Černohorci (opera)

Karel Bendl se bezprostředně po odbočce ke komické opeře (Starý ženich, 1871–74) a dokonce operetě (Indická princezna, 1876–77) vrátil k vážné opeře. Libreto mu pro tento účel zpracoval spisovatel Josef Otakar Veselý. Heroickou látku přitom čerpal z nedávné jihoslovanské historie: námětem opery je láska dcery tureckého paši k černohorskému pohlavárovi s historickým pozadím osvobozovacího boje Černé Hory.[1] Autentičnosti libretu dodával fakt, že Veselý Černou Horu a její lid z vlastní zkušenosti dobře znal.[2] Libreto poskytlo Bendlovi řadu exotických momentů, ke kterým skladatel tíhnul už v Lejle a Indické princezně a které i v Černohorcích účinně zužitkoval. Byly to na jedné straně orientální motivy jako zpěv tureckých dívek, melismatické árie pašovy dcery Zajmy a orientální baletní fantasie ve třetím dějství, na druhé straně černohorské folklórní prvky jako tanec srbské kolo ve druhém dějství, píseň starého guslara Ilji a písně černohorské dívky Milici.[3]

Bendlova velkoryse koncipovaná opera, navracející se k velkooperním ambicím jeho prvních hudebně dramatických děl Lejly a Břetislava, vznikla koncem roku 1877[4][5], avšak v době dokončení cenzura uvedení opery s jihoslovanskou tematikou zakázala kvůli napjaté politické situaci na Balkáně, jež byla řešena na Berlínském kongresu. Uvedeny byly pouze koncertní ukázky; J. O. Veselý brzy po dokončení zemřel. Bendl operu zadal do soutěže vyhlášené k otevření Národního divadla Sborem pro zřízení Národního divadla. Ceny byly uděleny 4. prosince 1880; v oboru vážné opery zvítězila podle očekávání Smetanova Libuše, ale Černohorci se podělili s Fibichovým Blaníkem o cenu 1000 zlatých původně určenou pro kategorii komická opera, k níž se však nesešli vhodní kandidáti. S cenou byla spojena i záruka provedení.[3][5][6][7]

Avšak dříve než mohli být Černohorci uvedeni na nové scéně, Národní divadlo vyhořelo. Premiéra opery se proto konala sice v původně stanoveném termínu 11. září 1881 (v literatuře se traduje mylně 11. říjen[1]), avšak v Novém českém divadle, vedlejší letní scéně Prozatímního divadla.[3] Provedení bylo velmi pečlivé, pouze dekorace byly v důsledku požáru „na kvap a nepříliš šťastně sestavené“[5], divadlo bylo vyprodáno, obecenstvo přijalo novinku vřele. Bendl, který na premiéru přijel ze svého tehdejšího působiště v Itálii, byl vyvolán více než dvanáctkrát a dostal tři věnce. Největší úspěch měla Irma Reichová ve vděčné úloze muslimské dívky Zajmy.[5][8]

Černohorská žena, Matka bojovníka. Obraz Théodora Valéria ze 70. let 19.- století.

Kritika nijak nešetřila již nežijícího libretistu, jehož práce podle Otakara Hostinského „není nikterak z nejlepších“, protože „postrádá v nejednom ohledu jednak rozmanitosti, jednak rozumného hospodaření s dramatickými efekty, dikce není vždy uhlazená a také v dramatické stavbě jeví se mnohý nedostatek.“[5] Zejména slabé, zdlouhavé a nelogické je poslední jednání, jehož zakončení je oproti účinným finále 1. a 2. dějství zklamáním; jeden z kritiků uštěpačně poznamenává: „Znovuoživením Miloše básník neučinil žádný právě geniální tah pera, a nechtěl-li nestravitelnost závěru učinit ještě nestravitelnější, neměl alespoň raněného uzdravovat až tak rychle.“[9] Při repríze o pět let později jeden z kritiků dokonce mluvil o „nicovitém, místy až hnusně nemotorném podkladu textovém“ a vyjádřil se: „Po mém mínění mají Černohorci nejbídnější libreto ze všech českých zpěvoher - a tím, jest, bůh ví, mnoho řečeno.“[2]

Irma Reichová, první představitelka Zajmy. Portrét Jana Vilímka.

Bendl si ovšem zjevně cenil zejména možnosti konfrontace dvou národních živlů (Hostinský: „Toť ona stránka celého díla, kde intence básníkovy a hudebníkovy nejlépe se shodovaly a kde tudíž především zabezpečen byl úspěch.“). Avšak Bendl je především lyrik, „snadno k sentimentalismu příliš se blíží“, a v melodice i harmonii „je měkkým, vždy lahodným, nikdy drsným nebo násilným“, což je na závadu dramatickému vyznění zejména tam, kde mělo samo libreto nedostatky, jako na konci 3. dějství, který se stává lyricky rozvláčný. Z dramatického hlediska tedy Černohorci nedosahují kvalit Lejly. Celkovým charakterem se přitom Černohorci málo liší od Lejly: skladatel „vykazuje snahu hudební proud co nejméně přerušovat a sledovat slova charakteristickou hudbou“, ale má daleko k hudebnímu dramatu wagnerovského typu: obsahuje zřetelně oddělená uzavřená čísla, některé melodie se opakují, ale nejsou propracovávány ve smyslu teorie příznačných motivů, polyfonie je využívána poměrně málo, deklamace zpívaného slova je často nepřirozená. Kritika ocenila Bendlovu instrumentaci a umění psát pro lidský hlas. Velké úsilí věnoval skladatel charakterizaci (lokálnímu koloritu) tureckého i černohorského prostředí, kritika však vyčítala v případě prvního, že tak činí „znaky docela zevnějšími a přímo konvencionálními“ (s výjimkou postavy Zajmy, jež „jeví se nám v plném poetickém kouzlu orientalském“), v druhém případě pak využívání prvků černohorské lidové hudby hraničilo až s napodobením a některé zpěvy 2. jednání, byť autentické, svým prostým a lehkým rázem neodpovídaly vážnému a důstojnému hudebnímu ladění opery. Z jednotlivých čísel vyzdvihla kritika píseň Miloše za scénou a Iljovu baladu v 1. dějství, scénu černohorského tábora na počátku 2. dějství, píseň Zajmy v 3. dějství a oba balety, srbské kolo ve 2. a orientální taneční fantasii ve 3. dějství. O prvním z nich i zastánce principů hudebního dramatu Hostinský tvrdí, že „patří […] k oněm řídkým případům v literatuře zpěvoherní, proti nimž i ten, jenž jinak není právě přítelem balletu, ničehož nemůže namítati.“[5][9] V. V. Zelený chválil v Osvětě Bendlovu lyrickou vroucnost i dramatický vzlet.[8]

První inscenace Černohorců v Prozatímním divadle se dočkala 7 repríz v prvním roce 1881 a pak ještě čtyř dalších v roce 1883. O tři roky později byla opera znovu nastudována na scéně Národního divadla, pro niž byla původně určena. Skladatel pro tento účel podstatně přepracoval 3. jednání; premiéra této nové verze se konala 8. května 1886. Hrála se zde v průběhu zmíněného roku pětkrát, provázena Bendlovou Jihoslovanskou rapsodií. Inscenace byla nádherně vypravena a nahradila tak prozatímní dojem z původního uvedení, ale kritika žehrala na nedostatek obecenstva.[10] Vícekrát Černohorci na divadelní scénu uvedeni nebyli.[7]

Libreto bylo vydáno tiskem roku 1881. Partitura, hlasy a klavírní výtah opery nebyly vydány, nacházejí se v archivu Národního divadla.[1]