Álfové

Álfové (seversky álfr, plurál álfar) jsou bytosti ze severské mytologie.

Podobné bytosti byly známy u ostatních germánských národů, zdroje o nich jsou však velmi kusé. Jedná se anglosaského aelfa, v plurálu ylfe a starohornoněmeckého alba/alpa, v plurálu elbe. Z německého vzoru vychází alp podobný můře, z anglického pak novověký britský koncept elfa přežívající především ve fantasy. Na álfy nazývané huldufólk se stále věří na Islandu a Faerských ostrovech.[1]

V českých překladech a populárně naučné literatuře jsou álfové zpravidla ztotožňováni se skřítky, šotky, koboldy, bludičkami, vodníky a rusalkami. Taková identifikace však vychází spíše z nekritického přijetí interpretací prvních badatelů v oblasti severské mytologie než z primárních pramenů.[2]

V Poetické Eddě, sbírce mytologických a hrdinských písní sestavené ve 13. století jsou álfové nejčastěji pouze zmiňováni společně s Ásy. Vystupují však v písni Lokiho pře na hostině bohů. Zároveň se zde objevují jména trpaslíků – dvergar obsahující konponent „álf“ a v souvislosti s álfy je zmiňován Dáin, na jiných místech Eddy označováný za trpaslíka či jednoho z jelenů pasoucích se Yggdrasilu. Jedinou postavou ze severské poezie která je přímo označena jako álf je mytický kovář a vládce álfů Völund.[3]

Na základě Veršů o cestě na Východ z počátku 11. století zmiňujících obětování álfům, lze předpokládat že existoval jejich kult.[4]

Podle Clauda Lecouteuxe představovali krásné a dobrotivé bytosti blízké bohům spojené plodností, kultem mrtvých, vodou a sluncem. Jejich protikladem byli dvergar – trpaslíci.[5]

Etymologie

Slovo je odvozeno od pragermánského *albiz, to zase od praindoevropského *albhós či *helbhós ve významu „bílý“. Ze stejného kořene mohou pocházet i geografická jména Alpy a Labe. Základ této etymologie položil již Jacob Grimm a Ferdinand de Saussare. Konkrétní indoevropský kořen pak odvodil Elis Wadstein. Adalbert Kuhn spojil slovo elf se sanskrtským rbhu „obratný řemeslník“, které označovalo démony, kteří vykovali bohům šperky. K této etymologii se přiklonil i Jan de Vries, jejím problémem je však že vychází ze záměny elfů a s trpaslíky, která proběhla až během středověku.[6]

Světlí, temní a černí álfové

Álfheim („svět álfů“) je poprvé zmiňován v eddické Písni o Grímnim kde se uvádí že jeho vládcem je Frey.[7]

V Prozaické Eddě z počátku 13. století Snorri Sturluson zmiňuje ljósálfar „světlé elfy“, na pohled jasnější než slunce, jež obývají Álfheim a podle jeho názoru též nejvyšší nebe Vídbláin. Zároveň však zmiňuje dökkalfar„temné elfy“ žijící v zemi a lišící se od ljosálfar vzhledem a především povahou a poté mluví o světě Svartálfheim „zemi černých álfů“ kterou však obývají trpaslíci.[8]

Podle Clauda Lecouteuxe existenci temných elfů z křesťanského konceptu duší které nebyly dobré ani zlé a proto musí projít očistcem či z tradice o andělech kteří se nepostavili za Boha ani Lucifera a byli svrženi na zem.[9]

Reference
  1. ŠEINER, Jan. Álfar: Definice a charakteristika. Brno, 2012. Diplomová práce. Masarykova univerzita Filozofická fakulta. Vedoucí práce Aleš Chalupa. s. 5. [Dále jen Šeiner (2012)]. Dostupné online.
  2. Šeiner (2012), s. 4.
  3. Šeiner (2012), s. 7-13.
  4. Šeiner (2012), s. 6.
  5. LECOUTEUX, Claude. Trpaslíci a elfové ve středověku. Praha: Volvox Globator, 1998. ISBN 80-7207-118-1. S. 140. [Dále jen Lecouteux (1998)].
  6. Lecouteux (1998), s. 92.
  7. Šeiner (2012), s. 9.
  8. Šeiner (2012), s. 14.
  9. Lecouteux (1998), s. 98.
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.