Jule

Jule,[1] psáno i yule[2] je svátek zimního slunovratu, slavený od starověku v severní Evropě. Po přijetí křesťanství byl svátek znám jako „Vánoce“, kombinující tradici a symboliku Jule s celým příběhem narození Ježíše Nazaretského. Tradice Jule zahrnují zdobení jedle, umisťování řádně připraveného dřeva do krbu, zavěšení jmelí a cesmíny v domě, rozdávání darů, stejně jako obecně chápané oslavy.

Jule
Vlečení „polena jule“ v roce 1832
Druh	pohanský
Začátek	Zimní slunovrat/25. prosinec
Oslavy	spojené se zimním slunovratem a symbolický vracejícím se sluncem
Zvyky a tradice	zdobení jedle
Souvisí s	Vánoce, Kračun

V předkřesťanských dobách germánské pohanské kmeny slavily Jule od konce prosince do začátku ledna a stanovovaly dobu oslav podle lunárního kalendáře.[3] Během procesu pokřesťanštění, po přijetí juliánského kalendáře, byl čas začátku svátku Jule nastaven na 25. prosince, aby odpovídal svátku slavenému křesťany, který oni nazývali Vánoce.[4] Z těchto důvodů se pojmy „Jule“ a „Vánoce“ často používají zaměnitelně,[5] obzvláště v koledách, např. Jul, jul, strålande jul.

V Dánsku, Norsku a Švédsku se slovo jul běžně používá k popisu svátků, a to i v křesťanském prostředí. V některých kulturách je vrcholem svátku 24. prosince – kdy děti dostávají dárky, které přinesla postava připomínající Santa Clause, který se v Dánsku nazývá „julemanden“, v Norsku „julenissen“ a ve Švédsku „jultomten“.

Ve Finsku se svátek nazývá „joulu“, v Estonsku „jõulud“, na Islandu a na Faerských ostrovech „jól“.

Jule je důležitou událostí pro germánské novopohany. Mezi stoupenci náboženství Wicca ale i v řadě světských kruhů se svátek slaví jako zimní slunovrat, připadající na severní polokouli na 21. nebo 22. prosince a na jižní polokouli na 20. nebo 21. června.

V některých zemích (severských, ale třeba i v Anglii) jde o pálení posvěceného polene (angl. Yule log, u Germánů Julblock. Jde o speciálně vybraný kus dřeva, který by měl hořet 12 dní. Symbolikou se vztahuje ke slunovratu, kdy hořící poleno má posílit nově přicházející Slunce. Podle jiných zdrojů se jedná o symbolické spálení nebezpečného draka. Od tohoto hořícího polene se zapalují i jiné ohně v domácnosti. Při přípravě do krbu se rovněž kropí vínem či pivem a posypává moukou, popelem nebo třískami z julového polena předchozího roku. V 19. století se také ustálil zvyk přípravy julového polena jakožto sladkého koláče, z čehož lze tušit předchůdce vánoční štoly. Podobné zvyky nacházíme i u jižních Slovanů, kteří svátek, ale i poleno samotné nazývají (Srbové) badnjak, (Bulhaři) badnik a (Slovinci) božič.[6]

Prameny o předkřesťanském jule pochází především ze severského prostředí. Jedno z jmen Ódina znělo jólfaðr „otec jule“ a v severské poezii se toto slovo často používá jako výraz pro jakoukoliv slavnost, například v kenningu hugins jól „Huginnovo jule“ ve významu „hostina pro vrány“.[7]