Josef Stanislav Menšík

Kdy a kde se Menšík narodil, není známo. Jako rok jeho narození je uváděn rok 1811. Vychází se při tom z údajů uvedených ve sčítacích operátech Jemnice 1857 (uveden rok narození 1811) a matričního záznamu v matrice oddaných - při svatbě v roce 1851 měl věk 40 let. Do Jemnice se rodina Menšíkova přistěhovala před rokem 1814, kdy si ji za své působiště zvolil Josefův otec Jan, krejčovský mistr. Nebylo to náhodou. V té době tam již žili jeho příbuzní – sestra Josefa (Jemnice č. 140) a bratr Václav (Jemnice č. 135).

Josef Stanislav byl nejstarší syn krejčovského mistra Jana Menšíka a Marie, rozené Hronové. V Jemnici prožil své dětství a mládí. Zprvu rodina bydlela na domě č. 88, kde se narodil Josefův bratr Jan Nepomuk Ambrož (7. 12.1814 [4] , zemřel 1815) a sestra Františka Mariana (2. 4.1816). Již v roce 1816 otec koupil dům č. 29 a stal se plnohodnotným měšťanem. Ke třem ratolestem rodičům přibyli další potomci: syn Jiří (26. 12. 1817) a dcera Marie Apolonie (2. 2. 1821).

Podle matričního záznamu o úmrtí a pohřbu zemřel Menšík v Brně dne 6. 2. 1862 ve věku 45 let; podle uvedeného věku by se měl narodit ale až v roce 1817. Také noviny Moravan dne 19. 2.1862 přinesly zprávu, že Josef Menšík zemřel 6. února toho roku. Moravské noviny začátkem dubna 1862 ze sezení moravského zemského výboru sdělovaly, že vdově po zemřelém ingrosistovi (kancelářském úředníkovi) zemské účtárny Josefu Menšíkovi povolila se podpora 50 zlatých.

Základní vzdělání Josef získal v Jemnici. Později studoval na gymnáziu ve Znojmě. Jaké vzdělání skutečně získal, nevíme. Za svého studia se seznámil s latinským spisem Mars Moravicus (Pragae 1677). Jeho autor, Tomáš Pešina z Čechorodu, viděl  počátky Jemnice už za římských časů. Dále v něm psal, že za knížete Svatopluka byla Jemnice velkou pevností, za jejímiž valy velkomoravská vojska odrážela útoky Franků. Tyto „smyšlenky“, což se ovšem prokázalo až v době pozdější, vyvolaly v duši vnímavého, dozrávajícího mladíka hrdost k městu, ve kterém prožil dětství a později žil, pracoval a vlastnil dům. Proto v titulatuře svých spisů používá přídomek „měšťan Jemnický“.

Život Menšíka je až do roku 1848, kdy se vrátil zpět do Jemnice, zahalen tajemstvím, protože větší část svého života pobýval v cizině. Na návrat v tomto roce se usuzuje z toho, že v něm jako důvěrník 72 Jemnických měšťanů, spolu s Janem Böhmem, předkládá zemské Vládě v Brně prosbu o rozdělení městského lesa Javor mezi jednotlivé sousedy (měšťany). Prosbě nebylo vyhověno. Protože mluvil a psal česky, německy a maďarsky, v malé městské společnosti zaujal relativně slušné místo -  stal se městským písařem.

Menšík se do Jemnice nevrátil sám. S ním přišel i pětiletý syn Julius (narozen 1843). Dne 1. 6. 1851 se znovu oženil. Jeho další, třetí, manželkou se stala Alžběta, dcera zemřelého řeznického mistra v Jemnici Jakuba Sušického a jeho manželky Františky. Otec Jan jim přenechal dům č. 29 a do konce svého života žil v domě Alžbětiny matky Františky (č. 47), kde zemřel 18. února 1853 ve věku 76 let. Z manželství se narodila dcera Alžběta (10. 1. 1854); ve sčítacím operátu 1857 je uveden mylný rok jejího narození 1853.

Menšík byl známou osobností moravského národního hnutí 19. století. Hlásil se vždy k moravskému vlastenectví. Počátky těchto jeho aktivit spadají do roku 1849, kdy měl velký podíl na založení prvního vlasteneckého spolku ve městě s názvem „Čtenářská jednota sv. Víta v Jemnici“. Krátký čas mu i předsedal. Spolku patřila malá veřejná knihovna českých knih, z nichž větší část jednotě daroval sám Menšík. Spolek údajně zanikl v roce 1866. V roce 1850 na základě jeho pozvání Beneš Metod Kulda, který v té době působil jako kaplan ve Starém Hobzí, přednesl o pouti sv. Víta k věřícím kázání. Podle pamětníků mnozí „účastníci mše ponejprv slyšeli jadrnou promluvu v mateřském jazyce“, v níž je kazatel nabádal, aby měli v úctě jazyk předků a milovali drahou vlast. Tím ale spolupráce obou buditelů nekončí. Později (roku 1856) Kulda upravil pohádky a pověsti, které Menšík sebral v okolí Jemnice, a vydal je jako druhý díl prvního vydání svých Moravských pohádek pod názvem Moravské národní pohádky a pověsti z okolí Jemnického. Počet výtisků byl malý a o knihu byl velký zájem. A tak ji Menšík o dva roky později (1858) vydal znovu sám. Naposledy pohádky vyšly v roce 1983.

