Antal Szécsen

Erb rodu Szécsenů

Pocházel z uherského šlechtického rodu chorvatského původu, byl mladším synem prezidenta uherské dvorské komory hraběte Miklóse Szécsena (1782–1871) a Františky, rozěné hraběnky Forgáchové (1785–1867). Antal studoval v Bratislavě a ve Vídni, poté podnikl kavalírskou cestu po Evropě (Francie, Itálie, Anglie). V letech 1843–1848 byl poslancem uherského zemského sněmu, v revolučním roce 1848 krátce zastával funkci administrátora ve Slavonii. Poté byl stoupencem konzervativců a usiloval o smíření mezi Vídni a Uhrami, mimo jiné proto, že měl blízko k císařskému dvoru (jeho otec byl v té době nejvyšším hofmistrem arcivévodkyně Žofie). Podílel se na přípravě Říjnového diplomu a v letech 1860–1861 byl členem rakouské vlády jako ministr bez portfeje[1], v roce 1867 odmítl nabídku uherského ministerského předsedy Andrássyho na vysoký post v ministerstvu zahraničí.[2] V letech 1870–1871 byl rakousko-uherským delegátem na mezinárodní konferenci v Londýně. Nakonec v letech 1884–1896 zastával funkci nejvyššího maršálka císařského dvora.

Byl též členem uherské Sněmovny magnátů, c.k. tajným radou a komořím. Uplatnil se také jako spisovatel, byl členem Uherské akademie věd (1866) a prezidentem Uherské historické společnosti (1889-1894). Za zásluhy byl nositelem Řádu sv. Štěpána a Leopoldova řádu, v roce 1887 obdržel Řád zlatého rouna.

Jeho manželkou byla hraběnka Ernestina Lambergová (1829–1874), dcera generála Františka Filipa Lamberga (1791–1848), zavražděného v Budapešti během revoluce. Měli spolu pět dětí, jediný syn Nikolaus (1857-1926) byl diplomatem, velvyslancem ve Vatikánu a Francii. Přes svou manželku měl Antal příbuzenské vazby na rodiny Mensdorff-Pouilly a Schwarzenbergů, byl také švagrem hraběte Františka z Meranu, morganatického syna arcivévody Jana.[3]

Jeho starší bratr Károly Ferenc (1818–1848) padl jako důstojník během revoluce v Itálii.