Život svaté Kateřiny

Česká podoba díla vycházela z latinské předlohy. Již v 19. století bylo poukázáno na to, že ve srovnání s latinskou předlohou má Život svaté Kateřiny dvě původní místa, vložená zřejmě českým autorem.[2] Jedná se o scénu bičování svaté Kateřiny a o vylíčení nádherné síně, ve kterém se svatá Kateřina ve svém druhém snu setkává s Pannou Marií a Kristem v nádherně zdobené síni, a v kterém se také s Kristem jako se svým nebeským ženichem zasnubuje.[2]

Kateřina – jediná dcera alexandrijského krále Kosta, neuvěřitelně krásná, hodná, mladá, chytrá, silně věřící, velmi odvážná, bojovná

císař Maxencius – ukrutný, zlý, bezohledný pohan

král Kostus – otec Kateřiny, pohan, snažil se o to, aby jeho jediná dcera měla dobré vzdělání

matka Kateřiny – svoji dceru chtěla provdat za bohatého krále

manželka Maxencia – hodná, odvážná, chtěla pomoct Kateřině

Marie – matka Ježíše, přimlouvala se za Kateřinu u Ježíše

Ježíš – syn Marie, Kateřinu zbavil bolesti, posílal jí anděly, aby jí pomáhali a léčili ji

Je nutné se zabývat interpretací vylíčení síně, která byla zdobená drahokamy a polodrahokamy, perlami, slonovou kostí a zlatem. Názor J. Vilikovského se opírá o předpoklad autorova vztahu k výtvarnému umění.[5] Jinak by se nedalo vysvětlit, že autor vložil o textu svého díla další místo, které nemá oporu v předloze.[5] Jedná se o prosbu k Bohu v závěru legendy, kdy se Kateřina před stětím modlí za ty, kteří budou mít ve svém domě Kateřinino vyobrazení.

Doklad o autorově výtvarném vidění literárně ztvárněné skutečnosti vysvětluje i zálibu ve využití barevnosti, projevující se ve scéně bičování, která je považována za básnický střed díla, protože i dnešního čtenáře „oslovuje svou vnitřní plností“.

[6]

Scéna, kdy je Kateřina bičována, bývá v odborné literatuře interpretována [7] z dnešního hlediska jako projev středověkého naturalismu, i když její funkce v díle byla jiná.[7] Byla vyložena na základě pasáže, která ji uzavírá a to pomocí symboliky barev, která byla běžná v kurtoazní poezii. Funkce barev byla správně vyložená jako forma vyjádření Kateřininy čistoty, lásky ke Kristu atd., tedy na základě symbolické hodnoty, která byla barvám v kurtoazní lyrice běžně přisuzována. Tím také autor poukazuje na vztah Tristana a Izoldy. V pojetí autora legendy je Kristus srovnáván s Tristanem a Kateřina s Izoldou. Kristus je pojímán jako nebeský ženich Kateřiny. Srovnání, které legenda uvádí, svědčí o jejím zakotvení v dvorském prostředí, kde zmíněný milostný epos mohl být dobře znám. Pro náročného vnímatele legendy svědčí také vysoký styl a myšlenková hloubka (například vylíčení disputace svaté Kateřiny s pohanskými mistry).[7] Drastická scéna bičování, v jejímž vylíčení neváhá autor zachytit barvy, které se objevují na mučeném těle, dokládá následující ukázka:

[8]

Původ tohoto motivu se jeví jako jasný doklad na symbolický význam barev, typický pro dvorskou lyriku i epiku, jak ukazuje například staročeská báseň z této doby Barvy všecky.

Pokud se vychází z myšlenky symetrie, může se předpokládat, že nádherná výzdoba síně zde funguje na základě své barevnosti a jde skutečně o paralelu bičování. Drahokamy a polodrahokamy, které jsou jako součást výzdoby v legendě uvedeny, nemají jednu barvu, ale vyskytují se v různých barevných odstínech : bílá, červená, zelená, modrá, zlatá a fialová.

