Drak

Představa draka v západní kultuře vychází původně především z hada, jehož podoba se s místem a časem výrazně mění: získává křídla, jeden a později dva páry nohou, může mít jednu, dvě, tři i více hlav, často chrlí oheň či má jedovatý dech. Na středověkých vyobrazeních převládá drak s hadím tělem a dlouhým ocasem, ušatou hlavou připomínající psa, jedním párem lvích nohou a ptačími křídly. Teprve později, přibližně od 14. století, začíná převládat vyobrazováni s párem blanitých křídel, připomínajících netopýra.[6] Během novověku pak draci postupně získávají stále častěji ještěří atributy: dva páry nohou, šupinatou kůži a rohy.

Západní draci často bývají spojování se silami zla a chaosu, výjimku tvoří například velšské pověsti.

Drak se objevuje již u Sumerů a na ně navazujících kultur, např. nejvyššímu bohovi akkadské říše byl drak přímo zasvěcen. Tento drak byl jakýmsi prototypem tehdejších představ draka a byl vlastně křížencem hada a ptáka Noha. Tehdejší podoba draka je dobře známa z archeologických vykopávek: drak má hadí hlavu s velkýma očima, rozeklaným, hadím jazykem a s rohem na lebce. Krk má velmi dlouhý, jeho tělo je šupinaté a má čtyři nohy. Zadní tlapy mají ptačí drápy. Mezi badateli nepanuje úplná jednota o jeho funkci, schopnostech ani vlastnostech. Velmi známým drakem sumersko-akkadské mytologie je Mušmachchu, což byl sedmihlavý drak (nebo had). Poněkud atypickým drakem byla Tiamat, která na sebe spíše brala podobu draka než by jím sama byla.

S chetitskými draky je spojena jedna zajímavost a to je drak Illujanka, což byl had – drak, spojený s mýtem v němž Inana draka opije a spoutá (Mýtus o Illujankovi). Zajímavá na tom je skutečnost, že drak Illujanka je pravděpodobně první drak žijící v jeskyni. Velmi nenasytný byl chetitský mořský drak Chedammu, který pochází z chetitsky psaného mýtu o Kumarbim (churritský otec bohů). Rodiče tohoto draka jsou Kumarbi a dcera Velkého moře Šertapšuchuri. Jeho hlavní zbraní byla žravost. Ištar se jej na prosbu svého bratra (Bůh bouře) snažila zneškodnit, nejprve použila svoje ženské vnady, ale na draka nezapůsobila, protože jeho jediná touha bylo jídlo, poté ho omámila omamnými látkami a vylákala ho na břeh, kde ho Bůh bouře pravděpodobně zabil (tato část díla se nezachovala).

Vyobrazení Amemaita, Egypt

Egyptské náboženství přes obrovské množství podivných bytostí a monster nezná klasického draka. Do egyptské mytologie bylo v průběhu doby zasazeno několik draků víceméně lokálního významu, kteří z ní zase odešli, aniž by do ní významněji zasáhli.

Přesto jsou v této mytologii dvě velmi významné bytosti, které jsou někdy označováni jako draci. Jedná se o Amemait, velká požíračka, nestvůra se lvím a hroším tělem a krokodýlí hlavou. Zúčastňovala se „vážení srdce“ u posledního soudu, jestliže bylo srdce těžší než pravda, sežrala ho a duše přestala existovat navěky. Amemait bývá v některé literatuře označována jako drak, jinde nikoli, každopádně s draky vykazuje některé shodné znaky.

Apop je spíše démon v podobě obrovského hada, je to nepřítel boha Re. Byl ztělesněním nepřátelských sil, které ohrožovaly plavbu sluneční lodi, byl příčinou stmívání, přítmí, temných mraků atd.

Vyobrazení Ládóna

V řecké a následně i římské mytologii je situace kolem draků velmi komplikovaná, neboť se jich zde vyskytuje značné množství, přičemž některé příběhy mají více verzí a často se stává, že v některé verzi nějakou činnost dělá drak a v jiné nikoli. Draci zde často vystupují jako představitelé tmy (někdy se stávají i jejím symbolem), jindy vystupují v pozici „hlídacího psa“, vyskytuje se i pojetí jakéhosi „posvátného“ zvířete a vykonavatele vůle bohů.

Nejznámějším řeckým drakem je patrně drak vystupující v Pověsti o zlatém rounu, kde Argonauté přijedou získat zlaté rouno do Kolchidy. Zde nejprve Iásón dostane za úkol osít pole dračími zuby (tento čin se stal základem mnoha přísloví), z této setby vyrostou vojáci, kteří se mezi sebou pobijí. Přestože Iásón splnil úkol zlaté rouno nedostane, proto se ho rozhodne získat lstí v čemž mu pomůže Médeia, která uspí draka střežícího toto rouno. Do této pověsti zasáhnou draci ještě jednou, a to když Médeia prchá na voze, který tahnou dva okřídlení draci boha slunce Helia.

