Habomajské ostrovy

Ostrovy leží v bezprostředním sousedství ostrova Hokkaidó. Ruská geografie je spolu s ostrovem Šikotan zařazuje do Malého kurilského pásma. Japonská geografie tyto ostrovy ke Kurilám nepočítá.

Ostrovy na mapě Sachalinské oblasti

Sestávají zhruba z deseti ostrůvků a skalisek, přičemž všechny ostrovy plochou větší než 1 km² uvádí tabulka níže.

Habomajské ostrovy byly objeveny a zmapovány v roce 1732 během ruské Velké severní expedice. Od roku 1807 se na ostrovech objevovali první japonští sběrači řas a rybáři.

Šimodská dohoda podepsaná mezi Ruskem a Japonskem v roce 1855 předala Habomajské ostrovy pod japonskou svrchovanost.[1][2] V roce 1877 byla na ostrovech postavena první stálá japonská rybářská osada. V roce 1915 existovaly na ostrovech čtyři větší japonské rybářské osady, které se věnovaly nejen rybolovu, sběru řas a lastur, ale také chovu dobytka a koní. Na konci druhé světové války na ostrovech žilo cca 4 500 Japonců, z 95 % rybářů.

Habomajské ostrovy byly obsazeny sovětskou armádou v posledních dnech druhé světové války. Následně je Sovětský svaz anektoval v souladu s požadavky dohodnutými na jaltské konferenci se Spojenci, kterým za to přislíbil účast ve válce s Japonskem.[3]

V roce 1956, po složitém vyjednávání společné sovětsko-japonské deklarace, která ukončila válečný stav mezi oběma stranami, Sovětský svaz přislíbil navrátit Habomajské ostrovy Japonsku spolu s ostrovem Šikotan. Má se tak stát po uzavření vzájemné mírové smlouvy. Přestože taková smlouva nebyla podepsána, byl tento slib obnovován během sovětsko-japonských a později rusko-japonských jednání. Japonsko při navrácení Habomajských ostrovů argumentuje, že nejsou součástí Kurilských ostrovů, ale že ve skutečnosti patří do prefektury Hokkaidó.[4][5]

Domorodí obyvatelé Habomajských ostrovů, Ainuové, byli po založení japonské správy souostroví (1855) deportování a nebo násilně asimilováni. V japonském období (1855–1945) byly Habomajské ostrovy, včetně malých ostrovů, hustě osídleny rodinami japonských rybářů, kteří zde také chovali dobytek. Během sovětského období se ostrovy staly součástí pohraniční oblasti a byly prohlášeny za chráněné.

V 21. století zde nesídlí žádní stálí civilní obyvatelé, avšak žijí tu po celý rok příslušníci ruské pohraniční stráže.[6] Na Tanfilevově ostrově přebývá několik desítek sezónních pracovníků v rybářské základně Zorkaja.[7]

Souostroví má spíše mírné oceánské podnebí se studenými, dlouhotrvajícími větry. Je zde velmi chladné léto, podzim je celkem teplý a suchý, zima je mírnější, ale plná sněhu. Silný vítr zabraňuje v zimě vytvoření stabilní sněhové pokrývky, což oceňovali zejména japonští rolníci při chovu hospodářských zvířat. Průměrná lednová teplota na ostrovech je −5,2 °C. I v nejchladnějších zimních měsících teploty zřídka klesnou pod −6 °C. Rekordní minimum je −18 °C. Moře kolem ostrovů nezamrzá, ale během silné zimy od února do dubna se v okolí ostrovů objevuje naplavený plovoucí led z Ochotského moře. V létě na ostrovech hodně prší. Průměrná teplota v srpnu je +16,1 °C, což je vzhledem k vysoké vlhkosti vzduchu velmi příznivé pro lidi. Maximální zaznamenaná teplota v historii byla +28 °C.

Průměrné roční srážky zde dosahují 1000–1020 mm, což je podstatně méně než na nedalekém Šikotanu – 1240 mm/rok.

Habomajské ostrovy jsou pokryté rostlinnou vegetací. Nejsou zde žádné lesy, ačkoliv moderní archeologické vykopávky odhalily, že dříve na velkých ostrovech souostroví byl rozšířen Smrk Glehnův a byly také také menší plochy březových lesů.[8] Nedávné studie ukázaly, že louky získaly na ostrovech převahu nad lesy ve středním holocénu.

Na ostrovech bylo zaznamenáno 140 druhů ptáků, z toho asi 40 hnízdících.

Ve 21. století se na ostrovy vrátily mořské vydry.[9]

Úžiny mezi ostrovy jsou mělké (2–8 m) a bohaté zejména na řasy a na tresky.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Habomajské ostrovy na Wikimedia Commons