Andrej Žiak

Působil jako pedagog, aktivista slovenské evangelické církve a redaktor.[3]

V parlamentních volbách v roce 1946 byl zvolen za Demokratickou stranu do Ústavodárného Národního shromáždění[4] a po parlamentních volbách v roce 1948 byl zvolen ve volebním kraji Žilina do Národního shromáždění, nyní již za Stranu slovenskej obrody.[5] Mandát získal i ve volbách v roce 1954,[6] volbách v roce 1960 (nyní již jako poslanec Národního shromáždění ČSSR)[7] a volbách v roce 1964.[8] V období let 1948–1960 a znovu v roce 1968 byl místopředsedou parlamentu. Zasedal v Národním shromáždění do roku 1968, kdy v rámci federalizace Československa usedl roku 1969 ve Sněmovně lidu Federálního shromáždění. Na poslanecký post rezignoval v červenci 1970.[9][10]

K roku 1954 se profesně uvádí jako předseda Krajského výboru Obránců míru v Žilině a člen Slovenského výboru obránců míru.[11]

Během pražského jara v roce 1968 patřil v rámci Strany slovenské obrody ke skupině opatrných reformátorů, kteří se zabývali možnostmi obnovy samostatné politiky, nesvázané tolik s linií KSČ. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa bylo ovšem stranické reformní křídlo politicky potlačeno.[12] Ráno 21. srpna 1968 byl zvolen členem delegace Národního shromáždění (Dušan Špálovský, Zdeněk Fierlinger, Andrej Žiak, Josef Zedník, Alois Poledňák a Vladimír Kaigl), jejímž úkolem bylo sdělit stanovisko Národního shromáždění k okupaci velvyslanci Sovětského svazu a navázat kontakt s prezidentem republiky Ludvíkem Svobodou.[13]