Zlatá mládež

Termín zlatá mládež se poprvé objevil za Velké francouzské revoluce v 18. století pod francouzským názvem Jeunesse dorée a měl politický význam. Označoval skupinu mladých mužů, jejíž členové pocházeli nejčastěji ze střední třídy úředníků a malých obchodníků. Skupina nazývající se zlatá mládež byla řídící politickou silou termidorské reakce a hlavním „nástrojem“ Thermidoriánů, s kterými v době revoluce spolupracovala na teroru proti Jakobínům. Členové zlaté mládeže Jakobíny v ulicích a kavárnách pronásledovali a přinutili Národní shromáždění k zakázání a zrušení jakobínského klubu. Zlatá mládež se stala pilířem života společnosti, který se vracel do pařížských salonů a zobrazoval veselé hýření a nestydatý luxus.[1] Přívlastek zlatá mládež vznikl na základě mravů, čistého a až absurdně upraveného vzhledu a elegantního oblékání této skupiny v porovnání s vulgárními postupy Jakobínů a jejich neupravenými oděvy. Z tohoto důvodu se pro tuto skupinu lidí používal i název Muscadins, respektive „Šviháci“. Ženskými protějšky „šviháků“ byly Merveilles, což z francouzského překladu znamená „Zázrak“, pro které byly typické umělecké bílé paruky. Do zlaté mládeže byli kromě úředníků a malých obchodníků verbováni „synové buržoazie“ – dezertéři z vojenské služby, a především literáti (novináři, básníci, spisovatelé), právní úředníci (notáři, advokáti, právníci) a lidé z divadelní komunity (herci, zpěváci, tanečníci...). Jednalo se o heterogenní koalici , s kterými v době sociálních skupin, která byla spojována záští vůči levici a Jakobínům. Ke zlaté mládeži se později hlásili všichni mladí muži z vyšších tříd pařížské společnosti, kteří nějakým způsobem utrpěli revolucí a patřili k tzv. čestné buržoazii. Skupina mohla dle odhadů čítat dva až tři tisíce mladých mužů, kteří se shromažďovali v Café de Chartres a Královském paláci. Členové zlaté mládeže byli vzhledem ke svým profesím často lidé dobrého vkusu. Postupem času po vyhlášení První francouzské republiky se význam termínu zlatá mládež změnil z politického na společenský. Od doby Thermidoru vznikla nová symbolická elita - malá skupina lidí z respektovaných rodin, kteří se dobře oblékali. V pařížské společnosti se o nich mluvilo jako o „okruhu lidí obou pohlaví, kterým společnost záviděla, snažila se je napodobit a v závislosti na okolnostech jim lichotila či je pomlouvala.“. Termín zlatá mládež (Jeunesse dorée) se v tomto významu používá ve francouzštině dodnes.[2]

Ve Velké Británii, v Londýně se okolo jazzové éry roku 1920 začaly v novinách objevovat články na téma zlaté mládeže, které se říkalo The Bright Young People. Tito lidé byli popisováni jako kosmopolitní, dobře vychovaní, se zálibou v umění. Byly pro ně charakteristické rozjařené večírky a neukázněná zábava. Tato skupina měla svůj vlastní slang a kulturní znaky, které jí specifikovaly. Patřili do ní mladí a vzdělaní lidé obou pohlaví z řad spisovatelů, malířů, fotografů či modelek, kteří byli ve společnosti často označováni za celebrity. Pocházeli z „dobrých“ rodin, měli kvalitní vzdělání z prestižních univerzit a rádi se společensky bavili. Nosili krásné šaty a pořádali večírky, na kterých nechyběl alkohol a drogy.[3][2]

Označení se také objevilo ve filmech z 50. let jako ztělesnění sociálně nezodpovědného životního stylu mládeže. Moralizující příběhy nejčastěji tematizovaly nesmyslnost života v zahálce. Ve filmu Les tricheurs (Marcel Carné, 1958) se točí život skupiny dospívajících kolem nicnedělání, uvolněné sexuality a zločinů z nudy, dokud jeden z nich nezahyne ve sportovním autě. Také snímek Federica Felliniho Sladký život (1960) filmová kritika přiřazuje k filmům zobrazujícím bezvýznamný, na potěšení orientovaný život mládeže v Římě.[4]