Antonín Doležálek

Byl synem učitele z Lipnice u Čáslavi. Od dětství měl velké hudební nadání — v šesti letech zpíval sólové árie na kůru, v osmi hrál na varhany a na housle. Rodiče ale zastávali názor, že hudba má být zábavou, nikoli zdrojem obživy, a jeho vzdělání směřovali k přípravě na učitelské povolání.[2]

Absolvoval venkovské gymnázium a pražskou filosofii. Dál se věnoval hudbě a zpěvu. Během pražského pobytu si přivydělával výukou hudby a na koncertech se seznamoval s kulturní veřejností. Roku 1818 dokončil studia a vstoupil do piaristické koleje v Lipníku nad Bečvou. Poté dva roky vyučoval v Moravské Třebové a v Českých Budějovicích. Protože neměl zájem o trvalou duchovní službu, vystoupil z řádu a odešel do Vídně. Tam určitou dobu studoval práva a připravoval se ke zkouškám na gymnaziálního profesora. Roku 1823 je absolvoval a odjel do Českého Krumlova, kde mělo být otevřeno nové gymnázium. Téhož roku se také oženil s dcerou budějovického sládka, s níž se seznámil těsně po odchodu z piaristického řádu.[2]

Založení krumlovského gymnázia se protahovalo a Doležálek se proto věnoval soukromému vyučování. Mezi jeho žáky byl i nadaný, od narození slepý syn místního významného úředníka. Doležálek pro něj vytvořil zvláštní metodiku a vycvičil ho v literatuře i hudbě. Tímto úspěchem na sebe upoutal širokou pozornost a začal se výchově slepých věnovat hlouběji. Prostudoval mimo jiné spis Lehrbuch für Blinde od ředitele vídeňského slepeckého ústavu Johanna Wilhelma Kleina.[2]

V roce 1825 bylo úředně rozhodnuto, že gymnázium v Českém Krumlově nevznikne. Doležálek se s manželkou odstěhoval do Prahy, kde pomáhal na akademickém gymnáziu a dál se zdokonaloval v hudbě. Postihla ho ale také rodinná tragédie — zemřely mu dvě děti. V roce 1826 mu pražský ústav slepých nabídl místo ředitele. Nabídku přijal, s tím, že jeho manželka byla v ústavu hospodyní. Pozice to ale byla velmi náročná, musel překonávat mnoho překážek. Když jeho manželka onemocněla, opustil místo a roku 1830 získal zaměstnání ve škole v Táboře. Spolupracoval i s Aloisem Klarem, který připravoval založení nového ústavu.[2]

Dne 7. září 1833 přijal nabídku na vedení slepeckého ústavu v Pešti.[2] V době jeho příchodu tam bylo třináct chovanců, materiálně zajištěných, ale ponechaných bez jakéhokoli vzdělání či praktického výcviku. Doležálek zřídil hodiny náboženství, čtení, počtů, dějepisu, zeměpisu, přírodních a technických věd, hudby, zpěvu a ručních prací. Roku 1835 jej gymnasta Ig. Clair inspiroval k zavedení tělocviku. Ústav tak změnil ze „špitálu“ na učiliště a praktickou školu.[3]

Ve dnech 13. až 17. března 1838 postihla Uhersko velká a nečekaná povodeň. Manželé Doležálkovi i všichni chovanci zachránili holé životy, ale jejich ústav byl zcela zničen. Doležálek se poté soustředil na shromáždění prostředků pro vybudování nového sídla. Pořádal benefiční koncerty, hudební a recitační akademie, amatérská divadelní představení, propagoval výchovu slepých v tištěných publikacích. Úsilí bylo korunováno úspěchem — 3. října 1842 byl položen základní kámen nové budovy.[3]

Vedle vedení ústavu (a později úsilí o jeho obnovu) se dál vzdělával (podnikal studijní cesty) a účastnil se v humanitních a kulturních spolcích. Například v roce 1834 vybral prostřednictvím koncertu peníze na stavbu náhrobku houslistovi Josefu Slavíkovi. Přátelství ho vázalo s Jánem Kollárem, s nímž roku 1841 podnikl cestu po Itálii, Tyrolsku a Bavorsku.[3]

Roku 1846 se v Uhersku zvedly národnostní vášně a nastal tlak, aby se slepecký ústav pomaďarštil. To Doležálek odmítl a jeho vedení opustil. V létě téhož roku odjel do Vídně, kde se věnoval literární činnosti a praktické výchově slepých, hluchoněmých a blbých (duševně postižených). Prováděl odhady počtu postižených v Rakousku, navštěvoval vybrané ústavy v zahraničí. V roce 1847 zkoumal endemický kretenismus v alpských zemích a došel k závěru, že i lidé s touto poruchou mohou být vzděláváni a následně společensky prospěšní. Soukromě vyučoval a účastnil se činnosti slovanských spolků.[4]

Během revoluce 1848 se snažil přispět k uklidnění. Byl členem vídeňského výboru bezpečnosti, vyslaného v srpnu 1848 do Prahy s cílem urovnat konflikt mezi Čechy a Němci. V Praze vystoupil s několika projevy. Pak se vrátil do Vídně, kde v dialogu s vládními představiteli usiloval o zřízení škol pro postižené. Ministerstvo ale na jeho návrhy nepřistoupilo. Později se situace změnila, ale Doležálek zemřel během epidemie ve Vídni dne 19. srpna 1849.[4]

Byl oceňovaný jako všestranně vzdělaný lidumil a vynikající praktický pedagog.[4] Jeho úspěchy ve výchově slepých byly pochvalně zmiňovány v dobovém tisku.[3]

Byl autorem několika spisů v německém jazyce, např.:

• Nachrichten von der Verfassung des Pesther Blindeninstituts. Pest 1836[3]
• Anweisung blinde Kinder von der frühesten Jugend an zweckmässig zu behandeln. Ofen 1838[3]
• Ansichten über die Erziehung der Zöglinge einer Blindenanstalt... Pesth 1840[3]
• Erlebnisse der ungarischen Blindenerziehungsanstalt nebst einigen Andeutungen und Erörterungen über den gegenwärtigen Zustand derselben. Pest 1842[3]
• Immerwährender Kalender für Blinde (Katholiken u. Protestanten) J. 1847–1900. Wien 1834[4]
• Vorschlag zur Reorganisierung der Blindenanstalten (článek v časopise Badischer Schulbote 1846, č. 6)[4]

• Jeho strýcem byl hudební skladatel Jan Emanuel Doležálek.[2]