Wahlenbergie

Wahlenbergie[1] (Wahlenbergia) je rod rostlin z čeledi zvonkovité. Jsou to byliny až keře s jednoduchými listy a bílými nebo modrými, zvonkovitými až nálevkovitými květy, které jsou opylovány hmyzem. Plodem je tobolka. Rod zahrnuje asi 260 druhů a je rozšířen zejména v jižní Africe, v menší míře i v tropické a subtropické Asii, Austrálii, Oceánii, Novém Zélandu a Jižní Americe. Hospodářský význam wahlenbergií je okrajový.

Wahlenbergie
Wahlenbergia stricta
Vědecká klasifikace
Říšerostliny (Plantae)
Podříšecévnaté rostliny (Tracheobionta)
Odděleníkrytosemenné (Magnoliophyta)
Třídavyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řádhvězdnicotvaré (Asterales)
Čeleďzvonkovité (Campanulaceae)
Rodwahlenbergie (Wahlenbergia)
Schrad. ex Roth, 1821
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Wahlenbergia annularis

Popis

Wahlenbergie jsou jednoleté nebo vytrvalé byliny s olistěnou lodyhou nebo polokeře až keře. Listy jsou střídavé nebo vstřícné, zpravidla přisedlé, často v přízemní růžici. Výjimečně jsou listy drobné a tuhé (erikoidní). Květy jsou drobné až středně velké, přisedlé nebo stopkaté, vrcholové nebo úžlabní, jednotlivé nebo uspořádané v thyrsech, latách nebo svazečcích. Kalich je zpravidla pěticípý. Koruna může být modrá, bílá nebo výjimečně růžová, zvonkovitá až nálevkovitá, zpravidla pětičetná, s krátkými až dlouhými cípy. Tyčinek bývá 5 nebo řidčeji méně (3 nebo 4), mají volné nitky a spojené prašníky. Semeník je spodní, polospodní nebo výjimečně svrchní a obsahuje 2 až 5 komůrek, v nichž je po několika až mnoha vajíčkách. Plodem je pouzdrosečná tobolka, pukající na vrcholu 2 až 5 chlopněmi.[2]

  • Wahlenbergia procumbens
  • Wahlenbergia capensis
  • Lodyha Wahlenbergia stricta
  • Wahlenbergia violacea
  • Wahlenbergia linarioides
  • Detail květu Wahlenbergia capensis
  • Nedozrálý plod Wahlenbergia gracilis

Rozšíření

Rod wahlenbergie je po rodech lobelka a zvonek třetím největším rodem čeledi zvonkovité. Zahrnuje asi 261 druhů a je přirozeně rozšířen v tropech a subtropech všech kontinentů s výjimkou Severní Ameriky.[3] Většina druhů se vyskytuje na jižní polokouli. Centrum druhové diverzity je v Jihoafrické republice, odkud je uváděno asi 161 druhů, z toho většina endemických. Řada afrických druhů má poměrně omezený areál rozšíření, zahrnující nezřídka jedinou zemi. Větší počet endemických druhů se mimo Jihoafrické republiky vyskytuje zejména v Konžské demokratické republice, Angole a Namibii. Druh Wahlenbergia pusilla roste ve východoafrických horách jako součást alpínské vegetace.[4] Z Madagaskaru je uváděno 9 druhů, z toho 4 endemické. V Evropě roste jediný druh, wahlenbergie lobelkovitá. Její rozšíření zahrnuje Španělsko, Itálii, severní a rovníkovou Afriku, Makaronésii a Arábii. Do severní Afriky zasahuje také druh Wahlenbergia campanuloides.

Areál rozšíření rodu v Asii sahá od Indického subkontinentu přes jižní Čínu po východní Asii a přes Indočínu, jihovýchodní Asii a Papuasii až po ostrovy Tichomoří. Poměrně rozsáhlý areál má Wahlenbergia marginata, která jako jediná zasahuje i do Japonska a Koreje. V Himálaji roste Wahlenbergia peduncularis. Některé druhy jsou rozšířeny v Africe i Asii. Zajímavý areál má Wahlenbergia perrottetii, která se vyskytuje v subsaharské Africe, Madagaskaru a východní Brazílii. V Austrálii roste 26 druhů, nejrozšířenější z nich je Wahlenbergia tumidifructa. Z Nového Zélandu je uváděno celkem 10 druhů. Několik druhů roste také na ostrovech mezi Austrálií a Novým Zélandem (Ostrov lorda Howa, Norfolk), na Tasmánii a v Tichomoří (Tonga, Nová Kaledonie). Tři endemické druhy jsou uváděny z ostrova Svatá Helena západně od afrického pobřeží. Druh Wahlenbergia ventricosa zasahuje i na Chathamské ostrovy východně od Nového Zélandu a Kermadekovy ostrovy severně od Nového Zélandu. Centrum druhové diverzity v Jižní Americe se nachází na ostrovech Juana Fernándeze, kde roste 5 endemických druhů. Z jihoamerické pevniny je známo celkem 9 druhů. Největší areál má Wahlenbergia linarioides, rozšířená od Ekvádoru a východní Brazílie až po Chile a Argentinu. Ve východní Brazílii se vyskytují ještě další 3 endemické druhy. Další 2 druhy (Wahlenbergia peruviana a W. calycina) se vyskytují v Andách. Do Amazonie rod nezasahuje.[3]

