76,2mm kanón modelů 1914, 1922 a 1928

76,2mm kanóny modelů 1914, 1922 a 1928 (respektive typu 3. roku, typu 11. roku a typu 88) japonského císařského námořnictva tvořily rodinu námořních protiletadlových kanónů, které byly používány na lodích, ponorkách a v pozemních protiletadlových bateriích císařského námořnictva. Ačkoliv je v roli sekundární a protiletadlové výzbroje křižníků a bitevních lodí během 30. let nahradily modernější kanóny větších ráží, na menších jednotkách a v pozemních instalacích se dočkaly nasazení i za druhé světové války.

76,2mm/40 kanón modelů 1914, 1922 a 1928
76,2mm kanón typu 3. roku v muzeu svatyně Jasukuni, Čijoda. Všimněte si pootočení závěru.
TypLodní a protiletadlový kanón
Místo původu Japonské císařství
Historie služby
Ve službě1916 – 1945
PoužívánaJaponské císařské námořnictvo
Námořnictvo Čínské republiky
VálkyDruhá čínsko-japonská válka
Druhá světová válka
Historie výroby
NavrženoTyp 3. roku: 1914
Typ 11. roku: 1922
Typ 88: 1928[1]
Základní údaje
Hmotnost600 kg samotné dělo
cca 3350 kg s lafetací[1]
Délka3203 mm celkem[1]
Délka hlavně3048 mm hlaveň[1]
Typ nábojejednotný

5,99 kg hmotnost granátu
9,43-10,22 kg hmotnost náboje celkem[2]
Ráže76,2 mm
Závěrklínový [viz text]
Elevace-5 ° až +75 °[2]
Odměr360 °
Kadence13 ran/minutu projektováno[2]
Úsťová rychlost670 m/s podle Lacroix[2]
680-685 m/s podle DiGiulian[1]
Účinný dostřel5300 m dostup[2]
Maximální dostřel10 800 m
6800 m dostup[2]

Všechny tři typy měly ráži 76,2 milimetrů, hlaveň délky 40 ráží (3048 mm) a používaly jednotný náboj. Otáčení, elevace i nabíjení bylo prováděno manuálně.

Vývoj a nasazení
76,2mm kanón v pozemní lafetaci ukořistěný na Guadalcanalu

76,2mm kanón typu 3. roku vycházel z 3pdr britského námořního kanónu, který jako 3" (76,2 mm) kanón typu 41. roku používalo i císařské námořnictvo. Nová zbraň byla přijata do výzbroje 4. února 1916 jako 40rážový 3palcový kanón s vysokou elevací[p 1] (四〇口径三吋大仰角砲 40-kókei 3-inči dai gjókaku hó). S přeznačením zbraní na centimetry byl 5. října 1917 tento kanón přeznačen na 40rážový 8cm protiletadlový kanón (四〇口径八糎高角砲 40-kókei 8-senči kókaku hó) a konečně 29. března 1922 na 40rážový 8cm protiletadlový kanón typu 3. roku (四〇口径三年式八糎高角砲 40-kókei 3-nenšiki 8-senči kókaku hó).[3] Navzdory označení zůstala zachována ráže 76,2mm.[1]

76,2mm kanón typu 3. roku byl (pod odpovídajícím dobovým označením) instalován na následujících plavidlech:

