Vojtěch Esterházy

Erb rodu Esterházy

Vojtěch Esterházy se narodil 13. října 1918 v Domaníně na moravském Slovácku jako syn Jana Kozáka (*1891) a Filomeny Jiříkové (*1894). Zatímco jeho otec byl rolnického původu, matka Filomena se narodila v roce 1894 jako nemanželská dcera Karla hraběte Esterházyho de Galantha (1847–1919), hlavy forchtensteinské linie Esterházyů, jednoho z nejslavnějších šlechtických rodů habsburské monarchie. Této větvi náležel nemalý majetek, mj. rozsáhlý fideikomis Cseklész a Szenc (dnes Bernolákovo a Senec) na dnešním jižním Slovensku.

Přestože Karl Filomenu jako za své dítě nikdy oficiálně neuznal, o jeho otcovství se v rodině vědělo. To byl také důvod kroku, ke kterému o čtvrtstoletí později přistoupil jeho syn Michael (1884–1933).[1] Protože podle lékařského zjištění nemohla mít jeho manželka Johanna rozená hraběnka Batthyányová (1889–?) potomky, a protože také manželství jeho mladšího bratra Karla (1888–1931) zůstávalo i po třech letech bezdětné, rozhodl se Michael Esterházy pro adopci chlapce, který by se mohl stát dědicem této linie rodu. Volba padla na Vojtěcha Kozáka, čtvrtého Filomenina syna, který tímto krokem získal nové jméno Adalbert Esterházy.

Zámek Bernolákovo (Czeklész) před rekonstrukcí

Rozhodnutí Michaela Esterházyho a jeho ženy však nebylo v rodě přijato s nadšením, přestože svědci adopčního aktu pocházeli z řad nejvyšší aristokracie – vedle bývalého ministra zahraničí Leopolda hraběte Berchtolda šlo o Eleméra knížete Lónyaye, manžela belgické princezny Stefanie, vdovy po rakousko-uherském korunním princi Rudolfovi. K adopci došlo 17. října 1918, tedy necelý měsíc před zánikem Rakousko-Uherska a jedenáct dní před vyhlášením Československa. Hrabě Michael však již nestačil panovníka požádat o přenesení šlechtického titulu na svého adoptivního syna. Protože adopcí docházelo pouze k přenesení příjmení, nikoli šlechtictví, Adalbert nikdy nešlechtický titul nezískal.[2]

Protože ostatní Esterházyové s Michaelovým krokem nesouhlasili a neboť se dva měsíce po adopci Michaelovu bratru Karlovi narodil stejnojmenný syn Karl (1918–1958) došlo k logickému, ale pro Alberta osudovému kroku: za dědice rodu byl označen Karl,[3] zatímco malý Adalbert byl vrácen svým rodičům. I přes adopci, která nikdy zrušena nebyla, začal opět užívat původní jména Vojtěch Kozák.

Zdá se, že Vojtěch se od Esterházyů vrátil bez většího majetku, který by mu zajistil nezávislou existenci či alespoň umožnil studia. Po ukončení obecné a měšťanské školy proto absolvoval alespoň dva roky pokračovací školy, konkrétně Baťovu školu práce. Pro firmu Baťa také později pracoval jako dělník, protože jeho starší bratr Jindřich, se kterým měl, zdá se nejužší vztahy, později působil jako obchodní zástupce tohoto podniku v Brazílii. Na konci 30. let začal Kozák sympatizovat s extrémní pravicí a moravskými nacionalisty kolem skupiny Národopisná Morava, jejímž nejvýraznějším příslušníkem byl malíř a grafik Joža Úprka. Po Úprkově smrti, 26. srpna 1940, se stal členem fašistické organizace Vlajka a následně také Svatoplukových gard. Neprojevoval se ale dostatečně aktivně, a proto byl z obou organizací v lednu 1942 vyloučen.[4]

Přestože Vojtěch Kozák nebyl ve Vlajce ani Svatoplukových gardách nijak výrazně aktivní, již samotné členství v těchto organizacích bylo po osvobození trestáno. V poválečném revolučním zmatku byl navíc Kozák obviněn ještě z udavačství. Přestože se mu kolaboraci ani denunciace nepodařilo prokázat, byl 5. prosince 1946 za členství ve Vlajce Mimořádným lidovým soudem v Uherském Hradišti odsouzen na 15 let odnětí svobody. Propuštěn byl na podmínku až 13. června 1955.[5]

