Zalman Aran

Narodil se v roce 1899 v Juzovce v carském Rusku (dnešní Doněck na Ukrajině) a získal tradiční náboženské vzdělání v chederu. Později studoval agronomii v Charkově.[1] Jako mladý se angažoval ve straně „Mládež Sijónu.“ V roce 1917 se stal členem „výboru pro sebeobranu“ této strany. V letech 1918 až 1923 pracoval jako učitel a statistik. Poté, co se strana v roce 1920 rozštěpila, se přidal k Sionistickým socialistům a v letech 1924 až 1925 byl členem jejího tajného ústředního vedení.

V roce 1926 podnikl aliju do mandátní Palestiny, kde vstoupil do strany Achdut ha-Avoda, a kde pracoval na stavbách a budování pozemních komunikací. V roce 1930 byl po založení strany Mapaj jmenován jejím generálním tajemníkem v Tel Avivu. V letech 1936 až 1947 pracoval ve výkonném výboru odborové organizace Histadrut jako pokladní a ředitel informačního oddělení a patřil mezi zakladatele školy pro aktivisty Histadrutu. V roce 1946 se stal členem Sionistického výkonného výboru a v roce 1948 se stal členem jeho prezidia.

Ve volbách do Knesetu v roce 1949 se stal poslancem a svůj mandát si udržel šest následujících funkčních období. Byl předsedou výboru pro zahraniční věci a obranu a členem výboru pro bydlení. V roce 1953 byl jmenován ministrem bez portfeje a v roce 1954 ministrem dopravy. V letech 1955 až 1960 a poté znovu v letech 1963 až 1969 zastával post ministra školství a kultury.

Ústřední knihovna Zalmana Arana na Ben Gurionově univerzitě v Negevu

Jako ministr školství zavedl do učebních osnov předměty „židovská identita“ a „židovská tradice“ a zasadil se o expanzi technických oborů. V roce 1955 přijal Kneset jeho reformu izraelského školského systému a jeho požadavky na středoškolské maturity,[1] rovněž tak jako rozšíření povinné školní docházky až po 16 rok dítěte.[2] Taktéž prosadil integraci dětí z různého prostředí do společných tříd, aby tak zmenšoval socioekonomické rozdíly mezi izraelskou společností.[3] Jeho návrhy zahrnovaly i rekreační aktivity pro obyvatele rozvojových měst.[4]

Jako vládní ministr v roce 1967 zprvu podporoval většinové stanovisko v řešení egyptské hrozby, tj. preferovat diplomatické řešení před preemptivním vojenským úderem, neboť ten považoval za velké riziko jak pro domácí frontu, tak pro Izraelské vojenské letectvo.[5] Po vítězné izraelské šestidenní válce téhož roku, se stavěl proti anexi východního Jeruzaléma.[6]

Zemřel v roce 1970. Jeho jméno nese na jeho počest Škola historie při Telavivské univerzitě a ústřední knihovna Ben Gurionovy univerzity v Negevu.

• Trials of Education and implementation, 1971 (originál hebrejsky)
• Paměti, 1971 (hebrejsky)
• Front and the appearance, 1972 (originál hebrejsky)