Anton Geesink

• olympijský vítěz z roku 1964
• mistr světa z roku 1961 a první západní judista, který porazil zástupce kolébky juda
• celkem 24 titulů mistra Evropy
  • 6× ve váhových kategoriích
  • 11× bez omezení (váha / stupeň)
  • 4× v technických stupních
  • 3× v týmové soutěži (1953, 1960, 1961)

r. 1966 v Praze s rozhodčím Karlem Zrůbkem (7. DAN)

Vyrůstal v dělnické čtvrti v Utrechtu. Odmala rád sportoval – hrál fotbal, závodil na kole, zápasil, vzpíral apod. Nejvíce ho však uchvátilo judo. Seznámil se s ním, když jejich tělocvičnu navštívil instruktor z Francie. Geesink nebyl dobrým žákem, proto hned po základním škole šel pracovat na stavbu jako pomocný dělník. Při této práci nabral svoji pověstnou sílu. Vítězil převážně na zemi. Soupeře unavil a následně dostal na zem a do držení. S věkem a s pravidelnými návštěvami Japonska se naučil obstojně i techniku v postoji – velmi účinná byla především jeho uči-mata.

Od poloviny padesátých let 20. století neměl v Evropě konkurenta. Na začátku 60. let měl již dostatečné zkušenosti a techniku na to, aby v kombinaci se svými parametry (byl o hlavu vyšší než Japonci) mohl zástupce kolébky juda porazit. Na mistrovství světa v roce 1961 porazil ve finále Kodži Soneho a zapsal se nesmazatelně do dějin juda jako první západní judista, který získal vítězství na úkor zástupců kolébky juda. V roce 1964 svůj úspěch zopakoval na olympijských hrách v Tokiu, kdy nedal šanci domácímu Kaminagovi. Geesink se dá považovat za prototyp nového sportovního směřovaní juda. Sportovec odhodlaný a fyzicky zdatný, mající respekt k soupeři, ale ne strach, zná své možnosti. Tyto vlastnosti jsou ve sportovním judu daleko důležitější než vytříbená technika.

Geesink ukončil sportovní kariéru celkem čtyřikrát. Poprvé po vyhraném mistrovství světa v roce 1961, podruhé po olympijských hrách v roce 1964, potřetí v roce 1965. V tomto roce ho sužovala různá zranění – na mistrovství Evropy si v soutěži týmů natrhl sval a v individuálních soutěžích potom nestačil v semifinále na své soupeře. V roce 1967 ohlásil comeback, získal svůj další titul mistra Evropy, ale před mistrovstvím světa v roce 1967 se opět zranil. Poté, co se potvrdilo, že judo nebude součástí olympijských her v roce 1968, ukončil sportovní kariéru definitivně.

Geesinkův přínos pro evropské sportovní judo byl obrovský. V 60. letech s sebou vytáhl na špičkovou úroveň několik svých krajanů. Wim Ruska se stal dokonce jeho důstojným nástupcem co do rivality s japonskými soupeři. Inspiroval celou řadu chlapců z jiných, i tehdy málo judistických zemí k tréninku. V roce 1966 navštívil jako čestný host Prahu, kde probíhalo první akademické mistrovství světa v judu.

Po skončení sportovní kariéry pracoval, mimo krátkých epizod mezi profesionálními zápasníky nebo hraní ve filmu, jako funkcionář v domácím i mezinárodním sportu. O judu napsal několik publikací. Jedno období byl členem Mezinárodního olympijské výboru a nevyhnul se skandálu s hlasováním pro olympijské hry v Salt Lake City v roce 2002. Na jeho návrh se zápasící judisté od sebe odlišují barvou judogi (bílá vs. modrá). V roce 1997 mu Mezinárodní judistická federace udělila 10. technický stupeň (judan). Kodokan (nejstarší a nejvýznamnější japonská škola juda) však udělení judanu až do jeho smrti (2010) nepotvrdil.