Theobald IV. z Blois

Theobald se narodil jako mladší syn hraběte Štěpána II. z Blois a Adély, dcery Viléma Dobyvatele. Hrabě Štěpán byl jedním z vůdců[1] první křížové výpravy až do svého selhání při obléhání Antiochie roku 1098.

Theobaldova pečeť

Po návratu do vlasti, kde sklidil kupu výčitek, se přidal k nové kruciátě, která se mu stala osudnou.[2] Adéla se po manželově smrti věnovala správě panství a výchově svých dětí. Prvorozeného Viléma kvůli postižení nechala zbavit dědických práv a dědicem kontinentálních panství se stal Theobald,[3] od roku 1103 vychovávaný bezdětným strýcem Hugem, jehož se měl stát dědicem.

Roku 1107 byl mladý hrabě pasován na rytíře[4] a o rok později se začal bouřit proti Kapetovcům v tzv. Vzpouře mladých baronů. Stal se spojencem anglického krále Jindřicha Beauclerca.[5] Roku 1112 se podílel na porážce Ludvíka VI. u Toury.[6] Po tragickém utopení prince Viléma roku 1120 se stal mužem, jenž měl nejblíže k anglickému trůnu.

Ludvík VI. poráží Theobaldovy muže (středověká iluminace)

Roku 1124 Ludvík VI. shromáždil pod korouhví ze Saint-Denis veliké vojsko na obranu Francie před invazí Jindřicha Beauclerca a jeho spojence a zetě německého císaře Jindřicha V.[7]

Oddíly dorazily téměř od všech vazalů severní Francie a mezi obránci království byl i přes vlastní probíhající spor s králem také Theobald[9] s jezdci a jeho strýc Hugo ze Champagne.[10] Armáda se sešla u Remeše a z plánované invaze sešlo.[9]

Ludvík Tlustý
hovoří s Theobaldem
(středověká iluminace)

O rok později hrabě Hugo, čerstvý příslušník templářského řádu[11] převedl na Theobalda, jako svého synovce hrabství Champagne[12] a odešel do Svaté země. Theobald se tak díky držení dvou hrabství stal nejmocnějším z kapetovských leníků. V říjnu 1127 věnoval templářům majetek v Barbonne.[13] V lednu 1129 se zúčastnil koncilu v Troyes, kde byl templářský řád oficiálně uznán.[14] V letech 1132–1133 stále bojoval s Ludvíkem VI.[15], před královou smrtí se však oba protivníci smířili.[16]

Roku 1135 během války se svým zetěm Geoffreyem z Anjou zemřel Jindřich Beauclerc a na anglický trůn mohl vznést nárok jako nejstarší synovec i Theobald . Nenadálé situace však využil jeho bratr Štěpán a jeho kandidaturu podpořil i francouzský král.[17]

Vztah s mladým francouzským králem Ludvíkem VII. se zhoršil kvůli obsazení arcibiskupského místa v Bourges.[4] Poté králův senešal Rudolf z Vermandois zapudil svou ženu Eleonoru, Theobaldovu sestru,[18] a došlo k dalšímu sporu s králem, protože nová Rudolfova žena Petronila byla jeho švagrovou.

Ludvík VII.
(dobová iluminace)

Hrabě hájil rodinný majetek i čest a u papežského dvora žádal spravedlnost. Spor trval šest let a zapletl se do něj i Bernard z Clairvaux, který bránil svého dobrodince hraběte Theobalda.[20] Papežský legát na koncilu v Lagny prohlásil první manželství Rudolfa z Vermandois za stále platné a nad novomanžely vyhlásil interdikt.[20] Tři křivopřísežní biskupové byli suspendováni.[21] Ludvík VII. pod záminkou prosazení nároku Huga, neuznaného syna Huga ze Champagne,[4] vojensky udeřil na Champagne a při dobývání Vitry-sur-Marne uhořelo v místním kostele přes tisíc lidí, kteří tam hledali úkryt. Krále otřeseného svatokrádeží poté k rozumu přivedl opat Suger a Bernard z Clairvaux.[17] Roku 1143 uzavřeli ve Vitry oba protivníci mír,[20] ale hrabě se vzápětí spojil s flanderským hrabětem.[22]

Roku 1148 v Remeši došlo ke konsistoři, které se zúčastnila i zapuzená choť s příbuzenstvem. Eleonora z Blois však pravila, že zpět muže, jehož duše jí byla uloupena, nechce.[23] Po svědectví druhé strany bylo manželství rozvedeno a pak vyšlo najevo, že Rudolf z Vermandois vyjádření své bývalé ženy již předem „zaplatil“ vrácením jejího věna Theobaldovi z Blois, což pobouřilo všechny přítomné.[23]

Hrabě se roku 1123[24] oženil s Matyldou, dcerou korutanského vévody Engelberta. Ze sňatku se narodilo početné legitimní potomstvo a ze vztahu s neznámou milenkou syn Hugo.[25]

Theobald z Blois byl vzpurným vazalem, celý život bojoval s kapetovskými králi, podporoval cisterciácký řád,[20] především kláštery Clairvaux, Pontigny a Trois-Fontaines.[4] Společně s manželkou založil roku 1151 klášter Pommeraie.

Byl velkým přítelem Bernarda z Clairvaux. Zemřel v lednu 1152 a byl pohřben pod porfyrovým náhrobkem v klášterním kostele Lagny-sur-Marne. Champagne zdědil syn Jindřich, Blois syn Theobald a Sancerre Štěpán.[27]