Výchova

Výchova (nebo též edukace) je cílevědomá, plánovitá a všestranná činnost směřující k přípravě člověka pro jeho společenské úkoly a osobní život. Výchova je celoživotní působení na procesy lidského učení a socializaci s cílem přeměny člověka po všech stránkách, tedy tělesné i duševní. Výchova je zprostředkování znalostí (vzdělání), dovedností a postojů (kompetencí), které jsou přítomny v dané společnosti a které se pokládaly a pokládají za důležité, předat dalším generacím. "Konečným cílem výchovy je vštípit dětem mýtus, jenž stmeluje identitu určité kultury nebo civilizace."[1] Různé koncepce výchovy byly proto v průběhu historie lidstva ovlivněny sociokulturními podmínkami a odlišnými koncepcemi chápání člověka. Kulturní evoluce však výchovu nevyžaduje.[2]

Etymologický význam

V češtině má slovo výchova tyto etymologické základy: "táhnout vzhůru", "náležitě ohýbat", "vytáhnout odněkud někam".

Struktura výchovy

Na výchovu jako na celek můžeme pohlížet ze dvou úhlů:

  • Ve smyslu činitelů výchovy: vychovávající (rodiče, učitel, trenér apod.), vychovávaný (syn, dcera, žák, student) a obsahu výchovy (to čemu se vyučuje a učí) – pokud jakýkoli činitel chybí nemůže výchova probíhat
  • Ve smyslu výchovné činnosti: jde vždy o účelový vztah cílů a prostředků, přičemž zvolené cíle určují volbu prostředků

Cíle

Výchovou se rozumí proces záměrného působení na osobnost s cílem dosáhnout pozitivních změn v jejím vývoji. Z moderního hlediska je výchova především procesem záměrného a cílevědomého vytváření a ovlivňování podmínek umožňujících optimální rozvoj každého jedince v souladu s individuálními dispozicemi a stimulujících jeho vlastní snahu stát se autentickou, vnitřně integrovanou a socializovanou osobností.[3]

Rozmanitost cílů výchovy

Cíle výchovy se vyznačují velkou rozmanitostí a to v jejich pojetí. Například podle Neilla je cílem výchovy učinit jedince šťastnější, více sebejisté, méně neurotické a méně předpojaté. Naopak Whitehead se domnívá, že cílem výchovy je získání kulturního vědění a expertního vědění v určitém specifickém směru. Na čemž se však všichni myslitelé shodnout je, že výchova a vzdělání jsou nástrojem ve zvyšování kulturní úrovně civilizace.

Kategorie cílů

Cíle se také dají dělit do různých kategorií. A to cíle kognitivní, které zahrnují vnímání, chápání a myšlení. Cíle hodnotové, kde uplatňujeme normy, zákony a pravidla a v poslední řadě cíle operační, mezi které patří například zdravotní či sociální výchova.

Úrovně cílů

Neméně důležitým faktorem jsou jednotlivé úrovně cílů. Ty mohou být všeobecné, středně obecné a specifické. Mezi všeobecné cíle patří například národní program rozvoje vzdělávání v České republice, tzv. Bílá kniha. Středně obecné cíle jsou stanoveny pro úroveň škol a vzdělávacích institucí. A poslední specifické cíle, mají za úkol vysvětlit žákům základní principy či hlavní události dané oblasti.

Co určuje a ovlivňuje cíle výchovy

V prvé řadě je to samozřejmě škola, která by měla splňovat takové morální principy, kterým veřejnost příliš nevěří a měla by být ochráncem hodnot. Na dalších místech je rodina a rodinné zázemí.[4]

