak městskou radou v Jemnici několikrát česky i německy vydán.
• Julius Urban rytíř ze Švabenova vylíčil „Slavnost výroční v Jemnici na Moravě“ v Čechoslavu, 1831, s. 44 a to podle pověsti, která se udržovala v lidovém podání na sklonku 13. století. Překlad článku v němčině byl vydán v pražském časopise Panorama des Universums, 1837, s. 364.
• V Klácelových Moravských Novinách 1850, č. 152 uveřejnil neznámý účastník slavnosti téhož roku „Rozjímání na sv. Víta”.
• O vzniku slavnostního běhu o závod psal také Znaimer Wochenblatt, 1852, č. 43.
• Tehdejší dosavadní zprávy shrnul Jos. S. Menšík v Lumíru Mikovcově, 1853, s. 544.
• Jemnická čtenářská Jednota vydávala k svatovítské slavnosti od roku 1849 v Brně u K. Winikera básně historicko-vlastenecké. Česky a německy byl vydán popis slavnosti roku 1857 ve Znojmě.
• Další příspěvky k Barchanu lze najít u D' Elverta v dějinách Jemnice
• další zmínky jsou roztroušeny také v Hormayerově Archivu.
• Jos. Svátek vylíčil na podkladě lidové slovesnosti svatovítské slavnosti v Besídce pro zábavu a poučení 1880, č. 78.[2] Do dnešních dob se takto dochovala slavnost, která patří k nejstarším běžeckým závodům ve střední Evropě a vedle historické hodnoty má i význam z hlediska sportovního.

• Josef Stanislav Menšík, Moravské národní pohádky a pověsti z okolí Jemnického (1856), vydaná v Brně 1858 (strany 7 až 22).
• Založení a zlatá doba Jemnice (Kamenná panna–„Barchan“), vydaná v roce 1928 Okresním osvětovým sborem v Jemnici (strany 22 až 64).
• Dějiny Jemnice, vydaná Městem Jemnice v roce 2010 (strany 620 až 628).*