Pokřovník zelený

Raná ilustrace pokřovníka ostrovního (nahoře) a samice pokřovníka zeleného (Charles Joseph Hullmandel, 1844)

Pokřovník zelený a pokřovník alpínský jsou jedinými žijícími zástupci čeledi pokřovníkovitých (Acanthisittidae). Když ve 14. století na Nový Zéland připluli Polynésané (později známi jako Maorové), žilo na těchto ostrovech celkem 7 druhů zástupců čeledi pokřovníkovitých. Od té doby 5 druhů vyhynulo.[11]

Pokřovník alpínský a pokřovník zelený jsou jediní žijící zástupci čeledi pokřovníkovitých (Acanthisittidae), která tvoří sesterskou skupinu ke všem ostatním pěvcům.[12] Pokřovníkovití se oddělili od ostatních pěvců před 82–85 miliony lety ještě v době, kdy byl Nový Zéland součásti Gondwany.[13][14]

V roce 2016 byla publikována studie australských a novozélandských badatelů, kteří na základě analýz DNA a nových rozborů morfologie pozůstatků vyhynulých pokřovníků sestavili fylogenezi pokřovníkovitých následovně:[11]

Pokřovníci zelení zůstávají na svém teritoriu po většinu roku. Samec během inkubace poměrně agresivně brání samici a teritorium před ostatními samci, avšak v době krmení mláďat umožňuje ostatním samcům přiblížit se k hnízdu.[22] Po zbytek roku je pokřovníkova obrana teritoria jen mírná.[20]

Samice subsp. granti

Pokud teritorium pokřovníka neohrožuje jednoznačná hrozba (např. predátoři), zůstává na tomtéž teritoriu se svým partnerem po celý život. Mláďata zakládají svá vlastní teritoria již první podzim po vylíhnutí. Typicky se jedná o lokace do vzdálenosti 1 km od rodičů. K rozepřím o hranice teritorií dochází mezi pokřovníky jen na jaře v době páření a vyvádění mláďat. Po zbytek roku jsou hranice teritorií vnímány flexibilně a občas se překrývají. Velikost teritorií se různí – byla pozorována teritoria od 0,4–2 ha, přičemž pářící páry si nárokují větší teritoria než nepářící jedinci.[23]

Nejčastěji se vyskytuje ve výše položených pabukových pralesech a nížinatých podokarpových lesích. Ke zvláště oblíbeným stromům pokřovníků subsp. granti patří Beilschmiedia tawa. Subsp. chloris s oblibou vyhledává manukové a kanukové podrosty. Daří se mu i v exotických lesích. Upřednostňuje především starší lesy, kde je dostatek děr pro hnízdění.[24]

Pokřovník zelený je monogamní pták žijící v dlouholetých svazcích. Pokud jeden z partnerů zemře, ovdovělý partner či partnerka buď opustí své teritorium a jde si hledat nového partnera, nebo zůstane na svém teritoriu a čeká na příchod nového partnera.[25] Pohlavní dospělosti dosahuje kolem 9 měsíců, avšak partnera si hledá již 3–6 týdnů po osamostatnění.[26] Partneři si začínají stavět hnízda v srpnu na několika místech najednou a teprve později se rozhodnou pro jedno z nich. Hnízda bývají v dutinách stromů s malou, okolo 2–3 cm širokou dírkou pro vstup. Hnízda jsou vystlána kapradím, listy, větvičkami stromů, kůrou stromů a peřím.[19] Většinu práce na hnízdě obstarává samec.[27] V případě nedostatku vhodných děr na stromě si pokřovník občas vybere k hnízdění i díru v zemi – např. malou skalní trhlinu nebo opuštěné doupě jiného živočicha.[22]

Hnízdo pokřovníka zeleného (fotografie za sbírky Muzea v Aucklandu)

K první snůšce dochází nejčastěji v září nebo říjnu. Zhruba 12 dní před kladením vajec začne samec pomáhat samici ve shánění potravy. V první snůšce bývá 2–5 vajec, nejčastěji 4. Bílá vejce o rozměrech 16×12,5 mm jsou kladena ve dvoudenních intervalech.[22][19]

Vejce inkubují oba partneři. Samec přes den sedí na vejcích zhruba o 2 hodiny déle než samice. Je pravděpodobné, že samec dává samici více prostoru na krmení, aby tak vykompenzovala energetickou ztrátu po kladení vajec.[27] Mláďata se líhnou po 19–20 dnech.[22] Váží pouze 1–1,4 g.[27] Po 10–12 dnech se začnou opeřovat a po 21–27 dnech se začínají osamostatňovat. Plné samostatnosti dosahují po 4–5 týdnech; do té doby jim nadále shání potravu rodiče.[22]