  • Bitevní lodě tříd Fusó, Ise a Nagato nesly po dokončení až do přestaveb ve 30. letech každá čtyři kusy.[4] Rovněž bitevní lodě třídy Tosa měly nést po čtyřech 76,2mm kanónech.[5]
  • Bitevní křižníky/bitevní lodě třídy Kongó nesly po dokončení osm kanónů až do první rekonstrukce na přelomu 20. a 30. let, kdy byl jejich počet redukován na čtyři kusy, které byly během 30. let rovněž odstraněny.[6]
  • Letadlová loď Hóšó nesla po dokončení dva 76,2mm kanóny, odstraněné při následujících přestavbách[7]
  • Těžké křižníky třídy Furutaka nesly čtyři kanóny až do malé přestavby počátkem 30. let[8]
  • Lehké křižníky tříd Tenrjú (1 ks), Kuma (2 ks), Nagara (2 ks), Sendai (2 ks) a experimentální Júbari nesly 76,2mm kanóny zpravidla až do přestaveb ve 30. letech.[9]
  • Nosiče hydroplánů Notoro a Kamoi nesly po dvou 76,2mm kanónech.[10]
  • Zásobovací lodě ponorek třídy Džingei nesly po dvou 76,2mm kanónech.[11][p 2]
  • Minonosky Icukušima a Wakataka nesly každá po dvou 76,2mm kanónech[12][p 2]
Stíhač ponorek č. 14 se 76,2mm kanónem na přídi
  • Stíhače ponorek tříd č. 13 a č. 28 nesly po jednom 76,2mm kanónu.[13][p 2]
  • Pomocné minonosky třídy č. 1 nesly po jednom 76,2mm kanónu na přídi.[14][p 2]
  • Lodě pro pokládání kabelů tříd Hašima a Harušima nesly po jednom 76,2mm kanónu.[15][p 2]
  • Tankery třídy Ondo nesly po dvou 76,2mm kanónech.[16]
  • Výsadkové lodě třídy č. 101 nesly po jednom 76,2mm kanónu na zádi.[17]

76,2mm kanón typu 3. roku se dostal i do výzbroje námořnictva Čínské republiky a to konkrétně jako sekundární výzbroj lehkých křižníků třídy třídy Ning Chaj (6xI na Ning Chaj a 3xI na Pching Chaj).[18]

40rážový 8cm protiletadlový kanón typu 88 byl vyvinut jako ponorková zbraň a jako takový instalován po jedné lafetaci na ponorky typu K6.[19][1] Podle Campbella byly kanóny typu 88 instalovány již i na předchozí ponorky typu K5.[20]

Popis

Hlaveň

Hlaveň byla vyrobena z monobloku. Zadek hlavně byl u typu 3. roku opatřen šikmým klínovým závěrem nakloněným přibližně o 45 °, který se otvíral dolů doprava. U typu 11. roku a typu 88 byl klínový závěr horizontální.[21][20] Životnost hlavně byla 1200 až 2000 výstřelů.[2] Nábojová komora měla 2,1 dm3 a při výstřelu v ní vznikal tlak až 2250 kg/cm2 (220 649,6 kPa).[1]

Existovalo několik modelů hlavní lišících se vývrtem. DiGiulian uvádí následující modely s konstantním drážkováním a hloubce jednoho závitu 28 ráží:[1]

Model Délka vývrtu [mm] Počet drážek Hloubka drážky [mm] Šířka drážky [mm] Pole mezi drážkami [mm]
I a II 2608 16 1,0 9,3 4,07
III a VII 2608 24 1,0 5,905 4,07
IV 2623 24 1,0 5,905 4,07

Lacroix & Wells uvádí model VIII s 21 drážkami; bez dalších podrobností.[2]

Dělo mohlo být nabíjeno při všech úhlech elevace.[2]

Munice

Lacroix & Wells uvádí celkem sedm druhů munice zavedené v letech 1918 až 1929 a používaných na křižnících císařského námořnictva, DiGiulian přidává další dva:

