Zvracení

Zvracení je ovládáno centrem zvracení v dorzální části retikulární formace prodloužené míchy. Neurony tohoto centra dostávají signály z:

• gastrointestinálního traktu, při zánětech břišních orgánů, rozšíření a dráždění stěny trávicí trubice;
• mozkové kůry;
• vestibula (statokinetického ústrojí) při kinetóze, onemocněních vestibulárního systému (např. Meniérově chorobě);
• chemoreceptorů area postrema na spodině IV. mozkové komory –⁠ ty jsou aktivovány různými léky, toxiny (endogenními i exogenními), hypoxií, neurotransmitery.

Na přenosu informace o vyvolání zvracení se podílí řada neurotransmiterů –⁠ acetylcholin, histamin, serotonin, dopamin.

1. Centrální –⁠ podráždění centra zvracení v prodloužené míše při otravách, uremii, při požitých léků, nitrolební hypertenzi u edému mozku
2. Periferní –⁠ příčina je v trávicím ústrojí –⁠ onemocnění žaludku, žlučníku, jater, slinivky, střev

-Mimo trávicí ústrojí-podráždění rovnovážného ústrojí nebo v těhotenství

Zvracení je zpravidla předcházeno nevolností a může být doprovázeno závratěmi, poklesem krevního tlaku a bradykardií. Na začátku zvracení dochází k hlubokému nádechu, uzavření dýchacích cest, poté následuje silná kontrakce bránice a svaloviny břicha a zároveň ochabnutí dolního svěrače jícnu.

Chronické zvracení má za následek hypovolemii, hyponatremii, alkalózu, hypokalemii, dále může při zvracení dojít k tvorbě trhlin ve stěně jícnu (Mallory-Weisův syndrom) až protrhnutí žaludku^[zdroj?!], zvyšuje se riziko vzniku erozi zubní skloviny a zánětů dutiny ústní. Život ohrožující je aspirační pneumonie.

Zvracení není jenom obranný reflex, kdy se snižuje možnost poškození organismu požitou škodlivou látkou, ale také důležitý symptom. Posuzují se okolnosti vzniku zvracení, vzhled a zápach zvratků.

Při léčbě zvracení se dbá především na rehydrataci organismu. K dispozici jsou rehydratační roztoky, které nahradí i ztracené ionty. Při gastroenteritidě bývá toto opatření dostačující. Potlačit zvracení lze působením na receptory neurotransmiterů podílejících se na nervovém řízení zvracení.

• H₁-antagonisté (receptoru pro histamin) –⁠ obecně využití při kinetózách, vestibulárních poruchách, účinná látka např. cylizin, moxastin, prometazin;
• muskarinoví antagonisté (receptoru pro acetylcholin) –⁠ při kinetózách, např. skopolamin, hyoscin;
• D₂-antagonisté (receptoru pro dopamin) –⁠ při zvracení vyvolaném urémií, radiací, cytostatiky, např. metoklopramid, domperidon;
• 5-HT₃-antagonisté (receptoru pro serotonin) –⁠ účinné i při terapii velmi silně emetogenními cytostatiky, tzv. setrony.

• SILBERNAGL, Stefan. Atlas patofyziologie člověka. Praha: Grada, 2001. 390 s. ISBN 80-7169-968-3. (česky)
• LÜLLMAN, Heinz. Farmakologie a toxikologie. Praha: Grada, 2004. 725 s. ISBN 80-247-0836-1. (česky)
• MARTÍNKOVÁ, Jiřina. Farmakologie pro studenty zdravotnických oborů. Praha: Grada, 2007. 379 s. ISBN 978-80-247-1356-4. (česky)
• (anglicky) Essentials of Pathophysiology, 2003

• Obrázky, zvuky či videa k tématu zvracení na Wikimedia Commons