Dalším velmi známým drakem je drak zabitý Kadmem, který po objevení vhodného místa pro založení Théb narazí na draka, který zabije jeho společníky, ale Kadmos ho nakonec zabije. Jeho zuby osel pole a vyrostlí vojáci mu pomohli založit město a on se stal jejich králem. Jako starý svého činu lituje a nakonec se sám promění ve velkého hada – draka.

Stohlavý drak Ládón, potomek nymfy Echidny a storukého obra Týfóna, střeží zlatá jablka v zahradě Hesperidek.

Trochu atypickým drakem byl Delfynes, kterého stvořila bohyně Gáia při válce s nebesy a kterého zabil Apollón.

Latinské slovo draco, –ónis, znamená jak „drak“, tak i „had“, v důsledku čehož byli draci ještě dlouho zaměňováni s hady.

V případě Bible se drak vyskytuje pouze několikrát a to pouze ve velmi symbolickém významu v Novém zákoně v knize Zjevení, kde drak slouží jako symbolické vykreslení Satana Ďábla. Výjimečně je za draka považován Behemot (obvykle překládán jako Velké zvíře, obluda), či Leviatan (v kontextu pravděpodobně krokodýl, nebo prostě vodní obluda).

Naopak v apokryfních/deuterokanonických knihách, které byly zřejmě značně ovlivněny myšlenkami národů Předního východu, se s drakem můžeme setkat častěji. Vykreslení těchto bytostí je zhusta značně negativní. Zlovolné, nepojmenované bytosti, jejichž osud není nijak zkoumán. Prostě vystupují jako součást nějakého příběhu, ve kterém nehrají hlavní roli.

Zajímavá je Kniha Henochova, kde je přímo vysloveno, že v den Potopy světa dojde k rozdělení dvou „oblud“ (draků) z nichž jedna bude samice – Leviatan (mořská) a druhá samec Behemot.[7][8] Velice zvláštní je zabití babylonského draka, kterého prorok Daniel (opět apokryfní/deuterokanonický text) nakrmil šiškami z tuku, smoly a chlupů a drak poté pukl.

Jörmungandr (Midgardsormr) vyskytující se v severské mytologii je sice častěji považován za mořského hada, ale může být i drak. Podle Eddy se jedná o hlavního protivníka boha hromu Thóra.

Typické středověké zobrazení draka bojujícího se slonem. Ilustrace z Aberdeenského bestiáře, 12. století.

Draky se zabývalo velké množství odborné literatury. Evropské pojetí draka se vyvíjelo poměrně složitou cestou, přičemž zásadní dopad na evropské pojetí draků měla samozřejmě Bible,^[zdroj?] z dalších významných myslitelů lze uvést svatého Augustina, který pravděpodobně jako první uvádí představu, že dračí křídla jsou podobná netopýřím (tuto představu neopustila evropská animace a film dodnes) a že vzduch okolo draka je zamořen jeho dechem. Toto tvrzení je zajímavé – dnes se soudí, že vzniklo ze skutečnosti, že v jeskyních (kde draci měli žít) byl zatuchlý vzduch. Nicméně v době sv. Augustýna nebylo zcela běžné, aby drak žil v jeskyni, naopak ještě mnoho let po jeho smrti se předpokládalo, že draci žijí v Etiopii a v podobných zemích.

Středověk rozeznával draky okřídlené a neokřídlené. Nevěřit v neokřídlené draky (a draky obecně) bylo těžkým hříchem^[zdroj?], protože pochybovač odporoval Písmu svatému. Mnoho svatých, jak zaznamenali jejich biografové draky zabilo nebo zahnalo. Draka jako atribut má hned několik křesťanských světců, jsou to například Benedikt z Nursie (okřídlený dráček vylézá z kalicha), Gotthard (zkrocený u nohou), Ignác z Loyoly (přemáhá ho), svatý Jiří (probodává ho kopím), Lev Veliký (drak symbolizuje mocnosti temna), Markéta Antiochijská (u nohou, na dlani, někdy ho drží na provázku, někdy je zaměněn za hada), Marta, Hilarius nebo archanděl Michael (přemáhá ďábla v podobě draka).

Drak (nad pravou věží) v iluminaci k měsíci březnu ve středověkém rukopisu Přebohaté hodinky vévody z Berry, 15. století

V Anglii v době krále Artuše byli draci různých barev symbolem různých znepřátelených zemí. V legendách o Merlinovi se vyskytují i živí draci, jak dokládá například pověst o souboji červeného draka s bílým.[1] Wales si červeného draka jako symbol ponechal dodnes.