  • Trhavý granát (通常弾 cúdžódan) č. 3 zavedený roku 1918, plněný 454 gramy výbušniny šimose s hlavovým zapalovačem typu 5 modifikace 1. Ostré granáty měly kaštanově hnědé tělo a bílou špičku, stejně jako všechny následující trhavé granáty.[2]
  • Trhavý granát č. 4 zavedený roku 1929, plněný 454 gramy šimose a s hlavovým zapalovačem fukudó šinkan (~ dvoučinný zapalovač).[2]
  • Trhavý granát typu 0 zavedený roku 1940.[1]
  • Tříštivý granát (rjúsendan) zavedený roku 1918 s hlavovým zapalovačem fukudó šinkan. Ostré granáty měly šedé tělo a bílou špičku.[2]
  • Cvičný (演習弾 enšúdan) zavedený roku 1918, bez zapalovače. Černé tělo a žlutá špička.[2]
  • Cvičný časovaný (時限演習弾 džigen enšúdan) zavedený roku 1924; s hlavovým zapalovačem fukudó šinkan. Černé tělo a bílá špička.[2]
  • Granát s kouřovou stopovkou (eiendan) zavedený roku 1920; s hlavovým zapalovačem fukudó šinkan. Červené tělo i špička.[2]
  • Mokuhjódan (目標弾 ~ značkovací granát) zavedený roku 1924; s hlavovým zapalovačem fukudó šinkan. Zelené tělo a bílá špička.[2]
  • Protiponorkový s plochou špičkou z roku 1943.[1][22]

Lafetace

76,2mm kanón typu 3. roku byl používán pouze v manuálně ovládané jednohlavňové lafetaci, která byla většinou nekrytá.[1] Na japonských dělových člunech a čínských křižnících byla ale vybavena ochranným štítem.[18]

Nástupci

Na křižnících a bitevních lodích byl 76,2mm kanón během 30. let nahrazen 120mm kanóny typu 10. roku a 127mm kanóny typu 89. Na menších jednotkách se 76,2mm kanón udržel až do konce druhé světové války. V ráži 76,2mm se nástupcem stal 76,2mm kanón typu 98.

Odkazy

Poznámky
  1. Podle Lacroix & Wells (str. 16) bylo součástí názvu při přijetí do výzbroje i uvedená délka hlavně v rážích. Japonská Wikipedie uvádí označení bez tohoto údaje, tedy jenom jako 三吋大仰角砲 3-inči dai gjókaku hó.
  2. Je možné, že u pozdějších instalací se mohlo jednat o typ 11. roku (model 1922). Nišida nerozlišuje jednotlivé varianty, rozlišuje pouze starý 76,2mm kanón typu 41. roku (uváděný Nišidou jako „8cm/40cal“) a nový protiletadlový („8cm/40cal AA“).

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku 四〇口径三年式八糎高角砲 na japonské Wikipedii.

