Ahmet Zogu

Ahmet Zogu

Zog I. se narodil jako Ahmet Muhtar Bey Zogolli, později si vypuštěním turecké koncovky „-olli“ (znamenající syn) změnil příjmení na Zogu (albánsky „pták“).

Ahmet Zogolli se narodil v albánské pevnosti Burgajet v horském okrese Mat, jako třetí syn Džemala Paši Zogolliho a Sadijé Toptani do tradičně muslimské rodiny. Jeho otec, pocházející z místní aristokratické rodiny odvozující svůj původ od Skanderbega, byl místní feudál (Bajraktar), ovládající přilehlou oblast; jeho matka, která byla Xhemalovou druhou manželkou, zase pocházela z vážené rodiny. Vystudoval v Istanbulu na Galatasarayské univerzitě.

Po otcově smrti roku 1911 se Ahmet Zogolli stal ve věku 16 let guvernérem Matu, namísto svého staršího bratra Dželala Beje Zogu, který byl shledán mentálně neschopným.

Na počátku 20. let Zogu na albánské politické scéně soupeřil s mnohem vzdělanějším a zprvu úspěšnějším, pravoslavným biskupem Fanem S. Nolim, nakonec se však Zogu chopil moci definitivně a udržel se až do druhé světové války.^[zdroj?]

V 20. letech se stal nejprve prezidentem Albánie a po obnově monarchistického státního zřízení v roce 1928 také králem. Zahraničněpolitickou orientaci země změnil z Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (Jugoslávie) na Itálii, což v Bělehradě vyvolalo znepokojení až zděšení. Zogu se pomocí své politiky snažil i nadále koncentrovat moc, zároveň však musel neustále postupovat některé pravomoci Italům, kteří získávali prostřednictvím svého kapitálu v Albánii a mezinárodních dohod stále větší podíl na rozhodování v zemi.

Doma budoval Zogu postupně režim stojící na kultu osobnosti.[1] Po vzoru Itálie zřizoval také množství různých organizací, jako např. uniformovaný Národní svaz albánské mládeže. Politickou moc držel pevně ve svých rukou a jeho cílem bylo zajistit, aby žádné větší rozhodnutí nebylo přijato bez jeho osobní účasti.

27. dubna 1938 se oženil s katoličkou Geraldine Apponyiovou ze slovenského šlechtického rodu Apponyiů. O rok později se královskému páru narodil syn, následník trůnu, Leka I. Zogu. O dva dny později Albánii obsadila italská vojska a země se stala italským protektorátem.

• komtur Řádu Františka Josefa – Rakousko-Uhersko, 1917[2]
• velkokříž Řádu čestné legie – Francie, 1926
• řetěz Řádu Karla I. – Rumunsko, 1928[2]
• rytíř Řádu zvěstování – Italské království, 16. prosince 1928 – udělil král Viktor Emanuel III.[2]
• velkokříž Řádu svatých Mořice a Lazara – Italské království, 16. prosince 1928
• velkokříž Řádu italské koruny – Italské království, 16. prosince 1928
• velkostuha Řádu Leopoldova – Belgie, 4. listopadu 1929[2]
• velkokříž Královského uherského řádu sv. Štěpána – Maďarsko, 1938[2]
• Řád národního praporu in memoriam – Albánie, 17. listopadu 2012[3]
• velkokříž Královského řádu za občanské zásluhy – Bulharské království
• Řád Bílého lva I. třídy s řetězem – Československo[2]
• řetěz Řádu Muhammada Alího – Egyptské království[2]
• rytíř Nassavského domácího řádu zlatého lva – Lucembursko[2]
• rytíř Řádu bílé orlice – Polsko[2]
• velkokříž Řádu Spasitele – Řecké království
• velkokříž Řádu hvězdy Karadjordjevićů – Srbsko[4]