William Walton

Do rodného města Oldhamu se však Walton nevrátil. Namísto toho odešel do Londýna na pozvání svého o pět let staršího přítele Sacheverella Sitwella (1897–1988). Tento syn politika George Sitwella byl literát, jehož zámožná a kultivovaná rodina patřila k jiné společenské vrstvě, než bylo Waltonovo dosavadní prostředí. Bratr jeho přítele Osbert Sitwell (1892-1969) byl rovněž spisovatel a jeho sestra Edith Sitwell (1887–1964) byla básnířka. Po následujících patnáct let byl dům rodiny Sitwellovy ve čtvrti Chelsea Waltonovým bydlištěm.

John Singer Sargent: Portrét rodiny Sitwellovy (1900). Zleva: Edith Sitwell, Sir George Sitwell, Lady Ida, Sacheverell a Osbert Sitwellovi.

Walton se poprvé proslavil jako autor hudby k vytříbeným básním Edithy Sitwellové. Tato skladba se nazývala Façade a byla určena pro vypravěče a malý instrumentální soubor. Byla poprvé uvedena v domě Sitwellových v lednu 1922 a pak způsobila poprask při svém uvedení v Aeolian Hall. V přibližně stejné době Walton složil klavírní kvartet (věnovaný Thomasi Strongovi) a smyčcový kvartet, který byl uveden v roce 1923 na festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu v rakouském Salcburku a oceněn skladatelem Albanem Bergem. Později však druhé z těchto děl Walton stáhl s poznámkou, že je „plné nestráveného Bartóka a Schönberga“. Byl to první příklad jeho smyslu pro sebekritiku, který mu byl vlastní. Smyčcový kvartet byl v poslední době znovu uveden a ukazuje se, že si zaslouží místo mezi Waltonovými ostatními skladbami, ačkoliv některé jeho kritické poznámky jsou opodstatněné. Klavírní koncert Walton nestáhl, ale vydatně přepracoval, ještě předtím, než byl v roce 1924 uveřejněn jako jeho první tiskem vydané dílo.

Edith Sitwell, Waltonova patronka a spolupracovnice. Portrét od Rogera Frye z roku 1915

Ve dvacátých a třicátých letech 20. století začal Walton komponovat cyklus orchestrálních děl, které mu přinesly proslulost. Patří k nim Porthmouth Point, sinfonia concertante pro klavír a orchestr, dále koncert pro violu,[4] oratorium Belsazarova slavnost s biblickým příběhem převyprávěným Osbertem Sitwellem, první Waltonova symfonie a konečně houslový koncert zkomponovaný pro virtuóza Jaschu Heifetze a dokončený tři měsíce před vypuknutím druhé světové války.

Walton skládal rovněž scénickou hudbu k filmům. Podle jeho vyjádření mu tyto kompozice „pomohly dosáhnout graciéznosti“, a tato zručnost přinesla své plody v několika nádherných partiturách, které složil v letech 1944-1955 pro shakespearovské filmy se slavným hercem Laurencem Olivierem. Byly to snímky Hamlet, Jindřich V. a Richard III.

I po přestěhování na italský ostrov Ischia v roce 1948 Walton nadále komponoval. V roce 1951 obdržel od královny Alžběty II. šlechtický titul rytíře (s právem užívání přídomku Sir před jménem) a v roce 1968 také vyznamenání za zásluhy.

K jeho dílům z tohoto období patří opera s názvem Troilus a Cressida podle dramatu Williama Skakespeara, složená v roce 1954. Opera byla poprvé provedena v Royal Opera House v Londýně dne 3. prosince 1954[5] pod taktovkou dirigenta Malcolma Sargenta. Opera měla tehdy jen skromný úspěch. Walton ji později přepracoval. V této podobě byla znovu uvedena v Covent Garden v roce 1976. Ani tehdy nepřálo jejímu provedení štěstí. Sám Walton nebyl v dobrém zdravotním stavu a dirigent (a skladatel) André Previn onemocněl a nemohl řídit představení. K tomu všemu tenorista, který měl zpívat hlavní roli, své vystoupení odřekl.[2]

Jednou z Waltonových kompozic z doby pobytu na ostrově Ischia je jeho Jubilate Deo, která měla premiéru v roce 1972 u příležitosti jeho 70. narozenin. Britský premiér Edward Heath uspořádal na jeho počest slavnostní večeři ve svém sídle na 10 Downing Street, které se zúčastnili členové královské rodiny a jeho prominentní hudební kolegové. Byl také poctěn hudebním večerem uspořádaným Benjaminem Brittenem a koncertem jeho skladeb v Royal Festival Hall pod taktovkou André Previna.[2][6]

Dalšími díly z této doby jsou violoncellový koncert a druhá symfonie. Walton nebyl velmi plodným skladatelem a byl navíc brzděn vědomím změn hudebního vkusu, ke kterým docházelo během jeho života. V roce 1963 si povzdechl vůči Benjaminovi Brittenovi, že se mu nepodařilo pochopit nový „chaotický a jalový hudební svět“, ačkoliv Brittenovy hudby si vážil. Jeho poslední orchestrální skladbou, pocházející z roku 1969, byl cyklus improvizací na témata tohoto jeho hudebního přítele. Později ještě napsal několik sborových skladeb.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku William Walton na anglické Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu William Walton na Wikimedia Commons
• William Walton v Česko-Slovenské filmové databázi
• William Walton v Internet Movie Database (anglicky)