Ekologické interakce

Květy wahlenbergií jsou opylovány hmyzem, zejména různými druhy včel a vos.[5] Dva druhy vos sbírajících pyl (Celonites wahlenbergiae a C. bergenwahliae) jsou v jižní Africe specializovány na sbírání pylu z wahlenbergií, který občas doplňují i pylem z květů rodu Coelanthum z čeledi Molluginaceae. Květy Wahlenbergia capensis jsou opylovány vrubounovitými brouky z tribu Hopliini.[6] Tobolky na dlouhých stvolech jsou rozhoupávány větrem a drobná semena jsou z nich za suchého počasí vytřásána a roznášena větrem. Za vlhka se účinnost tohoto mechanismu snižuje, a tobolky se proto za deště opět uzavírají.[7]

Taxonomie a vývoj

Rod Wahlenbergia je v rámci čeledi Campanulaceae řazen do podčeledi Campanuloideae, přičemž představuje jednu z bazálních větví dané podčeledi.[8] Vývojové centrum je v jižní Africe. Výsledky molekulárních analýz ukázaly, že společný předek se vyvinul v jižní Africe v období raného miocénu asi před 23,6 milióny let. Odtud došlo k šíření do severnějších částí kontinentu a do Asie. Australské druhy jsou příbuzné s africkými druhy ze skupiny Wahlenbergia undulata a dostaly se do Austrálie pravděpodobně dálkovým přenosem v období pliocénu. K jejich diverzifikaci došlo přibližně před 4,8 milióny let.[9]

Zástupci
  • wahlenbergie lobelkovitá (Wahlenbergia lobelioides)[10]

Význam

Wahlenbergie nemají zásadnější hospodářský význam. Wahlenbergia marginata má antibakteriální účinky. Kořeny jsou v asijské medicíně využívány při plicních infekcích a na různé kožní choroby.[11][12] Květy celé řady druhů jsou jedlé a je možno je přidávat do salátu.[13] Rovněž kořeny Wahlenbergia marginata a Wahlenbergia gracilis slouží v Číně jako potravina.[14] V botanických zahradách se wahlenbergie téměř nepěstují. Wahlenbergie lobelkovitá je uváděna ze sbírek Pražské botanické zahrady v Tróji.[10]

Odkazy

Reference
  1. SKALICKÁ, Anna; VĚTVIČKA, Václav; ZELENÝ, Václav. Botanický slovník rodových jmen cévnatých rostlin. Praha: Aventinum, 2012. ISBN 978-80-7442-031-3.
  2. KADEREIT, J.V.; JEFFREY, C. (eds.). The families and genera of vascular plants. Vol. 8. Berlin: Springer, 2007. ISBN 978-3-540-31050-1. (anglicky)
  3. Plants of the world online [online]. Royal Botanic Gardens, Kew. Dostupné online. (anglicky)
  4. HEDBERG, Inga; HEDBERG, Olov. Tropical-alpine life-forms of vascular plants. Oikos. 1979, čís. 33(2).
  5. ARMSTRONG, J. A. Biotic pollination mechanisms in the Australian flora – a review. New Zealand Journal of Botany. 1979, čís. 17(4).
  6. GEES, Sarah K.; GEES, Friedrich W. Wasps and bees of Southern Africa. Pretoria: Sanbi, 2014. ISBN 978-1-919976-73-0. (anglicky)
  7. VAN OUDTSHOORN, K. van Rheede; VAN ROOYEN, M. W. Dispersal Biology of Desert Plants. [s.l.]: Springer, 1999. ISBN 978-3-642-08439-3. (anglicky)
  8. CROWL, Andrew A.et al. Phylogeny of Campanuloideae (Campanulaceae) with emphasis on the utility of nuclear pentatricopeptide repeat (PPR) genes. PLoS ONE. Apr. 2014, čís. 9(4). Dostupné online.
  9. PREBBLE, Jessica M. et al. First phylogenetic and biogeographical study of the southern bluebells (Wahlenbergia, Campanulaceae). Molecular Phylogenetics and Evolution. 2011, čís. 59.
  10. Florius - katalog botanických zahrad [online]. Dostupné online.
  11. QUATTROCCHI, Umberto. World dictionary of medicinal and poisonous plants. [s.l.]: CRC Press, 2012. ISBN 978-1-4822-5064-0. (anglicky)
  12. KHARE, C.P. Indian Medicinal Plants. New Delhi: Springer, 2007. ISBN 978-0-387-70637-5. (anglicky)
  13. LIM, T.K. Edible medicinal and nonmedicinal plants: Volume 7, flowers. [s.l.]: Springer, 2014. ISBN 978-94-007-7394-3. (anglicky)
  14. LIM, T.K. Edible medicinal and nonmedicinal plants: Volume 9, modified stems, roots, bulbs. [s.l.]: Springer, 2015. ISBN 978-94-017-9510-4. (anglicky)

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.