Radnice města v té době byla v německých rukách a aktivity tohoto druhu patrně nebyly některým příslušníkům tehdejší jemnické maloměstské společnosti po chuti. Proto se údajně v roce 1858, při sčítání roku 1857 ještě žil v Jemnici, stěhuje do Brna, kde přijal místo úředníka na moravském místodržitelství. Je však činný i v Matici moravské a přispívá do Moravských novin a časopisu Lumír.

Menšík není jen pravidelným dopisovatelem do novin, ale má i spisovatelské, lépe řečeno sběratelské, ambice – sbírá a sepisuje lidové pohádky a pověsti. Na rozdíl od jiných buditelů, např. Erbena nebo Němcové, je nebeletrizoval, ale jen dokumentárně reprodukoval. Celkem sebral a následně vydal 125 pohádek, pověstí, vyprávění a bajek a další desítky jich nebyly zpracovány a zůstaly jen v poznámkách.

Menšík měl široké a rozmanité zájmy hospodářské, dobročinné, kulturní a vlastivědné. Lze ocenit i jeho humánní přístup ke zvířatům včetně jeho podílu na založení spolků bojujících na Moravě organizovaně proti týrání zvířat. Tato přemíra osobních zálib mu zřejmě bránila v některé oblasti výrazněji vyniknout.

Menšík psal česky i německy a byl spíše písmák než spisovatel. Po knize Moravské národní pohádky a pověsti z okolí Jemnického, o které byla zmínka výše, pokračoval dalšími díly: I. Moravské národní pohádky a pověsti z okolí Telčského, II. Moravské národní pohádky a pověsti z okolí Dačického aj. Do sebraných pohádek a pověstí nejednou vkládal lokální historické údaje a občas didaktické či mravoučné prvky. Kritika mu vytýkala, „že nekriticky sbírá různé zprávy bez výběru a má mnoho mravoučných a historických povídek podezřelého původu“. Díky těmto poznámkám nám ale zůstalo zachováno něco z toho, co měl v té době k dispozici, ale během času vzalo za své - např. opis „Listu Puthy z Lychtenburgka z roku 1480“. Menšík se pokusil zpracovat dějiny města Jemnice.[5] Rukopis obsahoval 240 číslovaných stran  a po dlouhá desetiletí byl uložen ve farním archivu Jemnice. Jistou proslulost mu získalo několik spisků s rozličnými náměty. Roku 1859 vydal drobnou knížečku, která je věnována hlavním poutním místům na Moravě [6]. Z historického hlediska je cenná jeho stať nazvaná „Slavnost Svatovítská v Jemnici na Moravě“, která vyšla v roce 1853 v časopise „Lumír“.

Jsou dvě skutečnosti, díky nimž se Menšík udržel dodnes v povědomí obyvatel Jemnice a jejího okolí. První z nich je pohádka „O Budulínkovi“. Ještě před čtyřiceti léty v Jemnici nebyl nikdo, kdo by tuto krátkou, dobře zapamatovatelnou, z části vyprávěnou a z části zpívanou, pohádku neznal zpaměti. Měla několik verzí, které se od sebe lišily jen počtem lištiček; když ji např. vyprávěly babičky, byl jejich počet vyšší, aby pohádka trvala déle. Druhou je „Slavnost Svatovítská se v Jemnici“, která se koná každoročně již více než 300 roků; označení „Barchan“ poprvé použil až Menšík. Úvodem slavnosti zpravidla vystupují představitelé města. Ve svém projevu se zabývají jejím původem a historií. Jen málokdy se stává, že by se řečník ve svém vystoupení nezmínil o Menšíkovi jako o zdroji svých informací.

• Moravské národní pohádky a pověsti z okolí Jemnického (1856)
• Moravské národní pohádky a pověsti (1862)
• Minulost a přítomnost města Jemnice[5]
• Kvítečka z Mariánského slávověnce sebraná od vlasteneckých poutníků

Digitalizované knihy dostupné online:

• Moravské národní pohádky a pověsti z okolí Jemnického (1858). Rakouská národní knihovna, digitalizováno, 5. červenec 2017: https://books.google.cz/books?id=xrRBqYPIhrsC&printsec=frontcover&dq=inauthor:%22Josef+Stanislav+Mensik%22&hl=cs&sa=X&ved=2ahUKEwjCperViYLuAhUExosKHeZfD40Q6AEwAnoECAAQAg
• Moravské národní pohádky a pověsti z okolí Telčského (1862). Rakouská národní knihovna, digitalizováno, 5. červenec 2017: https://books.google.cz/books?id=42qLW6-LrScC&printsec=frontcover&hl=cs&source=gbs_ge_summary_r&cad=0#v=onepage&q&f=false

• Fišer Zdeněk, J.S. Menšík, měšťan jemnický. Poznámky k životu a dílu. (Vlastivědný sborník Západní Moravy, 3. ročník 1999 str.48-65)

• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Josef Stanislav Menšík