Při bičování se na Kateřině objevují tyto barvy : bílá, červená, zelená, modrá, zlatá, ale místo fialové je barva černá. Z hlediska symboliky barev je bílá chápána jako symbol čistoty svaté Kateřiny, červená jako její láska ke Kristu, zelená jako schopnost proměny (z pohanky na křesťanku), modrá jako výraz naděje a ustavičnosti ve víře a zlatá jako příslib nebeského oslavení světice. Důležitou barvu má barva fialová, naznačující utrpení a barva černá, vyvolávající představu Kateřininy mučednické smrti.

V podstatě se uvažuje o určité formě barevné instrumentace celého textu, která začíná již při prvním setkání svaté Kateřiny s Kristem, k němuž dochází na krásné louce. Autor uvádí pouze dvě barvy, spojené s postavou Jezulátka.

[9]

Zlatá a bílá barva se objevuje ve scéně bičování, opět ovšem vedle dalších barev. Teprve v závěru textu legendy se tyto barvy opět objevují jako výraz Kateřininy čistoty a její nebeské slávy ve chvíli mučednické smrti. Kateřina vystupuje v bílé a zlaté (bílá barva je ještě zdůrazněna tím,že po jejím stětí vytéká z rány místo krve mléko). Je zřejmé, že zde koresponduje první a poslední místo (bílá a zlatá jako znaky Jezulátka i jako znaky svaté Kateřiny, chystající se do nebeského království k duchovnímu sňatku s Kristem) a druhé a třetí místo, kde soubor barev funguje jako způsob vylíčení duchovního života svaté Kateřiny i jako jisté předznamenání jejího dalšího osudu.

[10]

Pomocí symbolického významu barev zachytil autor to, co nebylo obvyklé do této doby brát v úvahu, tj. duchovní rozměr hrdinky, je ještě zcela na počátku předznamenána verši, líčící Kateřininu krásu :

[11]

Tyto verše poukazují nejen bílou barvou na Kateřininu nevinnost, ale červenou barvou symbolizují cestu lásky, která Kateřinu ke Kristu přivede.

Motiv deščky, tj. výtvarného zobrazení, se v legendě objevuje opakovaně. Nejprve poustevník (jeho zásluhou je Kateřina přivedena ke křesťanské víře) daruje budoucí světici obraz Panny Marie, nesoucí v náručí Krista. Kateřina se k tomuto obrazu modlí a prosí Pannu Marii, aby jí ukázala svého syna, protože se chce stát jeho nevěstou.

[12]

Z této ukázky je zřejmé, že podobně jako výtvarné dílo otevřelo Kateřině cestu ke Kristu, přála si Kateřina, aby obraz jejího umučení otevíral cestu k Bohu i těm, kteří jej budou vlastnit.

Autorova záliba v alegorii a symbolu, která mu umožnila zachycení duchovního rozměru hlavní postavy, pramenila zřejmě z hlubších příčin. Jestliže Kateřina ve své disputaci s pohanskými mistry uvádí, že pro milost Kristovu zavrhla:

[13]

Pak tedy ukázka zprostředkovává stanovisko autora, jehož filosofická orientace souvisela zřejmě spíše nežli s linií aristotelského myšlení, vyúsťující ve filosofický systém sv. Tomáše Akvinského a scholastiku, s linií filosofie platónské a postoji sv. Augustina Aurelia, jehož myšlení nesměřovalo o přímé vytváření filosofického myšlení. Vidění skutečnosti jako symbolického obrazu, které je vlastní této linii filosofického myšlení, vysvětluje například, proč v úvodu své disputace ustupuje svatá Kateřina od „ludské chytrosti“ Aristotelovy a argumentuje naopak vedle alegorického výkladu biblického textu i obrazným proroctvím Sibyliným.[14]

Dílo je určené k vnímání sluchem. Doklady o tom, že se autor obracel k posluchačům najdeme například při vylíčení Kateřinina mučení, slovy: