Josef Opitz

Narodil se v sudetoněmecké rodině teritoriálních českých vlastenců, usedlých v Praze, s kořeny v severovýchodních Čechách, a to na Šluknovsku, Rumbursku a Broumovsku, nejméně pěti generací. Jeho otec Ferdinand a strýc Wenzel provozovali úspěšnou ryteckou a litografickou dílnu, tiskárnu a prodejnu papírnictví v Celetné ulici na Starém Městě pražském. Jeho matka Terezie, rozená Militká, pocházela z české rodiny. Z otcova prvního manželství měl nevlastního bratra Ferdinanda Ignáce (1885–1960), který vyrůstal u prarodičů Grohmannových, vystudoval sochařství na pražské Akademii u J. V. Myslbeka, odjel na stipendijní cestu do Říma a usadil se ve Vídni.[2]

Po absolutoriu německého gymnasia na Vinohradech Josef Opitz začal studium právnické fakulty Karlovy univerzity[3], ale po dvou semestrech přestoupil na filozofickou fakultu německé univerzity, kde vystudoval dějiny umění jako žák prof. Alwina Schultze a Aloise Rzacha, protože seminář dějin umění svého specialistu pro novověkou uměnovědu již neměl. Absolvoval roku 1916.[4] Nejprve tam vykonával funkci jednoho ze dvou asistentů semináře dějin umění a přátelil se mj. s židovsko-německými spolužáky, například s Maxem Brodem. Dále vystudoval jednoletý kurs restaurátorských technik na Akademii ve Vídni.

Od roku 1926 do 30. let 20. století pracoval na výzkumu severočeského gotického sochařství v muzeu v Chomutově a v Kadani. Oženil se v Praze se sudetskou Němkou Elsou, rozenou Sperker (* 1892), a žil v Praze. Dojížděl do Kadaně, kde jeho žena byla učitelkou a kde se mu narodil jediný potomek, dcera Brigitte.

Položil základ studia dějin středověkého a renesančního umění severozápadních Čech. Výsledky dlouholetého výzkumu publikoval v řadě studií v českých i německých časopisech a formou výstavních katalogů. Zamýšlel je shrnout v publikaci o dvou svazcích, nazvané Sochařství v Čechách za doby Lucemburků. První díl vydal v Praze česky roku 1935, zahrnoval léta 1310–1360. Druhý svazek měl obsáhnout léta 1360–1420, ale ten již nevydal.

Dále Josef Opitz pracoval jako knihovní čekatel v Univerzitní knihovně v Praze, od roku 1930 jako knihovník na Akademii výtvarných umění, kde od roku 1936 také přednášel a habilitoval se jako docent dějin umění. Učil také dějiny umění na – tehdy střední – Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Po Mnichovu, a zejména po zavedení rasových Norimberských zákonů byl Josef Opitz vytipován za vhodného kandidáta na vedoucí funkci dosud českého muzejnictví.

V červnu roku 1941 byl říšským protektorem pro Čechy a Moravu jmenován přednostou historicko-archeologického oddělení Národního muzea v Praze. V této funkci setrval do počátku května 1945, kdy uprchl do západního Německa a propukla jeho duševní nemoc.

Od května roku 1945 žil na německé straně Šumavy ve vesnici Finsterau, kde se sešel s rodinou a díky manželce, která tam učila na obecné škole, mohla rodina bydlet v budově školy, zatímco ostatní vysídlení Němci museli sdílet dřevěná provizoria. Věnoval se kreslení a malbě, zejména portrétů, konvolut obrazů byl později převzat do tamního muzea. Žil tam i s rodinou do roku 1956, kdy odjeli do Tübingenu. Ke své původní profesi ani k publikaci rozpracovaných uměleckohistorických prací se již nevrátil.

První články o díle sochaře Ulricha Creutze vydal německy roku 1922. Dále napsal či se podílel jako spoluautor na dvou desítkách knižních titulů (včetně katalogů výstav), převážně o starém umění a místopisu okresů Kadaň, Teplice, Chomutov a Most. Psal také o plastice období baroka a rokoka. Uspořádal několik výstav, naposledy v Praze v ambitu Lorety o madonách.