Nářečí norštiny

Jedním z hlavních rozlišujících prvků norských nářečí je zakončení infinitivu. Podle toho, zda se užívá jediné zakončení, nebo více zakončení – tzv. rozštěpený infinitiv – se nářečí dělí na východní a západní.

Jediné zakončení (západní nářečí)

• -a, např. å vera, å bita, obvyklé na jihozápadě Norska, včetně oblastí kolem Bergenu a Stavangeru;
• -e, např. å være, å bite, obvyklé v Tromsu, Finnmarku, v oblasti Sogn og Fjordane a Møre og Romsdal, v jižních provinciích a několika dalších oblastech;
• bez koncovky, obvyklé v některých oblastech Nordlandu.

Dvě různá zakončení (východní nářečí)

• rozštěpený infinitiv, končí buď -a, nebo -e, obvyklé ve východním Norsku;
• rozštěpený infinitiv s odpadáním koncovky (nepřízvučného -e), obvyklé v některých oblastech Trøndelagu.

Rozštěpená distribuce koncovek má kořeny ve slabičné délce sloves ve staré severštině. Staroseverská slovesa s krátkou slabikou si zachovala původní koncovky, které byly přízvučné. Slovesa s dlouhou slabikou buď koncovku zcela ztratila, nebo jejich zakončení bylo redukováno na -e.

V některých nářečích se dochovaly tvary dativu (3. pádu) – původní germánský systém čtyř pádů byl zredukován na dva (nominativ a genitiv), současná norština vyjadřuje syntaktické vztahy převážně pomocí předložek a slovosledu. Dativ se ještě někdy používá severně od hlavního města Oslo, v Romsdalu a v okolí Trondheimu. Formy dativu se místně značně liší. Dativ se z nářečí postupně vytrácí, používají ho převážně starší generace.

Dalším důležitým rysem, který odlišuje východonorská nářečí od západonorských, je existence tzv. „tlustého“ l (retroflexního [ɽ]). Tento jev se vyskytuje ve východním Norsku a v přilehlých oblastech Švédska.

Jedná se o poziční variantu (alofon) /l/, která vznikla z původní skupiny /rð/. Později nahradila i původní [l] v některých pozicích, např. sol [su:ɽ] (slunce). V některých nářečích se tímto způsobem vyslovuje koncové -rd, např. bord [bu:ɽ] (stůl).

V severních oblastech, zahrnujících především trøndelagská a severonorská nářečí, se některé souhlásky vyslovují palatalizovaně („změkčeně“): /nʲ, lʲ, tʲ, dʲ/. V oblasti na jih a jihozápad od Trondheimu se tak vyslovují ve všech pozicích, jinde jen v hlavní (přízvučné) slabice

Ve většině oblastí Norska se vyslovuje přední /r/, alveolární vibranta (jako v češtině). V oblastech jižního a západního Norska s centry Kristiansandem, Stavangerem a Bergenem se však vyslovuje uvulární („ráčkované“) /R/.

V některých oblastech odpadá koncové -r v tvarech množného čísla podstatných jmen bez určitého členu.

• -r na většině území východního Norska, na jihozápadním pobřeží a na územích severně a východně od Stavangeru;
• -r zcela mizí – jižní cíp Norska, pobřeží severně od Bergenu, vnitrozemí u Trondheimu;
• -r mizí pouze v některých slovech – pobřeží okolo Trondheimu, většina území severního Norska;
• -r zůstává v některých slovech a u pravidelných podstatných jmen ženského rodu – jedna pobřežní oblast v Nordlandu.

Jako „měkké“ souhlásky se v norštině označuje znělá výslovnost /p, t, k/ jako [b, d, g], např. skip [ʃiːb] (loď). Tato výslovnost je typická pro pobřežní pás mezi Stavangerem a Arendalem v jihozápadním Norsku.