Zdzisław Beksiński

Beksiński se narodil ve městě Sanok v jižním Polsku. Jeho otec Stanisław (1887–1953) byl zeměměřič a matka Stanisława, rozená Dworska, byla učitelka, která příležitostně kreslila nebo malovala akvarelem. Dědeček Władysław byl architekt a pradědeček Mateusz, revolucionář z roku 1863, zakladatel továrny na vagóny.[2] Za německé okupace Beksiński studoval nejprve na obchodní škole v Sanoku a později na tajném gymnáziu. Naučil se hrát na klavír. V roce 1947 získal maturitu v oboru matematiky a fyziky na chlapeckém gymnáziu v Sanoku a poté se zapsal na Fakultu Architektury Technické univerzity v Krakově. V průběhu studia se 30. dubna 1951 oženil se Zofií, roz. Stankiewiczovou. Po ukončení studia v roce 1952 zůstal kvůli pracovnímu nařízení v Krakově, později se přestěhoval do Řešova. Několik let pracoval jako stavbyvedoucí, avšak tuto práci nenáviděl a proto se roku 1955 vrátil i se ženou do Sanoku. V této době se začal zajímat o uměleckou fotografii, fotomontáž, sochařství a malbu. Své skulptury a reliéfní obrazy vytvářel ze sádry, kovu a drátu. 26. listopadu 1958 se mu narodil syn Tomasz a od roku 1959 až do 70. let Beksiński pracoval jako designér v továrně autobusů Autosan, založené jeho pradědem. Obvykle pracoval na částečný úvazek, po zbytek času se věnoval umělecké tvorbě. V jeho fotografiích a později i malbě se objevovala témata jako například vrásčité tváře, krajiny a objekty s velmi hrubou texturou, kterou se snažil zdůraznit (obzvlášť manipulací se světlem a stínem), morbidní motivy jako znetvořená panenka bez tváře, portréty lidí bez obličeje nebo s tváří v obvazech. Poté se ve své tvorbě zaměřil na malbu, která byla z počátku abstraktní, ale po roce 1960 se v jeho tvorbě objevuje vliv surrealismu. Roku 1960 odmítl nabídku stipendií Guggenheimova muzea.

Konec 90. let 20. století byl pro Beksińského velmi těžký. Jeho žena Zofia zemřela roku 1998 a o rok později, na Štědrý den roku 1999, spáchal sebevraždu jeho syn Tomasz, známý moderátor rádia, hudební žurnalista a překladatel filmů. Beksiński objevil tělo svého syna a s jeho smrtí se nedokázal smířit. Na zdi měl stále dopis nadepsaný „Pro Tomka v případě, že natáhnu brka".

Hrobka Beksińského rodiny v Sanoku

21. února 2005 byl Beksiński nalezen mrtev ve svém varšavském bytě se 17 bodnými ranami, z nichž dvě byly smrtelné. K činu se přiznal Robert Kupiec (náctiletý syn Beksińského domovníka), který byl krátce po vraždě zatčen. 9. listopadu 2006 byl Robert Kupiec varšavským soudem odsouzen k 25 letům vězení a jeho komplic, Łukasz Kupiec, k 5 letům. Před svou smrtí Beksiński odmítl půjčit peníze Robertovi v řádech několika set złotych. Pohřeb se konal 8. března 2005 v Sanoku, kdy byl také vyhlášen oficiální den smutku.

Ačkoli bylo Beksińského umění často ponuré, on sám byl znám jako velmi příjemný člověk, těšící se z konverzace a se smyslem pro humor. Byl velmi skromný a poněkud plachý, vyhýbal se veřejným akcím, jako byly třeba vernisáže jeho výstav, nepřebíral ani ceny nebo uznání.[1] Prohlašoval, že hudba je jeho hlavním zdrojem inspirace a že není příliš ovlivněn literaturou, filmem nebo pracemi jiných umělců. Taktéž nikdy nenavštěvoval muzea nebo výstavy. Beksiński odmítal jakékoli analýzy obsahu svého umění a obzvláště odmítal ty, co se snažili jeho díla jednoduše popsat nebo odpovědět na jejich význam.

Mnoho prací je umístěno v Muzeu Ikon v Sanoku, kterému Beksiński věnoval asi 150 obrazů a grafik.[1] Roku 2006 bylo otevřeno Beksińského muzeum v městské galerii Częstochowa, vlastnící 50 maleb a 120 kreseb z Dmochowského kolekce. Dne 18. května 2012 s účastí ministryně místního rozvoje Elżbiety Bieńkowské se konalo slavnostní otevření nové galerie Zdzisława Beksińského v rekonstruovaném křídle zámku. 19. května 2012 byla galerie zpřístupněna veřejnosti. „Beksińského kříž“, inspirovaný častým motivem tvaru T, stojí v Nevadské poušti.