Zdenka Nedvědová-Nejedlá

Narodila se v Praze do rodiny hudebního kritika a teoretika Zdeňka Nejedlého a jeho manželky Marie, rozené Brichtové, Jejím bratrem byl pozdější hudební skladatel Vít Nejedlý. Po střední škole vystudovala Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a získala titul MUDr.. Provdala se za lékaře MUDr. Miloše Nedvěda, svého spolužáka z ročníku. I vlivem otce a jeho okolí byla Zdenka levicově smýšlející, spolu s manželem a širší rodinou byli členy Komunistické strany Československa a angažovali se ve stranických aktivitách. Společně počali dceru Hanu.

Po obsazení tzv. Druhé republiky armádou nacistického Německa, vzniku Protektorátu Čechy a Morava a vypuknutí druhé světové války začala rodina Nedvědova pociťovat politické perzekuce a zároveň byla v kontaktu s lidmi z formujícího se druhého československého odboje, do kterého se záhy aktivně zapojila. V dubnu 1942 byl však Miloš, a o několik dnů později i Zdenka, zatčeni gestapem, odsouzeni za odbojovou činnost a odesláni do Malé pevnosti v koncentračním táboře Terezín. Dcera Hana byla svěřena k výchově příbuzným. Ačkoli byli Nedvědovi internováni každý v jiné části tábora, díky jejich lékařské kvalifikaci byli oba zapojeni do provozu terezínské nemocnice, kde měli možnost se na několik okamžiků dorozumět přes pootevřené dveře mezi odděleními. Následně byli oba v lednu 1943 deportováni do koncentračního tábora Osvětim-Březinka, kde se po opětovném nasazení v lazaretu, rovněž odděleně, potýkali s podstatně horšími podmínkami a případy. Zde se oba nakazili skvrnitým tyfem, této nemoci zde Miloš Nedvěd podlehl. Zdenka nákazu přežila s velkou dávkou štěstí, o jeho smrti se dozvěděla až s měsíčním zpožděním.[3]

Ve druhé polovině roku 1943 byla pak s dalšími politicky vězněnými ženami, včetně řady československých komunistek deportována do ženského tábora Ravensbrück v Braniborsku.[4] I zde nastoupila Nedvědová-Nejedlá jako lékařka do místní nemocnice.[5] Spolu s ní byly v táboře vězněny například Nina Jirsíková či zde zahynulá Milena Jesenská.

Na na jaře 1945 byl vydán rozkaz k evakuaci tábora před postupující Rudou armádou, kdy byl z tábora vypraven tzv. pochod smrti. Nedvědová-Nejedlá byla pak ponechána v táborové nemocnici s nemocnými ženami, které pochod nemohly absolvovat. Tu pak vedla po několik dnů, až do osvobození tábora sovětskou armádou 30. dubna 1945. Dozvěděla se pak též o úmrtí jejího bratra Víta, který zemřel 2. ledna 1945 na břišní tyfus jako velitel Hudební čety 1. československé samostatné brigády.

Po osvobození Československa v květnu 1945 se vrátila do Prahy, kde nastoupila jako lékařka Ústavu pro péči o matku a dítě v pražském Podolí. Jako svědkyně vystupovala v rámci soudního procesu s dozorci z Ravensbrücku vedeného britskou vojenskou justicí, který řadu z těchto osob posléze odsoudil za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. V podolské nemocnici pracovala až do odchodu do důchodu roku 1964.

Otec Zdeněk Nejedlý po válce vykonával v letech 1945 až 1946 po únoru 1948 pak v letech 1948 až 1953 jmenován československým ministrem školství a stal se prominentní postavou ustanoveného komunistického režimu v Československu, stejně jako představitelem konzervativního stranického proudu. Nedvědová-Nejedlá se pak v 60. letech připojila k domácímu reformnímu komunistickému proudu vedoucího k začátku procesu tzv. Pražského jara. Po jeho násilném ukončení invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa 21. srpna 1968 pak vpád veřejně zkritizovala a stranu opustila.[6]

Hrob rodiny Zdeňka Nejedlého na Vyšehradském hřbitově

Zdenka Nedvědová-Nejedlá zemřela 16. června 1998, nejspíše v Praze, ve věku 89 let. Pohřbena byla do rodinné hrobky Nejedlých na Vyšehradském hřbitově.

Krátce po ukončení studia se provdala za lékaře Miloše Nedvěda (1908–1943), který zahynul během věznění v Osvětimi. Z manželství vzešla dcera Hana. Podruhé se provdala roku 1953 za novináře a překladatele Jaroslava Kojzara (1917–1982),[7] mj. přispěvatele Rudého práva, který po smrti Zdeňka Nejedlého uspořádal jeho pozůstalost. Manželství bylo bezdětné.