Hana Benešová

Se svým budoucím manželem se Anna Vlčková seznámila prostřednictvím přátel v Paříži. Společně tam navštěvovali přednášky francouzštiny, historie a literatury na Sorbonně. Po zasnoubení v květnu 1906 si Anna změnila jméno na Hana, protože jméno Anna prý Benešovi připomínalo zklamanou lásku z mládí. Také Beneš si změnil jméno: místo původního Eduard si začal říkat Edvard.[2] Svatba proběhla na 6. listopadu 1909 v Praze. V matrice jsou křestní jména snoubenců zapsána jako Eduard a Anna.[3]

Hana Benešová byla svému manželovi oporou, starala se mu o domácnost a také plnila úlohu jakési sekretářky. Během první světové války se oba manželé zapojili do odboje. Po odchodu Beneše do exilu v září 1915 čelila Hana Benešová spolu s dvorním radou Václavem Oličem obvinění z přechovávání spisů Tomáše Garrigue Masaryka[4] a strávila kvůli manželovým politickým aktivitám v zahraničí celkem jedenáct měsíců ve vězení.[5] S manželem se neviděli více než tři roky a znovu se setkali až na začátku roku 1919.

Benešovi se v té době museli smířit s tím, že zřejmě nikdy nebudou mít děti. Jediné těhotenství paní Hany skončilo potratem.[5]

Během první republiky vstoupila do povědomí jako vzdělaná a okouzlující manželka ministra zahraničí a posléze prezidenta republiky. Během druhé světové války pracovala pro Mezinárodní červený kříž a po roce 1945 se stala předsedkyní jeho československé pobočky. Vzhledem ke špatnému psychickému stavu paní Charlotty Masarykové to byla až Hana Benešová, která vytvořila představu o československé první dámě.

Hana Benešová na návštěvě v Olomouci v červenci 1946

Do komunistického puče v únoru 1948 prožívala první dáma své nejlepší roky. Paní Benešovou národ uznával a jejím jménem byly pojmenovány četné instituce. Vývoj od nastoupení prezidentského úřadu v roce 1935 a zejména po roce 1945 však stál Edvarda Beneše mnoho sil, za což zaplatil postupným zhoršováním svého zdravotního stavu. Abdikoval v červnu 1948 a v září téhož roku zemřel.

Hanu Benešovou čekalo ještě 26 let života v období komunistického režimu. Dostala důchod odpovídající platu tehdejšího ministra s příplatky.[6] Stát jí platil i byt v domě U Drahomířina sloupu na Loretánském náměstí o rozloze 450 m², se zvláštním vchodem a terasou. Až do konce života si mohla držet řidiče služebního automobilu, hospodyni a komornou; také ti byli placeni státem.[7] V polovině šedesátých let byl byt Hany Benešové ovšem fakticky rozdělen na byty dva, když se do něj nastěhovala jedna z neteří zesnulého prezidenta – Božena Klučková se svým manželem Lvem Klučkou.[7]

Ani po smrti svého manžela nežila Hana Benešová nijak opuštěně ani izolovaně. Velmi blízkou osobou jí byla komorná Vilma Kulhánková, která sloužila manželům Benešovým od roku 1937 a paní Benešové až do její smrti. Hana Benešová navštěvovala koncerty klasické hudby a umělecké výstavy. Přijímala návštěvy, často z širšího rodinného kruhu Edvarda Beneše a T. G. Masaryka. Mezi její důvěrné přátele patřila herečka Leopolda Dostalová.[7] Existovala nepsaná úmluva se státními orgány, že se bývalá první dáma nebude politicky angažovat. V období Pražského jara dvakrát veřejně vystoupila, poprvé od roku 1948. Šlo o střízlivá a nijak zásadní vystoupení. V prvním rozhovoru pro noviny vyjádřila Hana Benešová své uspokojení nad tím, že se konečně přehodnocuje úloha jejího muže i T. G. Masaryka v československých dějinách. V druhém případě kondolovala Ludmile Palachové, matce Jana Palacha: „Drahá maminko velikého syna, prožívám s Vámi v tichosti nesmírnou bolest, ale i nesmírnou hrdost a celým srdcem Vás objímám.“[7]

Zemřela 2. prosince 1974 v bytě na Loretánském náměstí, kde byla neustále pod dohledem Státní bezpečnosti. Po smrti manžela, kdy se stáhla do ústraní, ji ještě dlouhá léta lidé poznávali v tramvaji a na důkaz úcty povstávali. Drobnou informaci o jejím pohřbu (bez přesného data úmrtí) zveřejnily komunistické noviny až v pondělí 9. prosince, tj. až po pohřbu, který se konal v sobotu 7. prosince 1974.[8] Byla pochována vedle svého manžela v hrobce v areálu vily v Sezimově Ústí. V závěti odkázala vilu (svou a svého manžela) Husitskému muzeu v Táboře s tím, že tam má být vybudován Benešův památník. Komunisté tak neučinili; vilu pak používal po určitou dobu předseda vlády ČSSR Lubomír Štrougal.[7] Vláda České republiky ji používá dodnes. V těsné blízkosti vily vznikl v roce 2000 Památník Edvarda Beneše, který provozuje táborské Husitské muzeum.