Waldeckové

Polní maršál Jiří Bedřich byl prvním Waldeckem, který byl v roce 1682 povýšen do hodnosti říšského knížete.

Bedřich Antonín Oldřich obdržel dědičný titul knížete v roce 1712.

Emma Waldecko-Pyrmontská, nizozemská královna a panovnice a lucemburská velkovévodkyně

Bedřich, poslední vládnoucí kníže z Waldeck-Pyrmont

Zámek Waldeck

Palác Arolsen

Waldeckové jsou jedinou žijící linií středověkých hrabat ze Schwalenbergu s jejich předkem Widekindem I. († 1136/37), který vlastnil rozsáhlé územní v dnešním regionu Východní Vestfálsko-Lippe a sousedních oblastí v Dolním Sasku. Widekindův syn Volkwin II. (1125–1177 / 78) se v polovině 12. století oženil s Luitgardou, dcerou a dědičkou hraběte Poppa I. z Reichenbachu († 1156). Schwalenbergové tak získali hrad Waldeck, který se nachází v dnešním Severním Hesensku, a okolní území, která tvořila základ panství, až do 20. století.

Potomci Volkwina II., se podle od roku 1180 označovali jako hrabata z Waldecku. Volkwinův nejmladší syn Jindřich I. (před rokem 1178 - před rokem 1214) byl hrabětem z Waldecku a Schwalenbergu. Tyto tituly odkázal svému druhému synovi Volkwinovi IV. (asi 1190 - před 1255). Vlastní linii hrabat z Waldecku založil mladší syn Adolf I. († 1270).

Od smrti hraběte Mořice z Pyrmontu (kolem 1418–1494), posledního přímého mužského potomka Volkwinova II. bratra Wittekind II. ze Schwalenbergu, jsou Waldeckové jedinou žijící linií bývalých Schwalenberků.

Po smrti hraběte Jindřicha VI. (kolem 1340–1397), potomek Adolfa I. v páté generaci, se tato starší linie Waldeck rozdělila na dvě linie: starší linie Landau s Adolfem III. (1362–1431), který seděl na zámku Landau a s Ottovou IV. (Kolem 1440–1495) vyšla ven a mladší linie Waldecků s Jindřichem VII. († po roce 1442).

V roce 1486 se mladší linie Waldecků rozdělila na linii Waldeck-Wildungen a linii Waldeck-Eisenberg, která v roce 1495 rozdědila ještě na linii Landau. Jindřich VIII. (1465–1513) dostal Waldeck-Wildungen, jeho strýc Filip II. (1453–1524) obdržel Waldeck-Eisenberg. Smrtí Filipa III. (1486–1539) se Eisenberger rozdělil na linii Waldeck-Eisenberg, kterou založil jeho starší syn Wolrad II. (1509–1578) a mladší linii Landau.

V roce 1682 povýšil císař Leopold I. Jiřího Bedřicha (1640–1705) (1620–1692) do stavu osobního říšského knížete.

Z linie Waldeck-Pyrmont vzešlo sedm vládnoucích knížat, avšak nejvyššího šlechtického postavení ze všech zástupců rodu dosáhla Emma Waldecko-Pyrmontská (1858–1934), starší sestra posledního knížete, která se stala sňatkem v roce 1879 nizozemskou královnou a lucemburskou velkovévodkyní. Po smrti manžela Viléma III. (1817–1890) zastupovala jejich dceru královnu Vilemínu (1880–1962) do doby její plnoletosti v roce 1898. Tím se Emma stala pramáti všech pozdějších vládců z oranžsko-nasavské dynastie.

Bývalá hlavní knížecí linie rodu žijící v 21. století v potomcích posledního kníže Bedřicha (1865–1946), který abdikoval v roce 1918. Měl do roku dvanáct potomků ve třetí generaci a deset potomků ve čtvrté generaci v přímé mužské linii.

Po smrti posledního dědičného knížete Josiáše Waldecko-Pyrmontského (1896–1967) v čele rodu stanul Wittekindský princ Waldecko-Pyrmontský (* 1936 v Arolsenu) v souladu s pokyny Německého výboru pro práva šlechty. Jako takový má titul kníže z Waldecku a Pyrmontu.

Rodový erb tvoří osmicípá černá hvězda ve zlatém poli. Na přilbě s černo-zlatým krytím je otevřené zlaté křídlo s černou hvězdou.

Od roku 1180 měli Waldeckové sídlo na stejnojmenném hradě, resp. pozdějším zámku Waldeck, od roku 1655 sídli na zámku Arolsen.