Anafora

Anafora (řecky znovuuvedení) je v literární teorii slovní figura,[1] opakování shodného slova nebo skupiny slov na začátku za sebou jdoucích veršů nebo vět (výjimečně je za anaforu také pokládáno opakování začátků některých veršů ve sloce). Je opakem epifory, u níž se slova opakují na konci verše nebo jiného celku. Příkladem anafory z české literatury mohou být tyto Bezručovy verše:

Sto roků v šachtě žil, mlčel jsem.

Sto roků kopal jsem uhlí.

Anafora je velmi často používaná v poezii (příkladem může být například slavná Kiplingova báseň Když, která je na anafoře postavena) i v próze (v jednotlivých pasážích např. u Charlese Dickense) pro zvýraznění určitého tvrzení či gradaci. Velmi často je užívána také v řečnictví (např. projev I have a dream Martina Luthera Kinga) coby působivý prostředek ke spojení a zdůraznění myšlenek.

V textové lingvistice, stylistice a syntaxi je anafora typem endoforické (vnitrotextové) reference, která odkazuje k něčemu již řečenému: Byl jeden král a ten měl tři dcery. Slova král a ten odkazují k téže entitě. Jiným typem endoforické reference je katafora, která odkazuje k tomu, co bude řečeno. Kromě endoforické reference rozlišujeme i referenci exoforickou (mimotextovou), jíž je deixe.