Styly výchovy
Podrobnější informace naleznete v článku Styly výchovy.
  • Demokratická, harmonická výchova: Vyznačuje se prvky demokracie a pochopení. Ve vztahu mezi vychovatelem a vychovávaným existují jasně daná pravidla, která jsou přiměřeně kontrolována. Děti se učí komunikaci na správné intelektuální a sociální úrovni, přiměřené jejich věku a schopnostem. Je očekávaná diskuze mezi všemi subjekty výchovy o většině rozhodnutí.
  • Autoritářská výchova: Vyznačuje se přísným dodržováním příkazů vychovatelů. Vychovatelé jsou nároční, kontrolují a prosazují svojí moc bez ohledu na názor dítěte. V tomto typu výchovy je silně akcentovaná komunikace směrem vychovatel -> vychovávaný.
  • Liberální výchova: Původně je spojena s velkými požadavky na dítě, ale ve výchově šlo již o vychování svobodného člověka (Jean-Jacques Rousseau). Moderní verze se vyznačuje benevolentností vychovatelů, kteří kladou malé požadavky na dítě. Vyznačuje se nízkým stavem kontroly a sociální zodpovědnosti. Snaží se vyvarovat traumat (Benjamin Spock) či o líný přístup rodičů (Tom Hodgkinson).[5]
  • Zanedbávající výchova: Nedbalost rodičů o děti. Rodiče se starají o svoje aktivity a ne o to, jak se jejich dítě učí, s kým se stýká, co dělá ve svém volném čase apod.
  • Nadměrně ochranná výchova: Takzvaná „opičí láska“. Představuje nadměrnou starostlivost rodiče o dítě. Dělají všechno „jen pro jeho dobro“. Přání dítěte je jim často rozkazem.
  • Disharmonická výchova: Vyznačuje se rozporuplností. Případ když rodičovské reakce jsou mařené momentálními popudy a náladami. Neexistují jednotná a jasná výchovná pravidla.

Jiné definice

Výchova (paideia) – podle Aristotela je rozumové vzdělávání a mravní výchova. Podle Platóna se výchova zakládá na porodnickém umění, které pomáhá na svět ideám, které už dřímou v duši dítěte (přesto je zde již naznačena metafora tabula rasa). Ve starověkém Řecku byla výchova spojena i s homosexualitou.[6]

V novověku se výchova všeobecně chápala jako zprostředkované vědomosti (případné zkušenosti). Podle Johna Locka je výchova pěstování charakteru a mravní ušlechtilosti opírající se o rozvíjející se poznání a rozum.

Výchova podle H. E. Reada je napomáhání vývoje všeho individuálního v každé lidské bytosti a současně dát individualitu do společenské skupiny, ke které individuum náleží. V tomto procese má základní důležitost estetická výchova. Základem výchovy má být umění.

Výchova podle Wolfganga Brezinku je soubor aktivit, kterými si lidi pomocí psychických a nebo socio-kulturních prostředku v jistém směru snaží natrvalo zlepšit psychické dispozice druhých lidí a nebo zachovat těch, které považujeme za hodnotné.

Podle antipedagogiky je výchova přetváření dítěte dospělými, jeho účinné ovlivňování, tvoření s cílem ovládnout ho. Výchova nese manipulativní črty a stopy manipulativního teroru, přičemž dítě zbavuje svého Já, deegoziuje ho. Dá se charakterizovat také následovně: záměrná, cílevědomá soustava činností.

Druhy výchovy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Výchova na slovenské Wikipedii.

  1. GILLMAN, Neil. Vzkříšení a nesmrtelnost v židovském myšlení. Praha: Vyšehrad, 2007. ISBN 978-80-7021-871-6. S. 26.
  2. http://www.scienceworld.cz/clovek/kulturni-evoluce-se-obejde-bez-vychovy/ - Kulturní evoluce se obejde bez výchovy
  3. PRŮCHA, Jan. Moderní pedagogika. 4., aktualizované vydání. Praha: Potrál, 2009, 481 s. ISBN 978-80-7367-503-5.
  4. POL, Milan. Studia paedagogica. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, 2011, roč. 16, č. 2. ISSN 1803-7437.
  5. http://psychologie.cz/jste-liny-rodic-nebo-tygri-mama/ - Jste líný rodič, nebo tygří máma?
  6. https://www.bu.edu/wcp/Papers/Gend/GendBouc.htm - La «paideia» homosexuelle: Foucault, Platon et Aristote

Literatura
  • Jarmila Skalková: Obecná didaktika, Grada, Praha 2010, ISBN 978-80-247-1821-7

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.