Šógun

Původně byl titul sei-i taišógun udělován vojenskému veliteli v raném období Heian během vojenských tažení proti lidu Emiši, který odporoval vládě Císařského dvora, která sídlila v Kjótu. Nejznámější z těchto šógunů byl Sakanoue no Tamuramaro, který zvítězil nad Emiši jménem císaře Kammu. Titul byl v pozdějším období Heian opuštěn, když byli všichni Emiši podrobeni, resp. vytlačeni na Hokkaidó.

V pozdějším období Heian byl jmenován ještě jeden šógun. Minamoto no Jošinaka byl jmenován sei-i taišógunem během války Genpei, ale byl zabit krátce poté Minamotem no Jošicunem.

Počátkem 11. století začaly vnitřní politice Japonska dominovat feudální státy v čele s daimjóy ochraňovanými samuraji.[3] Dvě z nejmocnějších rodin, Taira a Minamoto, bojovaly o získání vlády nad císařským dvorem. Klan Taira ho ovládl v letech 1160 až 1185, ale byl poražen klanem Minamoto v námořní bitvě mezi ostrovy Honšú, Šikoku a Kjúšú. Minamoto no Joritomo získal vládu od císaře a vytvořil feudální vládní systém s centrem v Kamakuře, jehož armáda samurajů převzala politickou moc, zatímco japonští císaři a aristokracie v Kjótu zůstali de jure pouze formálními vládci. V roce 1192 byl Joritomovi císařem udělen titul sei-i taišógun, politický systém se začal vyvíjet s dědičným šógunem v čele vlády a stal se známý jako šógunát. Šógunát Kamakura trval skoro 150 let, od roku 1192 do 1333.

Šógunát Kamakura převážně důvěřoval klanu Hódžó a jmenoval jeho členy regenty, kteří v rámci šógunátu získali velký vliv.[4]

V roce 1274 a 1281, začala Mongolská říše invazi do Japonska a císař Go-Daigo se v roce 1331 pokusil neúspěšně obnovit císařskou vládu. Toto vše významně oslabilo šógunát a vedlo k jeho konečnému pádu.[4]

Konec šógunátu Kamakura přišel, když bylo v roce 1334 město Kamakura dobyto a regentství Hódžó zničeno. Bakufu zvyšovala svůj podíl na vládě v průběhu 12. století. V té době si dělaly nárok na císařský trůn císařské rodiny – starší linie Go-Saga a mladší linie Go-Daigo. Problém byl vyřešen zákrokem Kamakurské bakufu, která přiměla obě rodové linie se na trůnu střídat. Toto platilo do roku 1331, kdy se linie Go-Daigo odmítla se střídat s linií Go-Saga. Výsledkem bylo, že linie Go-Daigo odešla do exilu. Kolem roku 1334–1336 Takaudži Ašikaga pomohl linii Go-Daigo k návratu na trůn.[5]

Nový císař zjistil, že boj proti bakufu mu přinesl příliš mnoho lidí, kteří si dělali nároky na omezené množství půdy. Takaudži Ašikaga se obrátil proti císaři, když nespokojenost s rozdělením půdy rychle narostla. V roce 1336 byl císař opět poslán do vyhnanství ve prospěch nového císaře.[5]

Během restaurace Kenmu, po pádu Kamakurského šógunátu v roce 1333, byl na krátkou dobu jmenován jiný šógun, princ Morinaga (také známý jako princ Morijoši), který byl synem císaře Go-Daigo. Byl mu udělen titul sei-i taišógun a přidělena starost o armádu. Ale princ Morijoši byl později uvězněn v domácím vězení a v roce 1335 zavražděn Tadajošim Ašikagou.

Hrob Takaudžiho Ašikagy

V roce 1338 byl Takaudžimu Ašikagovi, potomkovi princů Minamoto jako byl Joritomo, udělen titul sei-i taišógun a tím byl vytvořen šóguna Ašikaga, který trval až do roku 1573.

Dva pozoruhodně silní daimjóové období Sengoku, jmenovitě Nobunaga Oda a Hidejoši Tojotomi, nikdy nebyli titulováni šógun (sei-i taišógun) ve striktním smyslu tohoto slova. Ačkoli tito dva vojenští dobrodruzi nebyli úspěšní v založení nové dynastie šógunů, byli u klíčových momentů v japonské historii. Jejich úspěch vydláždil cestu pro relativně klidnou éru Tokugawa. Nikdy se však nestali šóguny.

Nobunagovi byl titul nabídnut, ale zemřel dříve než jej mohl přijmout.[6][7] Hidejoši byl jmenován kampaku, což byla nejvyšší hodnost navržená císařskou rodinou.[8] Tato hodnost byla dříve udělena pouze členům klanu Fudžiwara nebo jejich potomkům.

