Indická princezna

Jako první dílo operetního žánru byla v českých zemích provedena opereta Jacquese Offenbacha Zasnoubení při lucernách, a to v lednu 1859 ve Stavovském divadle (v němčině). Rovněž brzy po vzniku českého Prozatímního divadla se opereta začala hrát i tam (poprvé Offenbachův Orfeus v podsvětí 13. prosince 1863) a díla Offenbacha, Lecocqa, Suppého, Genéa, Zajce nebo Strausse tvořily značný podíl na jeho repertoáru. Zpočátku nebyl tento žánr plně vyhraněn a podle starších zvyklostí byly jako „opereta“ nazývány i kratší nebo lehčí komické opery – jako Prodaná nevěsta, V studni nebo Mikuláš – v 70. letech 19. století však se již oba žánry rozlišovaly. Přestože opereta neměla takový symbolický kulturní význam jako opera, volala část kulturní veřejnosti, mimo jiné básník a divadelní kritik Jan Neruda, po vzniku původní české operety jako nutné součásti samostatné české kultury.[1]

Tohoto experimentu se ujal jako první z českých skladatelů Karel Bendl, dosud veřejnosti známý jako sbormistr pražského Hlaholu a autor řady písní, sborů a velkých romantických oper Lejla a Břetislav, tedy výhradně ve vážném oboru (jeho komická opera Starý ženich v té době dosud nebyla uvedena). Libreto mu napsal významný herec a režisér Prozatímního divadla Antonín Pulda podle starší hry německého dramatika Augusta von Kotzebua Princezna z Kakamba (Die Prinzessin von Kakambo).(ČHS) Po vzoru zejména offenbachovských operet se děj odehrával ve fantaskním exotickém prostředí a základní motiv ke zbláznění neodolatelně přitažlivé princezny poskytoval příležitost k pikantní, jemně eroticky laděné zábavě, jakou obecenstvo od operety očekávalo. Bendla přitahovaly k námětu (stejně jako v případě Lejly a později Černohorců) zejména exotické orientální prvky. Zhudebnil ji v letech 1876–1877 a na počátku sezóny 1877/78 byla poprvé provedena v Novém českém divadle, letní scéně Prozatímního divadla, kde zábavný repertoár z operet a frašek tradičně převažoval. Inscenaci byla věnována mimořádná studijní a výpravná péče, byly pořízeny nové dekorace a kostýmy, a baletní sbor rozšířen o elévky na 24 tanečnic.[2]

První českou operetu předcházela velká očekávání, která se zprvu zdála splňovat (Národní listy: „Dobrá pověst, která novinku tu předcházela, osvědčila se v úplné míře.“[3], Pražský denník: „O operetě této se již napřed povídalo, že o mnohém předčí i operety cizích skladatelů, a obecenstvo se v neděli, kdy poprvé provozována byla, nezklamalo.“[4]). Josef Bartoš popisuje premiéru takto: "Byla to událost. Již dávno nevidělo Nové české divadlo tak četného i nadšeného obecenstva jako při premiéře Bendlovy Indické princezny. Od prvních sedadel v přízemí až do posledního místečka galerií – všude hlava na hlavě. Naše obecenstvo bylo nadšeno, jeho dávný sen byl splněn: máme svou vlastní, z domácí půdy vzešlou, českou operetu! Ba i kritice dmula se prsa pýchou nad tou ctí. Libreto bylo shledáváno poutavým, hudba roztomilou a celá práce obou autorů kladena důstojně po bok obdobným pracím cizím."[5] Kritika spokojeně konstatovala, že Bendl neupadl do pokušení psát hudbu pro zvolený žánr příliš vážnou: většina písní byly strofické kuplety, většinou krátké, o dvou tématech. Upozorňovala však i na nebezpečí: „Melodie žijí svou líbivostí, nejsou triviální, ale také nemají dlouhého dechu, a celkem se opírají spíše o rychlé střídání než o hlubší propracování.“[6][7] Spíše než nepropracovanost motivů však vážila námitka, že hudba „není tak bohata melodiemi jako kupř. hudba Lecocquova“.[4] Zato Bendl projevil značnou formální zručnost a hudební vtip v instrumentaci. Upoutaly oba sbory založené na valčíkových motivech a velká baletní hudba, ze sólových čísel se skladatelovým lyrismem nejlépe souzněla melismatická arieta princezny a následující scéna setkání prince a princezny ve 2. dějství.[6][7] Obecenstvo očarovala výprava, „tance a krásná skupení květinová“ (zejména grandiózní finále 2. aktu) a nevídané elektrické osvětlení p. Hájka, mechanika při obou zemských divadlech v Praze, znázorňující východ Slunce a Měsíce.[2][4][7] Herecky i pěvecky zazářila především Terezie Boschettiová v titulní úloze, úloha Ispahana byla jednou z nejlepších kreací Jindřicha Mošny.[6][7]

Ačkoli noviny tvrdily, že se Indická princezna setkala „s úspěchem tak skvělým, jakého se až posud na českých prknech nedomohla ani jediná z operet cizích“,[3] původní poměrně brzo vyprchalo, Indická nevěsta se ve výsledku zdaleka netěšila stejné přízni obecenstva jako díla pařížských a vídeňských mistrů.[2] Vina byla dávána libretu: přestože kritika zprvu tvrdila, že „text jest rozmarný a dle vzorů nejlepších moderních operet zosnován“,[3] podle Ottova slovníku naučného „rozkošná, pikantní hudba [Indické princezny] by dnes zněla ke cti tvůrce svého, kdyby libretto její mělo jen trochu smyslu“.[8] Ale ani pozdější přepracování libreta jí nezaručila stálý druhý život; pozdější znalec české operety Miroslav Šulc soudil, že „Bendl kopíruje ve formě i duchu“.[2]

Inscenace na scénách Prozatímního divadla měla 14 repríz v roce 1877, poté ještě tři roku 1880 a šest roku 1883. V Národním divadle se zprvu opereta nehrála, a tím se cyklus uvádění přerušil. Indická princezna se sem vrátila až roku 1906 s libretem podstatně přepracovaným Karlem Maškem; dosáhla v této podobě sedmi představení.[6][9] Ojediněle byla uváděna v těchto i jiných podobách i v dalších českých divadlech. Naposledy ji hrálo Slezské oblastní divadlo Zdeňka Nejedlého v Opavě, premiéra 14. října 1953, v úpravě Vladimíra Jirouska, který s Miroslavem Homolkou napsal též nové texty písní.[10]

Partitura, klavírní výtah a hlasy původní ho znění operety se nacházejí v archivu Národního divadla. Libreto původního znění (pouze zpěvních čísel) bylo vydáno v Praze roku 1877, přepracovaná verze libreta od Karla Maška byla vydána roku 1906.[9][11]