V severní Francii je drak někdy nazýván guivre (či vouivre, názvy pochází z francouzských dialektů, např. Franc-Comtois nebo Ile-de-France) a je popisován jako příšera s dlouhým hadím tělem, dračí hlavou a otráveným dechem, občas rovněž mívá rohy na čele. Na některých místech ve Francii je považován za velmi agresivní stvůru, která často napadá i bez zjevné příčiny či předchozího vyprovokování, ale bojí se nahých lidí, při pohledu na ně se červená a odvrací pohled.

Svatý Samson z Dolu byl prý svědkem setkání dráčka nazývaného La Guivre a mladého kněze. Svatý Samson se s několika následovníky vypravil navštívit svatého Tysilia, zakladatele kláštera v Saint-Suliacu. Ten byl sice velmi chudý, ale snažil se poutníkům poskytnout co nejlepší pohoštění. Jeden mnich, nespokojený s kvalitou jídla, schoval skývu chleba pod plášť, aby ji nemusel snít či nechat na stole. Takřka okamžitě se začal třást a hlasitě křičet. Svatý Samson nevěděl, co si počít, ale svatý Tysilio mnichovi ihned roztrhl plášť a objevil hádě, které se nebožákovi zahryzlo do prsou. Napomenul kněze za jeho chování, ale následně provedl zaříkání a svrhl dráče ze skály do moře.[9]

V The Drac: French Tales of Dragons and Demons, francouzské knize o dracích a démonech, je vouivre zobrazována jako ženská příšera s oslnivými, zelenými šupinami, která vytváří zvuk jako moucha. Vouivre je popisována jako chamtivá a chtivá s hlavou korunovanou perlami a zlatým prstenem na ocasu. Příšera zůstává většinu času ve své jeskyni, odchází jen, aby se vykoupala.

Konrad Gesner v díle Historiae animalium uvádí, že slovo draco pochází od „ostře vidět“, to ovlivnilo představy o dracích na dlouhou dobu a lze tvrdit, že dobrý zrak byl nahrazen dobrým čichem až v pohádkách 20. století. Dobrý zrak měl své opodstatnění v úvaze, že pokud drak letí do velké výšky musí nutně dobře vidět.

Dalším zdrojem informací o dracích je Mandevillův cestopis, který se zmiňuje o několika dracích, ale neposkytuje nové obecné poznatky, pouze nás seznamuje, kde jaký druh draka žije. Jedinou novinkou tohoto cestopisu je možnost začarování ženy v draka – Pověst o Ipokrasově dceři.

Drak se objevuje také v proslulé středověké pověsti o víle Meluzíně, které se každou sobotu změnily nohy na hadí ocas a poté, co byla takto přes zákaz spatřena svým manželem v lázni, se proměnila v draka (okřídleného hada) a zmizela. Ve středověké heraldice byla proto zobrazována v podobě draka v kádi, přestože později začala být ztotožňována s mořskou pannou.[10]

Ve středověké Evropě bylo mnoho „draků“ vystaveno v tehdejších kabinetech kuriozit. Nejčastějším takto vystavovaným drakem byl buď krokodýl nebo rejnok. Středověk obecně v Evropě ale proslul představou soubojů s draky a jejich postupnou likvidací.[1]

Motiv zabití draka se objevuje velice často, podle mnohých etnografů je to jedna z mála skutečně hrdinských situací. Ve starověku draka zpravidla zabíjeli hrdinové případně sami bozi. Nejčastěji je drak zabíjen jako temný element a jeho zabití pak symbolizuje vítězství světla a dobra. V některých případech je zabití draka považováno za akt zabití posvátného zvířete (pouze v případě, že ho zabije člověk). Za tento čin je pak tento člověk potrestán jako za zabití posvátného zvířete, kdy odpovědnost za trest buď převezmou sami bozi, nebo dochází k jakémusi samovolnému, nikým neřiditelnému trestu.

Velmi zvláštní jsou informace vyplývající z díla Gaia Plinia Secunda který uvádí, že drak loví slony, přičemž je velmi často zabit. Zrovna tak sloni se pokoušejí lovit draky. Z představ Plinia vyplývá, že drak je menší než slon.

Ve středověku je motiv zabití draka ještě častější, přičemž středověká Evropa nezná nesmrtelné draky a takový čin je vždy hodnocen kladně. Ty, kteří draka zabili, zve drakobijci.

Pětihlavá saň z ruských pověstí

Zmej je bájná bytost ve slovanské mytologii. V ruské mytologii ho lidé nazývali zmej garynyč, v bulharské zmej, ve staroslovanské a ukrajinské zmaj, stejně tak v srbské, chorvatské, bosenské a slovinské, a żmij v Polsku. Základ slova pochází z ruského „zmeja“ – had, zmije.