Iejasu Tokugawa

Následně Iejasu Tokugawa převzal moc a vytvořil vládu v Edu (současné Tokio) v roce 1600. Titul sei-i taišógun získal v roce 1603. Šógunát Tokugawa zanikl v roce 1868 po rezignaci Jošinobua Tokugawy na hodnost šógun a podáním abdikace císaři éry Meidži v roce 1867.[2]

Během období Edo skutečná moc zůstala v rukou Tokugawských šógunů a ne císaře sídlícího v Kjótu, ačkoli byl prezentován jako vlastník této moci. Šógun řídil zahraniční politiku, armádu a feudály. Doboví spisovatelé psali o císařské dynastii jako o Sokoke (mrtvé dynastii). Role císaře byla přinejlepším ceremoniální, podobná jeho postavení v japonské monarchii po Druhé světové válce.[9]

Titul sei-i taišógun byl zrušen během reforem Meidži v roce 1868, během nichž byla skutečná moc „obnovena“ v rukou císaře a jeho pověřenců. Je však málo známým faktem, že během války Bošin Jošikuni Date, pán provincie Sendai, dostal titul od Jošihisy Kitaširakawy, císařského prince, který se prohlásil za císaře Tobu (Tobu-Tennó; 东 武天皇).[10]

1. Minamoto no Joritomo 源 頼朝 (1147–1199) (vládl 1192–1199)
2. Minamoto no Joriie 源 頼家 (1182–1204) (vládl 1202–1203)
3. Minamoto no Sanetomo 源 実朝 (1192–1219) (vládl 1203–1219)
4. Kudžó Joricune 九条 頼経, jinak také 藤原 頼経 Fudžiwara no Joricune (1218–1256) (vládl 1226–1244)
5. Kudžó Joricugu 九条 頼嗣 jinak také 藤原 頼嗣 Fudžiwara no Joricugu (1239–1256) (vládl 1244–1252)
6. Šinnó Munetaka 宗尊 親王 (1242–1274) (vládl 1252–1266)
7. Šinnó Korejasu 惟康 親王(1264–1326) (vládl 1266–1289)
8. Šinnó Hisaaki 久明 親王 (1276–1328) (vládl 1289–1308)
9. Šinnó Morikuni 守邦 親王 (1301–1333) (vládl 1308–1333)
10. Šinnó Morijoši, jinak Šinnó Morinaga 成良 親王 (1308–1335)
11. Šinnó Narijoši, jinak Šinnó Narinaga 成良 親王 (1326–1338/1344?) (vládl 1334–1338)

(počínaje 4. šógunem Joricunem byla funkce šóguna pouze nominální)

1. Takaudži Ašikaga 足利 尊氏 (1305–1358) (vládl 1338–1358)
2. Šinnó Munejoši, jinak Šinnó Munenaga 宗良 親王 (1311–1385?)
3. Jošiakira Ašikaga 足利 義詮 (1330–1368) (vládl 1359–1368)
4. Jošimicu Ašikaga 足利 義満 (1358–1408) (vládl 1368–1394)
5. Jošimoči Ašikaga 足利 義持 (1386–1428) (vládl 1395–1423)
6. Jošikazu Ašikaga 足利 義量 (1407–1425) (vládl 1423–1425)
7. Jošinori Ašikaga 足利 義教 (1394–1441) (vládl 1429–1441)
8. Jošikacu Ašikaga 足利 義勝 (1434–1443) (vládl 1442–1443)
9. Jošimasa Ašikaga 足利 義政 (1436–1490) (vládl 1449–1473)
10. Jošihisa Ašikaga 足利 義尚 (1465–1489) (vládl 1474–1489)
11. Jošitane Ašikaga 足利 義稙, jinak Jošiki Ašikaga 足利 義材 (1466–1523) (vládl 1490–1493, 1508–1521)
12. Jošizumi Ašikaga 足利 義澄 (1480–1511) (vládl 1495–1508)
13. Jošiharu Ašikaga 足利 義晴 (1510–1550) (vládl 1522–1547)
14. Jošiteru Ašikaga 足利 義輝 (1536–1565) (vládl 1547–1565)
15. Jošihide Ašikaga 足利 義栄 (1540–1568) (vládl 1568)
16. Jošiaki Ašikaga 足利 義昭 (1537–1597) (vládl 1568–1573)

1. Iejasu Tokugawa 徳川 家康 (1542–1616) (vládl 1603–1605)
2. Hidetada Tokugawa 徳川 秀忠 (1579–1632) (vládl 1605–1623)
3. Iemicu Tokugawa 徳川 家光 (1604–1651) (vládl 1623–1651)
4. Iecuna Tokugawa 徳川 家綱 (1641–1680) (vládl 1651–1680)
5. Cunajoši Tokugawa 徳川 綱吉 (1646–1709) (vládl 1680–1709)
6. Ienobu Tokugawa 徳川 家宣 (1662–1712) (vládl 1709–1712)
7. Iecugu Tokugawa 徳川 家継 (1709–1716) (vládl 1713–1716)
8. Jošimune Tokugawa 徳川 吉宗 (1684–1751) (vládl 1716–1745)
9. Iešige Tokugawa 徳川 家重 (1711–1761) (vládl 1745–1760)
10. Ieharu Tokugawa 徳川 家治 (1737–1786) (vládl 1760–1786)
11. Ienari Tokugawa 徳川 家斉 (1773–1841) (vládl 1787–1837)
12. Iejoši Tokugawa 徳川 家慶 (1793–1853) (vládl 1837–1853)
13. Iesada Tokugawa 徳川 家定 (1824–1858) (vládl 1853–1858)
14. Iemoči Tokugawa 徳川 家茂 (1846–1866) (vládl 1858–1866)
15. Jošinobu Tokugawa 徳川 慶喜 (Keiki 慶喜) (1837–1913) (vládl 1867–1868)