Vodní mlýn (Vranov nad Dyjí)

Barokní trojprůčelí s dvojerbem rodu Pignatelli a Althannů.

První písemná zmínka o mlýnech, pivovaře a sladovně na vranovském panství se objevuje již v roce 1552.[2] Michal Heřman, říšský hrabě z Althannu, svobodný pán z Goldburgu a Murstettenu, tajný rada, c. k. skutečný komoří zdědil po otci jako nejstarší syn vranovsko-jaroslavické panství. Mimo zvelebování rezidencí se také věnoval rozšiřování vrchnostenského hospodaření.[3] Na pozemcích "Mittergarten" nechal Michal Heřman v roce 1703 postavit vodní mlýn s náhonem a soukenickou dílnu (později pila).[4] Stavbě musely ustoupit městské hradby včetně brány k řece Dyji. V roce 1722 získal Vranov a Nový Hrádek Michal Jan IV. z Althannu a správu majetku za nezletilého syna vykonávala matka Marie Anna rozená Pignatelli.[3] Cech mlynářů a pekařů založený na panství v roce 1727 svědčí o rozvinutém a prosperujícím řemesle.[5] Rozsáhlou stavební úpravu mlýna matky Marie Anny v roce 1745 připomíná trojprůčelí s erby rodu Pignatelli a Althannů.

Michal Josef Althann převzal po strýci už takto zadlužené panství. Jeho desetileté pokračování ve stavební činnosti a náruživý život ho nakonec přivedly do dluhů. V roce 1757 postihl Vranov velký požár, který pustošil i část Předních Hamrů s mlýnem. Jedním z pokusů Michala Josefa o finanční únik před věřiteli bylo dědičné propachtování panských mlýnů, zájezdních hostinců, kováren, ovčíren, větších pozemků z panské půdy i celých hospodářství.[3] V roce 1782 prodal tzv. Obecní mlýn / Marktmühle do dědičného nájmu za 1300 zlatých a 344 zlatých roční činže Michalu Gottfriedovi.[6] Celé 19. století pak hospodářský život Vranova ovlivňuje polská aristokratická rodina Mniszků a od roku 1876 Stadnických, ale také přelomový rok 1850, po kterém se z Vranova stává administrativní okresní centrum. Promyšlenou přestavbu města starosty Ernesta Czelotha dokládají stavební úpravy prostranství před mlýnem (1884-1889), kdy byla také původní dřevěná lávka přes Dyji do Benátek v roce 1898 nahrazena dřevěným "Císařským jubilejním mostem" a zvýšena zídka proti povodním.[6] V roce 1895 majitel mlýna Andreas Hauswirth zestárl a mlýn s pilou, dvěma zahradami, stájemi a obytným stavením nabídl ze zdravotních důvodů k prodeji (Kunst- & Walzenmühle nebo Marktmühle).[7]

Pohled na mlýn od Dyje, stav 2014

Na přelomu 19. a 20. století se elektrárenství rozvíjelo ve znamení továrních a místních městských elektráren. Generátory poháněly ze začátku parní stroje nebo výbušné motory a elektřina se využívala pro osvětlení. Vranov, který se zatím stal vyhledávaným letoviskem, nezůstával pozadu. Plány na elektrifikaci města uvedl do chodu v roce 1900 starosta města Ernest Czeloth. Městečko odkoupilo od Ferdinanda Kochola mlýn na náměstí (Marktmühle) a vídeňské firmě „Siemens & Halske” svěřilo výstavbu místní elektrárny a elektrifikaci Vranova.[8][6]

S revolučním plánem přišel syn vranovského stavitele Schmidta, student architektury na technice ve Švýcarsku. O prázdninách v roce 1903 předložil se skupinou spolužáků návrh na výstavbu přehrady na Dyji. Tato cesta pravděpodobně upoutala a nadchla nejen městské představenstvo, jelikož po požáru mlýna v roce 1905 jej sice město nechalo opravit, ale až do roku 1924 mlýn už jen Adolfu Wolfovi pronajímala a do budoucnosti výrobu elektrické energie spojovala s budováním přehrady.[9]

Jihomoravské obce založily roku 1908 „Podyjské závody pro nádrže a elektrárny” (Thayawerke) na využití vodní energie a v roce 1912 projekt Ing. Ferdinanda Schmidta (1878-1941) projednaly.[9] V té době na tak odvážné dílo nebyly jednak v Rakousko-Uhersku peníze, ale další vývoj upozadila i Velká válka. Po vzniku Československé republiky se po dohodě s Podyjskými závody stal investorem přehrady stát a Země Moravskoslezská (na kterou přešla koncese) za přispění akciové společnosti Západomoravské elektrárny (ZME). ZME v roce 1924 komplex mlýna koupily, ale v letech 1924 - 1928 areál Obecního mlýna (Marktmühle) s místní elektrárnou pronajímaly panu I. Jelenovi, majiteli Pointnerova mlýna (Pointnermühle).[4][pozn. 1], jehož pozemky byly v roce 1927 již pro plánovanou stavbu přehrady vykoupeny a podnikatel Jelen utržený obnos investoval do cestovního ruchu (nové vily roku 1927) a autodopravy (Garage Jelen roku 1929). Třetí vranovský mlýn (Prostřední / Mittermühle) na Dyji odkoupil stavbyvedoucí přehradní hráze Nawratil, který taktéž upustil od mlynářství a vsadil na turismus (Villa Nawratil, potom dětský domov).[10]