Objevuje se také pojem smok (šmok, zmok či zmek), což má být jakýsi dračí předstupeň, dráče. Smok se prý vyvine z hada, kterého žádný člověk nespatřil po dobu sedmi let.[11] Ovšem slova zmaj i smok jsou obecně slovanského původu, a např. v polštině smok označuje jakéhokoli draka.

V západoslovanském okruhu patří mezi známé pověsti například ta o krakovském drakovi. V českém prostředí drak vystupuje například v pověsti o Brunclíkovi, kde vystupuje drak jménem Bazilišek.

Orientální drak je obvykle zobrazován jako tvor s jednou velkou hlavou a protáhlým dlouhým tělem. Jeho stavba těla vychází z hadů, i když má čtyři končetiny zakončené ostrými pařáty, které mu umožňují chůzi. Jelikož mají asijští draci obývat převážně vodní prostředí, mají často zobrazován ocas zakončený ploutví, což jim má umožňovat snazší pohyb ve vodě. Podobně i tvar jejich těla je uzpůsoben k životu ve vodě. Za hlavou se občas nacházejí malá zakrnělá křídla. Mnoho zobrazených draků křídla vůbec nemá, ale i přesto dokáží létat. V okolí draků jsou často zobrazovány blesky.

Dle pověstí jsou draci ve východní Asii spojeni s vodou a větrem. Podobně jako jejich evropští příbuzní mají schopnost chrlit oheň, ale je využívána jen velmi zřídka, namísto toho například přivolávají déšť.

Do dnešních dnů jsou v Číně přítomny sochy draků. Jsou i součástí každoročních oslav a tradic

V Číně má uctívání draků dlouhou tradici v celé společnosti. Draci byli spojováni s vodními a vzdušnými živly, s dobrem a s vrcholným představitelem řádu. Čínské vládnoucí dynastie se považovaly za potomky nebeského draka a spojovaly s draky svůj vznik. Drak figuroval jako ochránce rolníků, jelikož se věřilo, že má magickou sílu přivolávat srážky. Z tohoto důvodu bylo po celé Číně vybudováno nespočet chrámů se sochami draků, u kterých se následně konaly lidové obřady s oběťmi. Pro asijskou mytologii drak symbolizuje jaro a znamení zrodu. Spojován je se symbolem jang a jeho dech má mít léčitelské a oživovací schopnosti.[2] Fosilie přisuzované drakům však patřily spíše pleistocénním savcům než druhohorním dinosaurům.[12]

Drak je jedním ze znamení čínského zvěrokruhu, kde se věří, že lidé narození v tomto znamení mají vladařské předpoklady.[2]

Popisy asijského draka hovoří o tvoru, který má obrovské tělo, ocas ještěrky a čtyři velké nohy s drápy. Drak asijský mívá vyobrazená jen malá zakrnělá křídla, či vůbec žádná, ale i tak má disponovat schopností létat, čehož má docilovat používáním záhadné energie. Vyjma schopnosti chrlit oheň, kterou využívá jen zřídka, umí ovládat déšť a měnit svoji velikost od velikosti ještěrky až po rozměry hory. Zajímavostí je také schopnost učinit se neviditelným, čehož draci údajně využívají pro kontrolu svých teritorií.[2] Jedna z čínských hierarchií dělí draky do čtyř skupin:

1. Nebeští draci (天龍, tchien-lung) – střeží zemi bohů a slouží jim.
2. Draci duchové (神龍, šen-lung) – mají schopnost vyvolat déšť a vítr.
3. Pozemští draci (地龍, ti-lung) – žijí v mořích a řekách.
4. Draci strážci pokladů (伏藏龍, fu-cchang-lung) – hlídají poklady.

Draci jsou zde hodní a přátelští, dovedou se proměnit v lidi i jiná zvířata (symbol císařské moci). Jako potah bohů se nejvýrazněji projevili u Š-che – bohyně, která vyjíždí každé ráno na voze taženém šesti draky a u západní hory sjede do propasti. Také vládce jara Tchaj-che (východ) s bohem stromu Ču mangem (ptačí tělo) létá na dvou dracích.

Velmi podobné představy o dracích jsou rozšířeny též ve Vietnamu a Koreji.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Guivre na anglické Wikipedii.

• Brněnský drak
• Zmej – slovanský drak
• Draci (Středozem)
• Drakobijce

• Kniha o mytologii starých Slovanů, o dracích v kapitole 2 - HOSTINSKÝ, Peter Záboj. Stará vieronauka slovenská : Vek 1:kniha 1. [1. vyd.] Pešť: Minerva, 1871. 122 s. - dostupné online v Digitální knihovně UKB
• Obrázky, zvuky či videa k tématu drak na Wikimedia Commons
• Galerie drak na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo drak ve Wikislovníku
• České dračí komunity