Volarské šance

Opevnění vzniklo na začátku nebo ještě před první fází třicetileté války, tzv. stavovským povstáním. Na počátku války totiž Zlatá stezka, stejně jako cesta z Fürholzu na Český Krumlov pod Třístoličníkem, sloužila k zásobování císařské armády. Během války se o Volarské šance strhlo několik bojů. První boje se odehrály v zimě na přelomu let 1618 a 1619, kdy stavovská armáda vytlačila císařskou za hranici. V lednu 1619 je Karel Bonaventura Buquoy získal zpět. Dne 18. května je císařští opět ztratili, ale po několika dnech bojů se jim je podařilo získat zpátky. V průběhu tzv. zimní ofenzivy je nechal v prosinci stavovský vojevůdce Petr Arnošt II. Mansfeld obléhat, ale dobýt se mu je nepodařilo a musel se stáhnout k Prachaticích a posléze až k Písku. Díky tomuto úspěchu, ale i díky ovládání dalších šumavských šancí, měla císařská armáda během hlavní ofenzivy v roce 1620 volný průchod horskými soutěskami Šumavy. V létě 1620 šance oblehla stavovská armáda pod velením Mansfelda, Jindřicha Matyáše Thurna a Frencka. Boje začaly 27. července a po dvou dnech se císařská armáda vzdala. Vallonská posádka na tzv. akord mohla odtáhnout a císařští tak ztratili spojení z Podunají do Čech po Zlaté stezce. Stavové však po nějaké době sami šance vyklidili a umožnili tak nepříteli získat zpět kontrolu nad touto cestou a podniknout hlavní útok zakončený bitvou na Bílé hoře. Po skončení první fáze třicetileté války ztratilo opevnění na významu.

První podrobný popis opevnění a jeho půdorys přinesl archeolog Jiří Fröhlich z Písku. Ačkoliv místo dosud neprošlo podrobným archeologickým průzkumem, objevuje se ve starší literatuře (např. v Soupisu památek historických a uměleckých v politickém okresu Prachatickém z roku 1913) řada nálezů – grafitový hrnec, bronzová dýka, hrot praporu či šavle. Ty se ovšem dnes již nedají ověřit. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let 20. století se zde za pomoci detektorů kovů podařilo najít další předměty, dnes většinou uložených v soukromých sbírkách. Jiřímu Fröhlichovi se tyto nálezy podařilo alespoň zakreslit a zachránit jednu podkovu, v současné době uloženou ve sbírkách Jihočeského muzea v Českých Budějovicích.

V roce 1990 se opevněním zabýval P. Meduna, jenž jej interpretoval jako redutu s bastiony. V červenci 1994 na místě provedli archeologové z Prachatického muzea povrchový archeologický výzkum a fotografickou dokumentaci, díky čemuž byly šance následně zaměřeny a topograficky prozkoumány.

Další nálezy, uložené ve sbírkách Prachatického muzea, pocházejí z roku 1993. Jedná se o několik železných předmětů a militária (např. jezdecké ostruhy, třmeny, lícnice, botky pěchotní píky, části mušket, kleště, lamely aj.). Ze šancí pochází jeden z největších a nejvýznamnějších souborů militárií dosud nalezených v českých novověkých vojenských polních opevněních.

Jednalo se o redutu čtverhranného půdorysu o rozměrech 41 × 41 metrů, uprostřed níž se nacházela vnitřní plocha (21 × 21 metrů) nad úrovní okolního terénu. Hlavní osa včetně bastionů měřila na délku osmdesát metrů. Z jihozápadního a severovýchodního nároží vybíhaly dělostřelecké bastiony s menšími prohlubněmi, interpretovanými P. Medunou jako muniční sklady. Nejvýraznějším obranným prvkem býval šest metrů široký a až dva metry hluboký obvodový příkop.