Admiral Tegetthoff

Loď byla dřevěná a měla výtlak 220 t. Na délku měřila 44,81 m, šířka byla 7,3 m a výška 3,47 m. Trup lodi byl přizpůsoben pohybu v moři plném ker a tomu, aby odolal jejich tlaku nebo dokonce vyzdvižení na povrch kry. Hlavní pohon zajišťovaly tři stěžně s plachtovím a doplňoval je parní stroj o výkonu 100 koňských sil, který poháněl lodní šroub chráněný před krami ocelovou konstrukcí. Na počátku plavby byla loď o 30 tun přetížena, protože vezla zásoby až na tři roky a 130 t uhlí, které mělo stačit kromě vytápění k pohonu lodního šroubu po dobu 50 až 60 dní. Posádka měla k dispozici dvě kajuty: jednu pro pět osob, kterou obývali důstojníci s lékařem a druhou pro zbytek posádky.[1]

Posádku lodi tvořilo 24 mužů. Vůdci expedice byli poručík řadové lodi Carl Weyprecht a nadporučík Julius von Payer. Dalšími důstojníky byli poručík řadové lodi Gustav Brosch z Chomutova a praporčík řadové lodi Eduard Orel z Nového Jičína. Lodním lékařem byl Maďar Julius Kepes, strojníkem Ota Kříž z Pačlavic, loďmistrem Petar Lusica z Cresu a tesařem Antun Večerina, oba Chorvati. Kromě dalších jedenácti námořníků k posádce patřil topič Josef Pospíšil z Přerova, kuchař Johann Orasch, horolezci a lovci Johann Haller a Alexius Klotz a harpunář Elling Carlsen z Tromsø.[2]

Na začátku expedice bylo na lodi také osm psů určených k tahání saní.

Opuštění lodi v květnu 1874

Loď podnikla jedinou plavbu, jejímž cílem bylo najít trasu Severovýchodního průjezdu. Dne 13. června 1872 vyplula z Bremerhavenu a 3. července zakotvila v Tromsø, kde posádka doplnila výstroj a zásoby. Znovu vyplula 13. července, o tři dny později minula Severní mys a po obtížné plavbě skrz ledová pole dosáhla 3. srpna pobřeží Nové země. 12. srpna zakotvila u velké kry, kde posádka začala s výcvikem psů k tahání saní, a ve stejný den se u Pankraťjevova ostrova setkala s lodí Isbjörn, na které se plavil sponzor Weyprechtovy a Payerovy expedice, hrabě Johann Nepomuk Wilczek. Obě lodi se oddělily až 21. srpna, ale už o den později zabránily ledové valy další plavbě Tegetthoffu. Přestože se ho posádka snažila vyprostit i pomocí výbušných min, byla loď od tohoto dne uzavřena v ledovém poli a pohybovala se jen díky ledovému driftu.[3]

Pohyb ledových ker ji unášel více než rok až do 1. listopadu 1873, kdy posádka poprvé spatřila pobřeží neznámého ostrova. Souostroví posádka nazvala na počest císaře Zemí Františka Josefa a samotný ostrov pojmenovala podle mecenáše výpravy jako Wilczekův ostrov.[4] U jeho pobřeží zůstala uvězněná v ledu. Někteří členové posádky odtud podnikli tři výzkumné cesty na saních, ale pro nedostatek zásob k dalšímu přezimování se 20. května 1874 posádka rozhodla loď opustit, aby se na třech člunech vydala na plavbu k Nové zemi. Vzhledem k nutnosti překonat rozsáhlé ledové pole, po kterém se těžce naložené čluny na saňových podvozcích pohybovaly jen velmi pomalu (někdy jen o stovky metrů denně), se posádka na loď ještě několikrát vrátila, aby doplnila zásoby. Teprve po 96 dnech cesty se čluny expedice u pobřeží Nové země setkaly s ruským rybářským škunerem Nikolaj, který posádku odvezl zpět do Norska.[5]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Admiral Tegetthoff (Schiff) na německé Wikipedii.

• WEYPRECHT, Carl. Die Nordpol-Expeditionen der Zukunft und deren sicheres Ergebniß. Wien: Hartleben's Verlag, 1876. (německy)
• ACHTNIT, Adolf; MEISCHL, Willibald; WENZEL, Michael. Polarschiff Admiral Tegetthoff: Die Osterreichisch-Ungarische Polarexpedition 1872–74. Wien: Verlag Österreich, 1997. 300 s. ISBN 978-3704610232. (německy)

• Rakousko-uherská expedice k severnímu pólu

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Admiral Tegetthoff na Wikimedia Commons