  1. DIGIULIAN, Tony. Japanese 3"/40 (7.62 cm) 3rd Year Type, 8 cm/40 (3") 3rd Year Type, 8 cm/40 (3") 11th, Year Type, 8 cm/40 (3") Type 88 [online]. navweaps.com, rev. 2006-11-23 [cit. 2011-05-15]. Dostupné online. (anglicky)
  2. LACROIX, Eric; WELLS II, Linton. Japanese Cruisers of the Pacific War. Annapolis, Maryland: Naval Institute Press, 1997. ISBN 0-87021-311-3. S. 65 a 66. (anglicky)
  3. Lacroix & Wells, str. 16
  4. NISHIDA, Hiroshi. Fuso class battleships [online]. 2002 [cit. 2011-05-16]. Dostupné online. (anglicky)[nedostupný zdroj]; NISHIDA, Hiroshi. Ise class battleships [online]. 2002 [cit. 2011-05-16]. Dostupné online. (anglicky)[nedostupný zdroj]; NISHIDA, Hiroshi. Nagato class battleships [online]. 2002 [cit. 2011-05-16]. Dostupné online. (anglicky)[nedostupný zdroj]
  5. NISHIDA, Hiroshi. Kaga class battleships [online]. 2002 [cit. 2011-05-16]. Dostupné online. (anglicky)[nedostupný zdroj]
  6. NISHIDA, Hiroshi. Kongo class battlecruisers [online]. 2002 [cit. 2011-05-16]. Dostupné v archivu. (anglicky)
  7. NISHIDA, Hiroshi. Hosho class aircraft carriers [online]. 2002 [cit. 2011-05-16]. Dostupné online. (anglicky)[nedostupný zdroj]
  8. Lacroix & Welles, str. 75; NISHIDA, Hiroshi. Furutaka class heavy cruisers [online]. 2002 [cit. 2011-05-16]. Dostupné online. (anglicky)[nedostupný zdroj]
  9. Lacroix & Welles, str. 790, 792, 795, 797 a 799
  10. NISHIDA, Hiroshi. Notoro seaplane tender [online]. 2002 [cit. 2011-05-16]. Dostupné online. (anglicky)[nedostupný zdroj]; NISHIDA, Hiroshi. Kamoi seaplane tender [online]. 2003 [cit. 2011-05-16]. Dostupné online. (anglicky)[nedostupný zdroj]
  11. NISHIDA, Hiroshi. Jingei class submarine tenders [online]. 2002 [cit. 2011-05-16]. Dostupné online. (anglicky)[nedostupný zdroj]
  12. NISHIDA, Hiroshi. Hatsutaka class minelayers [online]. 2003 [cit. 2011-05-17]. Dostupné online. (anglicky)[nedostupný zdroj]; NISHIDA, Hiroshi. Itsukushima minelayer [online]. 2003 [cit. 2011-05-17]. Dostupné online. (anglicky)[nedostupný zdroj]
  13. NISHIDA, Hiroshi. CH-13 class submarine chasers [online]. 2003 [cit. 2011-05-19]. Dostupné online. (anglicky)[nedostupný zdroj]; NISHIDA, Hiroshi. CH-28 class submarine chasers [online]. 2003 [cit. 2011-05-19]. Dostupné online. (anglicky)[nedostupný zdroj]
  14. NISHIDA, Hiroshi. Ma-1 class auxiliary minelayers [online]. 2003 [cit. 2011-05-19]. Dostupné online. (anglicky)[nedostupný zdroj]
  15. NISHIDA, Hiroshi. Hashima class cablelayers [online]. 2003 [cit. 2011-05-19]. Dostupné online. (anglicky)[nedostupný zdroj]; NISHIDA, Hiroshi. Harushima cablelayer [online]. 2003 [cit. 2011-05-19]. Dostupné online. (anglicky)[nedostupný zdroj]
  16. NISHIDA, Hiroshi. Ondo class oilers [online]. 2003 [cit. 2011-05-19]. Dostupné online. (anglicky)[nedostupný zdroj]
  17. LENGERER, Hans; KOBLER-EDAMATSU, Sumie; REHM-TAKAHARA, Tomoko. The Special fast landing ships of the Imperial Japanese Navy, Part 2. In: GARDINER, Robert; LAMBERT, Andrew. Warship. London: Conway Maritime Press, 7. 1986. ISBN 0-85177-376-1. ISSN 0142-6222. Svazek 39. S. 183. (anglicky)
  18. Lacroix & Wells, str. 688
  19. NISHIDA, Hiroshi. K6 type 2nd class submarines [online]. 2003 [cit. 2011-05-19]. Dostupné online. (anglicky)[nedostupný zdroj]
  20. CAMPBELL, John. Naval Weapons of World War Two. London: Conway Maritime Press, 2002. ISBN 0-87021-459-4. S. 197. (anglicky)
  21. Lengerer & Kobler-Edamatsu & Rehm-Takahara, str. 84 a fotografie na str. 82
  22. Reports of the U. S. Naval Technical Mission to Japan 1945 – 1946. Washington, D. C.: U.S. Naval History Division, 1974. Dostupné v archivu pořízeném dne 11-12-2014. Kapitola 0-19 Japanese Projectiles General Types, s. 12, 17 a 18. (anglicky)

Literatura

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.