Želenice (okres Most)

Název vesnice je odvozen z osobního jména Želen ve významu ves lidí Želenových. V historických pramenech se jméno objevuje ve tvarech: Zelenicz (1307), Selnicz (1312), Zelniz (1315), Zelenycz (1352), Zelenicz (1369 až okolo roku 1405), Zelenicz (1406), Zelnicz (1442), Zelenicz (1495), w Zeleniczich (1499), „vzieleniczych“ (1551), Zielenicz (1596), na Želenicích (1603, 1615), „Wzielniczych“ (1650), Selnice (1654), Selnitz a Želenicze (1787), Selnitz a Zelenice (1833), Želenice a Sellnitz (1848), Želenice a Selnic (1854) a Želenice nebo Sellnitz (1886–1913).[3]

První písemná zpráva o Želenicích pochází z roku 1307, kdy v ní sídlil jistý Macinta de Zelenicz, ovšem archeologické průzkumy dokládají, že oblast byla osídlena již v období paleolitu a zajímavé nálezy se v okolí našly rovněž z keltské doby. Během 14. století byla ve vsi vybudována dnes již zaniklá tvrz s poplužním dvorem. V roce 1317 je jako majitel vsi uváděn vladyka Konrád ze Želenic. Ve 14. století zde byl vybudován kostel sv. Václava. První zmínka o něm pochází z register papežských desátků z roku 1352, které stanovily roční platbu šesti grošů. Jeho světskými patrony byli majitelé vsi Kerunkové z Lomu, kolem roku 1385 Pešík z Týnce a od roku 1416 Stupicové ze Želenic, kteří byli manové mosteckého hradu.

Nedaleko obce proběhla dne 23. září 1438 bitva mezi zbytky husitských vojsk žateckého a lounského městského svazu a bývalým husitským hejtmanem Jakoubkem z Vřesovic.

Želenice i po husitských válkách patřily rodu Stupiců až do roku 1495, kdy ves i s příslušenstvím přešla (částečně darem, částečně koupí) do majetku Těmy z Koldic. Od roku 1499 patřily Želenice Novohradským z Kolovrat, v roce 1575 je Petr Novohradský z Kolovrat prodal Václavovi Kaplířovi ze Sulevic. Jeho potomci je v roce 1599 připojili k panství Mirošovice. V roce 1616 Jan Burjan Kaplíř ze Sulevic prodal své statky Želenice, Mirošovice a Hrobčice Štěpánu Jiřímu ze Šternberka. Přes Veroniku Polyxenu ze Šternberka provdanou hraběnku z Martinic se Želenice staly majetkem hraběte Bernarda Ignáce z Martinic, který prodal statek v roce 1668 Sofii Agnes kněžně Ditrichštejnové. Jejím prostřednictvím se Želenice dostaly v roce 1711 do vlastnictví rodu Lobkoviců a až do roku 1848 patřily k bílinskému panství. V roce 1777 byl severně nad obcí zřízen nový hřbitov namísto dosavadního kolem kostela uprostřed obce, v roce 1910 byl rozšířen. V roce 1848 byla dokončena stavba nového kostela a dne 16. července 1848 se zde sloužila první mše. V tomto roce se Želenice staly samostatnou obcí s osadami Liběšice a Kaňkov v okrese Teplice. V letech 1896–1935 patřily do okresu Duchcov a v letech 1935–1960 do bílinského okresu. Od roku 1960 se nacházejí v okrese Most a osada Kaňkov byla připojena k obci Braňany.

V roce 1872 byla přes Želenice a Liběšice zprovozněna železnice, ovšem zastávka zde byla zřízena až v roce 1888 a v Liběšicích dokonce až v roce 1934. V roce 1893 byla otevřena nová budova německé dvoutřídní školy (dnes čp. 92). Česká dvoutřídní škola byla založena v roce 1927 a nová školní budova byla postavena v roce 1935 (čp. 127). Obyvatelé se živili převážně zemědělstvím, ale v obci byly také dvě cihelny. V roce 1925 v rámci pozemkové reformy byl zdejší lobkovický velkostatek znárodněn. Na svahu Želenického vrchu otevřela počátkem 20. století firma Stein & Co. kamenolom na znělec a dodnes zde těží firma Keramost.

Vesnice stojí šest kilometrů severovýchodně od Mostu v údolí řeky Bíliny v nadmořské výšce 211 metrů, na severním okraji Českého středohoří. Bílina zde protéká regulovaným korytem a je napřímena. Původní tok tvořily meandry v široké nivě řeky. Staré koryto lze dodnes místy v nivě řeky nalézt stejně tak i v historických nebo katastrálních mapách.

Velkou část obce tvoří zahrádky a zahrádkářské kolonie kolem řeky (jihozápad obce). V obci je zaveden vodovod a, kanalizace. Pole a louky v okolí jsou hospodářsky využívány, především k pěstování plodin.

Údolí obklopují znělcové kopce: Želenický vrch na jihu, Zlatník na západě, Kaňkov na severu a nedaleký Bořeň na jihovýchodě.

Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 451 obyvatel (z toho 215 mužů), z nichž bylo 93 Čechoslováků, 350 Němců a osm cizinců. S výjimkou jednoho evangelíka a 33 lidí bez vyznání se hlásili k římskokatolické církvi.[4] Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 529 obyvatel: 155 Čechoslováků, 371 Němců, jednoho příslušníka jiné národnosti a dva cizince. Převažovala výrazná římskokatolická většina, ale žili zde také tři evangelíci, sedm členů církve československé, šest židů, jeden příslušník jiných nezjišťovaných církví a 33 lidí bez vyznání.[5]

Obec se skládá ze samotných Želenic a z osady Liběšice, které stojí asi 1,5 km na jihovýchod.

Podél řeky Bíliny vede silnice č. I/13 spojující Želenice s Mostem a s Bílinou. Silnice II/265 vede ze Želenic do Braňan. Je zde provozována autobusová linka Most–Braňany. V současnosti prochází silnice II. třídy středem obce.

Významnou dopravní tepnou je rovněž železniční trať č. 130 Chomutov – Ústí nad Labem se zastávkou Želenice nad Bílinou. Zastavují zde osobní vlaky, zpravidla v hodinovém intervalu.

• Kostel svatého Václava a fara z poloviny 19. století jsou památkově chráněné objekty. V roce 1993 byly renovovány. Fara (čp. 27) dnes slouží jako sídlo obecního úřadu.
• Socha sv. Rocha z roku 1760. V roce 1913 byla renovována. Dříve stála u kostela, v současnosti době se nachází v kostele.
• Památník padlým v první světové válce z roku 1928

• 
  Pohled na Želenice od jihu, v pozadí vrch Kaňkov
• 
  Kostel v Želenicích
• 
  Bývalá fara, dnes sídlo obecního úřadu
• 
  Želenice a Želenický vrch
• 
  Želenice z Kaňkova