Země bývalé Jugoslávie

Na území bývalé Jugoslávie se v současné době nacházejí tyto státy:

Nástupnický stát	Datum vyhlášení nezávislosti	Počet obyvatel
Slovinsko Slovinsko	8. října 1991	přibližně 2,07 milionu[1]
Chorvatsko Chorvatsko	8. října 1991	přibližně 4,11 milionu[2]
Severní Makedonie Severní Makedonie	17. listopadu 1991	přibližně 2,08 milionu[2]
Bosna a Hercegovina Bosna a Hercegovina	6. března 1992	přibližně 3,51 milionu[3]
Černá Hora Černá Hora	3. června 2006	přibližně 622 tisíc[2]
Srbsko Srbsko	5. června 2006	přibližně 7,02 milionu[3]
Kosovo Kosovo	17. února 2008	přibližně 1,88 milionu

Dějiny států bývalé Jugoslávie a obecně dějiny zemí Balkánu prošly historicky složitým vývojem. Jednotlivé země patřily do sféry vlivu různých velmocí, do kulturně-civilizačních okruhů i do náboženských skupin. Po vzniku Království Srbů, Chorvatů a Slovinců roku 1918 se tato různorodost začala projevovat různými způsoby, která vyvrcholila vzájemnými útoky. Všechny rozbroje, které v průběhu času vznikly, se podařilo urovnat až Josipovi Titovi, který pochopil, že musí předložit program, který nebude ani velkosrbský, ani velkochorvatský, ale uspokojí tužby všech skupin. Jeho politika měla úspěch a období socialismu se tak v tehdejší Jugoslávii stalo stabilní a klidné. Národnostní vášně a vzpomínky na „staré“ křivdy se tak začaly projevovat až po pádu socialismu, přičemž jednotlivé národy si začaly vyčítat vše možné. Srbové vyčítali Chorvatům, že tito nikdy neuznali, že byli díky nim osvobozeni z područí Rakouska-Uherska. Připomínali jim, že nacionalistická organizace Ustaša zavraždila jejich krále Alexandra a ministra Barthoua. Největší křivdou Chorvatů na Srbech však byl teror, který rozpoutali Ustašovci, a který svými krutostmi předčil zvěrstva Hitlerových branných sil. Oproti tomu Chorvati vyčítali Srbům, že usilovali o vytvoření „Velkého Srbska“ na úkor Chorvatů, že v době společného státu plynuly do méně rozvinutých oblastí finance na úkor bohatého Chorvatska a Slovinska. Dále jim vyčítali, že koncem 2. světové války bylo povražděny tisíce Chorvatů, kteří patřili údajně dle tvrzení Srbů k Ustašovcům (i když se jednalo o civilní osoby). „Nevyřízené účty“ měli mezi sebou i Srbové a Albánci. Nejprve roku 1912 se Albánci účastnili tažení ve službách Turecka proti Srbsku, za což se Srbové roku 1918 pomstili povražděním tisíců Albánců. V druhé světové válce Albánci povraždili deset tisíc Srbů, za což je roku 1945 stihla opět odplata. Různé menší třenice vznikaly i mezi dalšími národnostmi, takže označení Balkánu jako „sudu střelného prachu“ zde bylo a je na místě.

Tyto všechny země (snad s výjimkou Slovinska) trápí především důsledky občanské války, která v 90. letech zpustošila většinu těchto zemí a dokonale rozmetala všechny svým způsobem přátelské vztahy mezi jednotlivými národy, hlavně mezi Srby a Chorvaty. Tyto země (především ale Bosna a Hercegovina, která válkou utrpěla nejvíce) žádaly mezi lety 1990 a 1992 o výstup z federace, odpovědí jim ale byla vojenská intervence bělehradské vlády. Rozvoj kriminality a raketový propad životní úrovně, etnická separace a velký počet uprchlíků – hlavně v Německu a Turecku – jsou stále velkými problémy těchto zemí.