Česko-rakouské vztahy

Česko a Rakousko mají dlouhou společnou historii. Poprvé byly v letech 1253-1276 sjednoceny pod vládou Přemysla Otakara II., později se spojily znovu, tentokrát i s Uherskem, a pod vládou dynastie Habsburků se staly jednou z hlavních mocností v Evropě, která trvala od roku 1526 až do roku 1918. Původně personální unie se v průběhu staletí přetvořila v centralizovanou monarchii s hlavním sídlem vlády ve Vídni (Praha byla hlavním městem jen v letech 1583–1611), která byla v důsledku rozmáhajícího se nacionalismu ve střední Evropě v druhé polovině 19. století čím dál více vnímána jako překážka českých i německých národních zájmů. Češi požadovali, aby bylo jejich království řízeno vládou v jejich hlavním městě, Praze, a ne ve Vídni, a jako hlavní část jejich strategie pasivního odporu se léta nepodíleli na politických diskuzích a rozhodnutích Reichsratu, říšského parlamentu se sídlem ve Vídni zastupujícího všechny národy Rakousko-uherské monarchie. Etničtí Němci se v té době také chtěli podílet na pokračujícím procesu unifikace Německa.

I když císař v roce 1867 předal interní autonomii Maďarům, aby tak ulevil napětí mezi ním a Maďarskou aristokracií, přání Čechů nebyla až do konce říše v roce 1918 vysylašena. Vzhledem k tomu, že podíl Němců na populaci byl v Čechách 37% a na Moravě 28%, Němci striktně odmítali být menšinou v českém parlamentu, když v Předlitavsku tvořili část vedoucího národa.

Přestože se české země rozvinuly jako průmyslové centrum monarchie, mnoho Čechů žijících v chudobných životních podmínkách hlavně na jižní Moravě, se mezi lety 1870–1910 přestěhovalo do Vídně. Protože zde řada z nich pracovala v podřadných profesích, obyvatelé Vídně je považovali za nízkou sociální třídu a tak se německé (ve vídeňském dialektu) pojmenování pro Čechy (Bohémy), Böhm nebo Bem, v Rakousku používalo i ve 20. století jako pejorativum. Kromě toho lákala Vídeň také Čechy ze střední třídy, kteří zde studovali a rozvíjeli svou pracovní kariéru, jakými byli Sigmund Freud, Karel Rokytanský, Gustav Mahler, tehdejší budoucí první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk a mnoho dalších. I dnes můžeme najít potomky českých migrantů ve Vídeňském telefonním seznamu (od příjmení Adamec po Zwierzina).

Jižní Morava byla rodištěm dvou rakouských federálních prezidentů: Karl Renner, jenž se v roce 1918 rozhodně podílel na vzniku první Rakouské republiky, jako státní kancléř, a později se stal prezidentem na dobu mezi lety 1945–1950; narodil se v roce 1870 v Untertannowitz/Dolních Dunajovicích, tzv. oblouku Dyje (Thayabogen). Adolf Schärf, vice kancléř v letech 1945–1957 a rakouský prezident v letech 1957–1965, se v roce 1873 narodil v Mikulově, blízko rakouské hranice. Mnoho aristokratických a buržoazních rodin s velkým vlivem v rakouské politice, ekonomice a umění mělo a má své kořeny v Česku.

V průběhu první světové války, kdy bojovalo téměř 1,5 milionu českých vojáků v Rakousko-uherské armádě, čeští politici v exilu podporovaní Československými legiemi pracovali na znovuzískání nezávislosti Česka, jako Československého státu. Síly Států Dohody podporovaly jejich plány, což nezajišťovalo žádnou autonomii ani speciální smlouvy pro Němce v novém státě.

Po tom, co se v říjnu a listopadu roku 1918 říše rozpadla, měly Německé Rakousko a Československo krátké rozepře kvůli německým oblastem, kde se více než 3 miliony německých obyvatel chtěly připojit k území státu Německé Rakousko. Češi okamžitě začali tato území okupovat, aby udrželi "integritu Českých zemí", a Saint-Germainská smlouva z roku 1919 uznala jejich práva na udržení těchto území.

20. ledna 1920 oba státy navázaly diplomatické vztahy. Když se Rakousko v roce 1934 dostalo pod vládu diktatury, rakouští sociální demokraté, jako Otto Bauer a Julius Deutsch, nalezli útočiště v Československu a v Brně založili ALÖS (Auslandsbüro der österreichischen Sozialdemokraten), zahraniční kancelář rakouských sociálních demokratů. Zde do roku 1938 publikovali Arbeiter–Zeitung (doslovně "Pracovníkovy noviny"), které byly deníkem Sociální demokratické strany Rakouska a byl zakázány rakouskými fašisty, protože byly ilegálně vyváženy do Rakouska. V březnu 1938, kdy bylo Rakousko připojeno k Německu, někteří politici opět hledali útočiště v Československu, spolu se Švýcarskem jediné demokratické zemi ve střední Evropě.

Mnoho Němců žijících v českých zemích v září 1938 radostně přivítalo Hitlerovu anexi německých území v Česku, zvaných Sudetenland, a podílelo se na okupaci zbytku českého území v březnu 1939. To vedlo po válce k vysídlení Němců z Československa (v letech 1945–1946), jako nacistických kolaborantů, pokud nebyli schopni prokázat účast na protinacistickém odboji nebo nebyli označeni za nezbytné pro chod národního hospodářství. Mnoho z vysídlených Němců se odstěhovalo do západní části okupovaného Německa, někteří se usadili v Rakousku.

V roce 1948 se mezi Československo a Rakousko spustila železná opona. Hodně železničních tratí a silnic mezi nimi bylo uzavřeno na velmi dlouhou dobu. V roce 1968, když pražské jaro skončilo, mnoho Čechů uteklo do Rakouska. Když v roce 1978 začal český spisovatel Pavel Kohout pracovat pro Burgtheater ve Vídni, jeho československé občanství a totéž občanství jeho manželky bylo v roce 1979 následně zrušeno a bylo jim dáno občanství rakouské.

Roku 1989 mohli Češi poprvé po čtyřiceti letech vstoupit na půdu Rakouska jako svobodní občané. V devadesátých letech protestovali rakouští ekologové proti jaderné elektrárně v Temelíně, která je umístěna 50 kilometrů severně od česko-rakouské hranice. V roce 2001, v tzv. Melckém protokolu, se obě vlády dohodly na jistých standardech nukleární bezpečnosti a mezistátním informování bez prodlevy.

V roce 2008 se Karel Schwarzenberg (český ministr zahraničních věcí) a Jiří Gruša, jenž figuroval jako český velvyslanec a ředitel Diplomatické akademie ve Vídni, shodli, že Češi a Rakušané mluví jinými jazyky, ale jsou jeden národ. Sám Schwarzenberg žil ve Vídni celá desetiletí, než se po roce 1989 opět vrátil do Česka.

Pohled na české velvyslanectví ve Vídni, které se nachází v paláci Cumberland

Rakousko má ambasádu v Praze a dva honorární konzuláty (v Brně a v Českých Budějovicích). Česko má ambasádu ve Vídni a pět honorárních konzulátů (ve Štýrském Hradci, Innsbrucku, Klagenfurtu, Linci a Salcburku).