Wladimir Giesl

Narodil se jako mladší syn c.k. polního zbrojmistra Heinricha Karla Giesla (1821–1905), který byl v roce 1883 povýšen do stavu svobodných pánů. Wladimir se na vojenskou dráhu připravoval nejprve v Hranicích, poté studoval na Tereziánské vojenské akademii ve Vídni, kterou opustil v roce 1879 v hodnosti poručíka. Poté v nižších hodnostech sloužil u různých posádek v Rakousku-Uhersku, například v Brně, Sarajevu nebo Terezíně.

V roce 1893 vstoupil do diplomatických služeb, začínal jako vojenský atašé v Istanbulu, kde byl o rok později povýšen na majora. Na pozici vojenského atašé pak působil v Athénách a Sofii, v roce 1907 se zúčastnil mírové konference v Haagu. V Haagu reprezentoval rakousko-uherskou armádu, zatímco civilní složku zastupoval Kajetan Mérey.[1] Mezitím postupoval ve vojenské hierarchii a byl povýšen na generálmajora (1906) a polního podmaršála (1910). V letech 1909–1913 byl rakousko-uherským vyslancem v Černé Hoře a nakonec v letech 1913–1914 v Srbsku. Zde sehrál důležitou úlohu po atentátu na následníka trůnu Františka Ferdinanda před začátkem první světové války. Dne 23. července 1914 v 18 hodin předal srbské vládě ultimátum. Srbsko dostalo lhůtu na odpověď 48 hodin. Odpověď na rakousko-uherské vyslanectví doručil osobně srbský předseda vlády Nikola Pašić 25. července. Protože srbská reakce podle předpokladu nesplňovala požadavky rakousko-uherské nóty, Giesl podle instrukcí ministerstva zahraničí ukončil diplomatickou misi a vzápětí odjel do Vídně.[2]

Po návratu do Vídně byl povýšen do hodnosti generála jízdy (1914)[3] a stal se styčným důstojníkem mezi ministerstvem zahraničí a generálním štábem. Vedení generálního štábu v čele s maršálem Conradem s ním však příliš nekomunikovalo a Giesl nakonec v roce 1915 opustil aktivní službu. V roce 1915 byl jmenován c.k. tajným radou. V roce 1917 byl vyslán do Turecka, kde měl připravit půdu pro návštěvu císaře Karla I. v Istanbulu. Po zániku monarchie žil v soukromí ve Štýrsku.

Během své kariéry v armádě a diplomacii obdržel řadu vyznamenání v Rakousku-Uhersku i v zahraničí. Byl nositelem Řádu železné koruny (1896), komandérského kříže Leopoldova řádu (1909) a velkokříže Řádu Františka Josefa (1913). Od zahraničních panovníků obdržel bulharský Řád sv. Alexandra (1896), ruský Řád sv. Stanislava (1905) nebo černohorský Řád Danila I. (1907)

V roce 1889 se v Sarajevu oženil s Julií Davidovou von Rhonfeld, dcerou dalmatského místodržitele c.k. polního zbrojmistra Emila Davida von Rhonfeld. Měli spolu dvě děti.

Wladimirův starší bratr Arthur Giesl (1854–1935) sloužil v armádě a dosáhl hodnosti generála pěchoty. V letech 1912–1914 byl zemským velitelem v Čechách, po prvních neúspěších na srbské frontě na počátku první světové války byl penzionován.