Vojtěch Kozák (2. polovina 50. let)

Po propuštění mu byl nařízen pobyt v Sudetech a byl zařazen jako dělník na stavbě. Protože jeho poměr ke KSČ byl mimořádně negativní a nelichotivě se vyjadřoval k politickému systému tehdejšího Československa, byl sledován bezpečnostními orgány. V roce 1958 byl zatčen a bez přímých důkazů a ve fakticky vykonstruovaném procesu soudem v Karlových Varech odsouzen za tzv. rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví k dvanáctiletému trestu. Zařazen byl do pracovního tábora v Horním Slavkově. Zde se však stýkal hlavně s odsouzenými s negativním poměrem k lidově-demokratickému zřízení, a proto byl přeřazen do izolace. Podle hlášení dozorců se i zde však projevoval krajně reakčně. V březnu 1959 se spolu s několika dalšími vězni pokusil o útěk, při kterém chtěli přepadnout několik dozorců a převléci se do jejich uniforem. Konečným cílem bylo překročení hranic do západního Německa. Plán ale byl vyzrazen a při následném líčení byl Kozákovi 29. června 1959 k trestu přidán ještě jeden rok za zločinné spolčení.[6]

Potvrzení o adopci Vojtěcha Kozáka rodinou Esterházy

Z vězení byl Kozák podmínečně propuštěn až roku 1968. Hned následující rok, 12. srpna 1969, pod dojmem potlačení Pražského jara a začínající normalizace, emigroval do Rakouska. Usadil se ve Vídni, kde nějaký čas pracoval jako vedoucí ve vinárně Moravia na Webergergasse 7 ve čtvrti Neubau, kterou později odkoupil. Jako podnikatel byl úspěšný, již roku 1974 si však otevřel novou vinárnu téhož jména na rohu Frömlgasse a Schwaigergasse ve Floridsdorfu a svůj původní podnik pronajal. Protože jeho podnik dobře prosperoval a stal se jedním center československých emigrantů v Rakousku, byl sledován StB, která se prostřednictvím svých agentů pokoušela do této společnosti (zřejmě bez většího úspěchu) proniknout.[7]

V emigraci se Kozák začal intenzivně zabývat rodinnou historií a původem. V prosinci 1988 se mu z Maďarska podařilo získat doklady o adopci hrabětem Esterházym, které mu 3. července 1989 potvrdilo na základě dokumentů z bratislavského archivu také Ministerstvo vnitra a životního prostředí Slovenské socialistické republiky. Na základě těchto dokladů mu byla v Rakousku povolena změna příjmení na Esterházy.

Po listopadové revoluci roku 1989 se Esterházy vrátil do Československa. Od 80. let byl členem Řádu sv. Konstantina a po návratu do vlasti začal připravovat rozšíření jeho aktivit i do Československa. Díky Esterházyho mimořádné aktivitě byla již roku 1994 zřízena v České republice zvláštní komenda řádu a zároveň se objevily první zprávy o činnosti této organizace v tisku (zejména jeho kritika na stránkách komunistického listu Naše pravda).[8]

Zplnomocněncem Řádu sv. Konstantina pro státy střední Evropy byl Johannes (Hans) Mertens, který se ale ve zdejších poměrech nevyznal a proto většinu aktivit přenechával Esterházymu. Mezi oběma muži došlo záhy k neshodám, které vedly k rozpadu celé organizace. Kromě nesouhlasu s rozšířením aktivit do Polska hrála důležitou úlohu zřejmě i náboženská rovina. Esterházy totiž ve vysokém věku konvertoval k pravoslaví a tvrdil, že by se řád měl profilovat jako výhradně ortodoxní vzhledem k svému statusu čestné stráže Apoštolského trůnu Alexandrie. Spor vyvrcholil roku 1998 rozdělením řádu na dvě linie, přičemž Esterházy se stal hlavou pravoslavné s názvem Řád sv. Konstantina Velikého (a Heleny).[9]

Roku 2000 Vojtěch Esterházy z důvodu vysokého věku na veřejné aktivity rezignoval a o dva roky později zemřel v Praze v Nemocnici Na Homolce.