Šikotan

Ostrov leží 57 km jihovýchodně od ostrova Kunašir ve Velkém kurilském pásmu, od kterého jej odděluje Jihokurilský průliv. Ruská geografie zařazuje Šikotan do Malého kurilského pásma spolu s Habomajskými ostrovy, jejichž nejbližší ostrov Polonskovo leží na jihozápadě ve vzdálenosti 22 km. Japonská geografie tyto ostrovy ke Kurilám nepočítá.

Šikotan má délku 27 km, šířka kolísá mezi 5 a 13 km; plocha ostrova je 225 km². Reliéf je kopcovitý a průměrná nadmořská výška je 300 m. Ostrov je tvořen výlevnými horninami a pískovci, které jsou datovány z období křídy a kenozoika. Nacházejí se zde dvě vyhaslé sopky Tomari a Notoro. Pobřeží je členité a na straně Jihokurilského průlivu jsou významnější zátoky Malokurilská a Krabová.

Flóra je zde zastoupena především jedlemi, modříny, opadavými dřevinami, bambusovým a jalovcovým podrostem. Pobřežní svahy jsou zarostlé stepními porosty. Část ostrova je součástí rezervace federálního významu Malé Kurily (rusky Малые Курилы).

Klima je zde chladné monzunové — v únoru je průměrná teplota -5,2 °C, v srpnu 15,6 °C, celoroční 5,1 °C. Průměrný roční úhrn srážek je 894,2 mm, které jsou během roku víceméně rovnoměrně rozloženy.

V srpnu 1945 žilo na Šikotanu 1038 lidí, převážně Japonců a malá menšina Ainů. Po druhé světová válce byly všichni japonští občané deportování na Hokkaidó. Ostrovní populace dosáhla svého vrcholu (cca 7500 lidí) v roce 1994,[2] kdy ostrov zasáhlo zdrcující zemětřesení, které vedlo k vystěhování většiny obyvatel na pevninu.

Po roce 2000 začala ostrovní populace opět růst, ale jen malým tempem. Například v roce 2012 se na celém ostrově narodilo jen 80 dětí.[3]

Na ostrově žije 2 100 obyvatel. Téměř všichni žijí v jedné ze dvou obcí - Malokurilskoje (1873 obyv. v r. 2010) a Krabozavodskoje (947 obyvatel v roce 2010).

Hospodářství je zde založeno na rybolovu a zpracování ryb, jde především o tresky, ale i kraby a těžbu a zpracování chaluh.

Ostrov má lodní spojení linkou Sachalin — Iturup — Kunašir — Šikotan

Nachází se zde hydrofyzikální observatoř.

Neexistuje zde žádný turistický průmysl i když k tomu vybízí krásná příroda. Pro turisty zde neexistuje žádná infrastruktura a pohyb osob se musí hlásit pohraniční stráží. Pouze jednou za rok se zde objevují Japonci, aby navštívili hroby svých předků.[3]

V starších zdrojích se uvádí, že Šikotan je název z jazyka Ainu: ši — velký, významný; kotan — osada, město; tedy zřejmě „země s velkými osadami“.

Ostrov byl odedávna obýván kmeny Ainu. Evropané ho objevili v rámci ruské Velké severní expedice v letech 1733 — 1743 a nazvali ostrov Figurnyj. V roce 1739 ruský navigátor Martin Petrovič Spanberg mapoval kurilský hřeben a proto na jeho počest došlo v roce 1796 k přejmenování na ostrov Spanberg. Ruští navigátoři Vasilij Michajlovič Golovnin a Petr Ivanovič Rikord ve svých pracích nazývali ostrov Čikotan. Ostrov byl považován za součást Ruska[p 1] až do roku 1855, kdy Rusko podepsalo s Japonskem Šimodskou dohodu, podle které se stal součástí Japonska.[4]

V roce 1883 proběhlo sestěhování domorodých Ainů ze všech Kurilských ostrovů na Šikotan,[5] kde byla prováděna cílená japonská kolonizace a Ainuové byly pojaponšťováni.

Šikotan byl obsazen bez boje sovětskou armádou dva dny před japonskou kapitulací v druhé světové válce.[6] Následně ho Sovětský svaz anektoval v souladu s požadavky dohodnutými na jaltské konferenci se spojenci, kterým za to přislíbil účast ve válce s Japonskem.[7] Japonské obyvatelstvo ostrova bylo v letech 1947 a 1948 vysídleno do Japonska.

V roce 1956 po složitém vyjednávání společné sovětsko-japonské deklarace, která ukončila válečný stav mezi oběma stranami, Sovětský svaz přislíbil navrátit Šikotan spolu s Habomajskými ostrovy Japonsku po uzavření vzájemné mírové smlouvy. Přestože taková smlouva nebyla podepsána, byl tento slib obnovován během sovětsko-japonských a později rusko-japonských jednání.[8]

4. října 1994 byl ostrov zasažen silnou vlnou tsunami díky nedalekému zemětřesení na volném moři. Většina pobřeží Šikotanu byla poničena. Špatná situace na ostrově po zničujícím zemětřesení vedla k tomu, že v roce 1994 se 84 % obyvatel ostrova vyslovilo pro návrat pod Japonsko.

V roce 2006 připravila ruská vláda federální program pro Kurilské ostrovy, kdy došlo k investicím do zlepšení životních podmínek, podpory místního podnikání a vybudování dopravní infrastruktury mezi vesnicemi Malokoerilsko a Krabozavodskoje na ostrově.