Odbočka Národní jednoty pro jihozápadní Moravu fungující ve Vranově od roku 1919 zajisté uvolnění mlýna po Innozenzovi Jelenovi zaznamenala.[pozn. 2] Vhodného českého kupce pro německý majetek na "hraničním území" našla v mlynáři Aloisi Grundovi a jeho ženě Cecilii.[11] Nejprve měl mlýn od ZME v pronájmu a v roce 1930 mlynářskou usedlost zakoupil. Těžko dnes říci, do jaké míry byl Alois Grund o plánech přehrady informován, ale po odkoupení mlýna usiloval také o tzv. vodní právo, které odběr vody regulovalo. Po položení základního kamene ke stavbě přehrady, kterého se v roce 1929 účastnil prezident T. G. Masaryk a Alois Grund jako člen organizačního výboru, ale vodní právo novopečený vranovský mlynář neobdržel. Další těžkosti přinesla zima v roce 1931. Ledové kry valící se mlýnským náhonem poničily lopaty mlýnského kola. Zápis v kronice uvádí, že sekerník z obce Podmyče si na opravu netroufl a mlýnské kolo zůstalo nefunkční.[4] Nakonec přešel na el. pohon. Mlynář Alois Grund a jeho žena Cecílie vychovali na mlýně dva syny Jaromíra, Jiřího a dceru Alenu.

„...Významně podporoval kulturní život v městečku, byl členem zdejšího Okrašlovacího spolku a stal se i kmotrem nové stříkačky místního hasičského sboru...byl ale velký vlastenec. Co bylo české, masarykovské a sokolské, to bylo téměř posvátné. Ve mlýně se scházela inteligence. Jezdili k nám divadelníci, herci, umělci, fotografové a každý vždy dostal pohoštění.”

—Vnučka mlynáře Alena Horná[12]

Dopoledne 9. října 1938 započalo salcbursko-tyrolským 156. plukem horských myslivců plukovníka Hucha obsazování Vranova. Alois Grund s rodinou patřil mezi pár českých rodin, které před příchodem wehrmachtu městečko neopustily. Vzhledem k tomu, že se Alois Grund jako československý občan na odstoupeném území usadil až po roce 1909, nevztahovalo se na něj automatické získání říšského občanství.[pozn. 3] Za války byli na mlýně ubytováni nuceně nasazení dělníci a krátce zde fungoval ke konci války lazaret wehrmachtu. Dne 30. října 1948 převzal mlýn syn Jaromír se ženou Marií.[pozn. 4] Otec Alois a matka Cecilie získali do národní správy ještě dům po odsunutém německém obyvatelstvu v Junáckém údolí (Kainzengraben), kam se také přestěhovali a do mlýna docházeli pomáhat. Provoz mlýna fungoval až do roku 1953, kdy proběhlo znárodnění a v říjnu 1959 po jednání o rozsahu znárodnění se musela rodina vystěhovat. Státní statek Lesná zde skladoval a míchal krmivo. Za komunistického režimu probíhalo od roku 1960 zavážení náhonu, následovala devastace areálu a rozkradení technického vybavení.

Po restitucích získal syn Jaromír Grund mlýn zpátky a v roce 1996 začal podnikat jako samostatně hospodařící rolník.[13] Živnost ukončil v roce 2001. Po jeho smrti na mlýně dožila i jeho manželka Marie Grundová. Mlýn zdědil nejmladší ze tří synů Ing. Petr Grund.[14][4] Ten v květnu 2017 mlýn odprodal manželům Vladimírovi a Olze Rössovým, bydlištěm na č. p. 186 v Citonicích, kteří areál koupili jako společné jmění manželů.[15] Podle starosty Vranova Lubomíra Vedry pojali noví majitelé záměr mlýn zrekonstruovat a využít jako rekreační objekt.[1]

Dne 2. června 2017 v ranních hodinách zachvátil mlýnský objekt požár. Hasičům se podařilo před požárem uchránit vedle stojící elektrárnu,[16] vzniklá škoda však byla odhadnuta zhruba na jeden a půl milionu korun.[1]

Společnost E.ON Trend s.r.o. (ETRE) postavila na náhonu z řeky Dyje k bývalému Panskému mlýnu u jezu Formóza malou vodní elektrárnu Vranov 3. Projekt probíhal ve třech fázích. Nejprve došlo k revitalizaci mlýnského náhonu, odpadního kanálu a nakonec byl rekonstruován obtok jezu Formóza. Společnost ETRE dobudovala malou vodní elektrárnu s dvěma turbínami Semi-Kaplan. Malá vodní elektrárna Vranov 3 leží v těsné blízkosti mlýna a je přístupná veřejnosti. Malá vodní elektrárna Vranov 2 je situována vedle strojovny vodní elektrárny Vranov na řece Dyji.[17]