Wang Š’-čen

Wang Š’-čen používal zdvořilostní jméno Jüan-mej (čínsky pchin-jinem Yuánměi, znaky 元美) a literární pseudonymy Feng-čou (čínsky pchin-jinem Fèngzhōu, znaky zjednodušené 凤洲, tradiční 鳳洲) a Jen-čou šan-žen (čínsky pchin-jinem Yǎnzhōu shānrén, znaky 弇州山人).[1]

Pocházel z Tchaj-cchangu (dnes městský okres v prefektuře Su-čou v Ťiang-su), narodil se roku 1529. Studoval konfucianismus, absolvoval úřednické zkoušky a roku 1547 složil i jejich nejvyšší stupeň – palácové zkoušky a získal titul ťin-š’.[1] Poté nastoupil úřednickou kariéru.

Své úřední povinnosti vykonával dobře, avšak nevynikl.[2] Kariéru mu roku 1560 poškodila poprava otce (za neschopnost zabránit mongolskému nájezdu na Peking roku 1559),[pozn. 1] na sedm let se tehdy vrátil domů.[2] Za podíl na otcově smrti celoživotně nesnášel Jen Sunga,[3] předního politika své doby, zodpovědného navíc za popravu několika Wang Š’-čenových přátel (především Jang Ťi-šenga) Jen Sunga kritizujících.[2] Wang Š’-čenovi je proto přisuzováno autorství dramatu Volání Fénixe (鳴鳳記, Ming-feng-ťi) v němž je hrdinný Jang Ťi-šeng obětí zlého Jen Sunga. I když zřejmě jeho autorem nebyl, podpořil jeho šíření.[3] Znovu žil v soukromí v letech 1576–1588. Před nešťastným rodinným životem se tehdy stáhl do kláštera.[3] Vrcholem Wang Š’-čenovy kariéry byla funkce ministra trestů v Nankingu,[1] kterou zastával od července 1589 do dubna 1590.[4]

V dubnu 1590 rezignoval z úřadu a v prosinci téhož roku zemřel.[4]

Koncem 40. let společně se starším Li Pchan-lungem kolem sebe soustředili skupinu básníků, tzv. pozdějších sedmi mistrů. Po smrti Li Pchan-lunga roku 1570 se stal jejich vůdčí osobností, neformálním literárním arbitrem a nejrespektovanějším kritikem Číny.[2] V čele sedmi pozdějších mistrů prosazoval názor archaizujícího literárního hnutí (revivalistů), že nejlepší prózu psali autoři chanské doby (a starší), zatímco v poezii nejvýše hodnotil tchangské básníky raného a vrcholného období; autoři by podle něj měli vycházet z jejich postupů.[1] Jako neformální vůdce revivalistů byl kritizován stoupenci jiných literárních skupin, např. pro Kuej Jou-kuanga byl jen „prostředním autorem“ oslavovaným pouze svými stoupenci.[5] Své literárně-teoretické názory vlivem širokých zájmů i pod tlakem kritiky časem upravoval,[1] takže na rozdíl od svých kolegů uznával i autory z jiných období (než výše uvedené chanské a tchangské), pokud splňovali jeho nároky, např. sungské literáty Su Š’ho a S’-ma Kuanga,[2][6][pozn. 2]

Zatímco v malířství a kaligrafii souhlasil s napodobováním a kopírováním, odmítal jej u literatury, jejíž tvůrci by podle něj měli vždy vycházet z vlastních myšlenek.[1] V této souvislosti neváhal ani Li Pchan-lunga opakovaně odsuzovat za neživotnou imitaci svých vzorů.[5] Jako historik měl skeptický postoj k přesnosti a důvěryhodnosti zdrojů,[8] ale také zastával názor, že žádný zdroj nelze vyloučit z historie a každý lze nějakou formou použít.[1] Jeho snaha o přesnost a správnost se neomezila jen na dějepisná díla, ale kritizoval i malíře za historicky nesprávné oblečení osobností minulých dynastií na jejich obrazech a vyzýval krajináře, aby malovali přesné konkrétní krajiny namísto idealizovaných pohledů na přírodu.[8] Po historicích a prozaicích žádal nevyumělkovaný výklad prostými a jednoduchými slovy, bez zbytečných zdobností.[1] Srozumitelnost výkladu měla sloužit cíli autora – čtenářskému přijetí názorů vyjádřených v textu.[6]

Wang Š’-čen byl velmi plodným autorem. Ve své tvorbě se nesoustředil na jednu oblast, předmětem jeho zájmu byla kultura a umění v celé jejich šíři.[2] Psal poezii nejrůznějších žánrů, od sungských balad jüe-fu po palácovou a zahradní poezii, povídky v klasickém i hovorovém jazyce, písňové texty,[5] eseje na nejrůznější témata, práce o historii umění a literatury, o institucionální a politické historii.[6] Jako kulturní konzervativec přitom kritizoval postupující komercionalizaci společnosti a s ní spojený úpadek tradičních hodnot.[3] K jeho významnějším dílům patří např. Jen-čou šan-žen s’-pu kao (弇州山人四部稿), soubor poezie i prozaických prací o 174 ťüanech, Ťia-ťing i-laj šou-fu čuan (嘉靖以來首輔傳), životopisy členů velkého sekretariátu císaře Ťia-ťinga v 8 ťüanech a Jen-šan-tchang pie-ťi (弇山堂別集).[1] 100 ťüanů dlouhé dějiny říše Ming, prakticky „neoficiální Pravdivé záznamy“, zejména pro vládu císaře Ťien-wena, pro kterou jsou oficiální záznamy nedůvěryhodné.[9]

Byl představitelem generace převažující ve společenském životě mingské Číny mezi poklesem vlivu Wang Jang-mingovy školy po roce 1579 a vzestupem hnutí Tung-lin po roce 1604, generace, která se od konfuciánského idealismu a společenského aktivismu posunula k zájmu o literární estetiku a erudici.[3] Jeho literární postoje, zvláště textová kritika a skepticismus, našly následovníky nejen v Číně, ale i v Japonsku. Tam ovlivnil tokugawské konfuciánské autory, zejména Ogjú Soraie (1667–1728).