U pokřovníka často nastává druhá snůška. Ke druhé snůšce dochází zhruba u poloviny párů, kteří úspěšně vyvedou mláďata z první snůšky, a u převážné většiny párů, kterým se první snůška nevyvede. Ke druhé snůšce dochází nejpozději v prosinci, avšak pokřovníci si začínají stavět další hnízdo již v době, kdy krmí mláďata z první snůšky. Někdy samice stihne i naklást vejce a začít s jejich inkubací ještě před tím, než dojde k osamostatnění mláďat z první snůšky.[22]

Pro pokřovníky zelené je typický systém „pomocníků”. Téměř každý jedinec, který během období páření nenajde partnera, pomáhá pářícím párům v péči o jejich mláďata. Pokud dojde ke druhé snůšce, téměř každý mladý jedinec z první snůšky pomáhá krmit své mladší sourozence ze druhé snůšky. Toto je však jediný případ příbuzenství u pomocníků, v drtivé většině ostatních případů nemají pomocníci příbuzenský vztah s párem, kterému pomáhají. K činnostem pomocníků patří krmení mláďat, odstraňování trusu z hnízda, fyzická ochrana hnízd a držení hlídek před predátory.[28] Pomocníci si často nachází partnera mezi mláďaty, které pomáhali vykrmit.[29]

Maximální věk, který byl u pokřovníka zaznamenán, je 6 let.[30]

Pokřovník zelený s potravou v zobáku během letu

Živí se téměř výhradně bezobratlými živočichy jako jsou noční motýli, stonožky, mouchy, tiplice, pavouci, sekáči a menší druhy wet. Občas pojídá i ovoce a slimáky. Potravu hledá hlavně v kůře stromů a na epifytických meších a lišejnících po celé délce lesního patra. Ze země se krmí jen výjimečně.[29]

Tenký a relativně dlouhý zobák je uzpůsoben vyzobávání hmyzu z úzkých trhlinek ve dřevě a v kůrách stromů. Svou oběť pevně sevře v zobáku a uhodí s ní o kmen stromu, čímž ji usmrtí a následně pozře. Má velmi silná stehna a drápy, které mu umožňují bez větší námahy sezobávat potravu i ze spodních částí větví. Typické krmení probíhá tak, že pokřovník začne hledat hmyz u spodní části kmene stromu a postupně začne šplhat a popolétávat směrem k jeho koruně.[19]

Častým způsobem ochrany ptačích druhů na Novém Zélandu je reintrodukce na malé ostrovy bez predátorů, kde je management predátorů méně náročný než na hlavních ostrovech. V únoru 2003 došlo k prvnímu pokusu o reintrodukci pokřovníka zeleného. Za vyhovující lokalitu byl vybrán ostrov Ulva, který se nachází v blízkosti Stewartova ostrova. K přemístění byla vybrána populace z nedalekého ostrova Coldfish, poslední výspy pokřovníka v oblasti. Z odchycených 58 jedinců přežilo cestu na ostrov Ulva jen 30 pokřovníků. Vysoká úmrtnost byla způsobena stresem nebo jeho následky. I přesto, že mortalita byla vysoká, 30 přeživších jedinců vyvedlo během prvního pářícího období nejméně 30 mláďat, čímž byl položen základ nové populace pokřovníků zelených na ostrově Ulva.[3] V roce 2008 bylo odhadnuto, že se na ostrově nachází 300 jedinců.[37]

Na úspěch z Ulvy navázala reintrodukce populace pokřovníků na Stewartův ostrov,[38] na ostrov Tiritiri Matangi,[37] do přírodní rezervace u Cape Kidnappers[39] a do A'Deanesovy buše v Hawke's Bay.[40]

• HEATHER, Barrie; ROBERTSON, Hugh; DEREK, Onley, 2005. The Field Guide to the Birds of New Zealand. Auckland: Penguin Books. ISBN 0143020404. (anglicky)
• HIGGINS, P. J.; PETER, J. M.; STEELE, W. K., 2001. Handbook of Australian, New Zealand and Antarctic Birds. Volume 5: Tyrant-flycatchers to Chats. Melbourne: Oxford University Press. ISBN 0-19-553258-9. (anglicky)
• NORMAN, Geoff, 2018. Birdstories : a history of the birds of New Zealand. Nelson: Potton & Burton. 388 s. ISBN 9780947503925. (anglicky)
• Reader's Digest Complete book of New Zealand birds. Příprava vydání C. J. R. Robertson. Auckland: Reader's Digest, 2010. 320 s. ISBN 094981962X. Kapitola Rifleman, s. 264. (anglicky)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu pokřovník zelený na Wikimedia Commons
• Taxon Acanthisitta chloris ve Wikidruzích
• (anglicky) Pokřovník zelený na webu Ministerstva památkové péče
• (anglicky) New Zealand Birds Online
• (anglicky) Profil druhu na webu IUCN